Vánoční slavnost besídky: Hrát nebo nehrát?

Léta jsem strávila při vánočních nácvicích besídky. Je to moje srdcovka. Sama jsem si vymýšlela scénáře a dokonce je vydala v příručce. Každý rok od listopadu jsem kromě shánění dárků chystala kostýmy, škrabošky a honila malé herce. Ale dává to celé smysl? Nepotřebujeme jen vyvolávat sentiment a potěšit rodiče a babičky? Uspokojit jejich ambice, jak ten Pepíček pěkně recituje? Nebo naopak svoje vlastní ambice? Ať přece celý sbor vidí, jak jsem šikovná!

Jsem si jista, že ne. Vánoční nebo jiné nácviky besídky mají svůj význam a mnohé benefity pro děti i pro společenství. Ale tak jak je každé společenství trochu jiné a každé žije v jiném prostředí, musí si každé z nich zvážit, jestli to dává smysl právě pro ně. Možná jsou zaměřeni více na službu mládežníkům, možná seniorům a možná bezdomovcům. Vánoce jsou vzácné období, které má velký evangelizační potenciál a sami si musíme odpovědět, kde jsou naše cíle, možnosti a obdarování. 

Pokud máme rodiny s dětmi a dostatek pracovníků, pojďme do toho. Co všechno nám může takový vánoční nácvik přinést?

1. Budování komunity

Besídka je celý rok kdesi bokem. Mládežníci a dospělí, kteří nemají malé děti, možná ani neví, co se tam děje a že něco takového tady máme. Vánoční slavnost je tím okamžikem, kdy děti vystoupí do popředí. Tady jsme. I my se učíme o Ježíšovi a cosi už víme a chceme vám to vyprávět. Děti zažívají, že jsou součástí komunity. Komunity, která je najednou poslouchá, sleduje a odmění potleskem. Tohle je naše duchovní rodina. Tady patřím. Při nácvicích se děti učí trpělivosti a toleranci jeden vůči druhému. Pomáhat si, čekat, nedrat se dopředu. Protože to, že věci tvoříme společně, malí i větší, šikovní i méně šikovní, to je víc než ambice jednotlivců.

2. Osobní růst

Když mnohé naše sborové děti začaly chodit do školky, jejich učitelky byly překvapené, jak rychle a jednoduše zapadly. Byly zvyknuté už od malička na komunitu. Na bohoslužby, besídku, mami kluby, výlety s kamarády. Naše sborová rodina byla úplně normální součástí jejich života a ve školce pouze změnily prostředí. Na besídce se učí poslouchat, soustředit, respektovat ostatní, být samostatní. Vánoční nácvik je zase o kousek vyšší level. Děti vystupují před velkým davem, musí si zapamatovat pár veršíků. Není to ta první a nejdůležitější priorita, ale určitě ne bezvýznamná. 

3. Vánoční slavnost je služba

Dětem jsme často vysvětlovali, že jejich vystoupení je služba společenství. Není to dramatický kroužek, protože se potřebujeme předvést, ale vážná služba pro druhé. Tak jak kazatel káže, chválová skupina zpívá, tak děti dnes přinesou vánoční příběh lidem.

4. Evangelizace dovnitř besídky

I děti z křesťanských rodin se o Ježíšovi zatím pouze dozvídají. Nácvik vánoční slavnosti je příležitost, kdy se učitelé dětem speciálně věnují a vysvětlí jim, o čem to všechno je. Často i hry samotné prezentují vánoční příběh, nebo si během nácviku na něho uděláme čas. Před samotným vystoupením míváme obyčejně v sobotu odpoledne poslední nácvik. Děti nepospíchají, mají dost času. Když už všechno procvičíme, sedneme si do kruhu a o příběhu si povídáme. Nebo v samotnou neděli dopoledne, když už máme vystoupení za sebou. Obyčejně trvá jen krátce a potom se znovu děti vrátí do besídkové klubovny. Tam to všechno uzavřeme. Hráli jsme to proto, že se to skutečně stalo. Je to součástí mnohem většího příběhu spasení. Ještě i mnozí dospělí si na tyto okamžiky vzpomínají. 

5. Evangelizace ven

Dětská vánoční slavnost je skvělá příležitost někoho pozvat na bohoslužby. Buď někoho z rodiny, kamarády, co mají malé děti, paní učitelku, sousedy. Naše děti budou přece vystupovat. Poslední adventní neděli bývá u nás na bohoslužbách plno. Spolu s vystoupením si hosté vyslechnou i kázání, po skončení se zapojí do rozhovorů. Je šance, že budou slyšet přesně to, co je potřebné a možná přijdou i příště. Někdy jsme vybrali náročnější a delší hru a nacvičili ji spolu s dorostem a mládeží. Velké vánoční vystoupení se potom prezentovalo samostatně mimo bohoslužeb. Kulisy, kostýmy, občerstvení pro diváky. Nebo když už jsme měli jen pár dětí, hráli jsme dospělí. Měli jsme lidi, kteří měli divadelní talent a hráli rádi. Hráli jsme pro společenství a pro hosty. Zapojili jsme hudebníky a zpěváky. 

Možností je hodně, ale to zásadní vždycky je: Proč?  Ne pro naše ambice, kvůli touze se někomu předvést nebo vyrovnat. Ani ne proto, že je to tradice. Ale proto, že chceme oslavit Pána Boha. Tím nejdůležitějším nejen na Vánoce je, zvěstovat Jeho příchod jako součást velkého příběhu spasení. Ať to uděláme jakkoliv, jestli už hodně sofistikovaně nebo pouze jednoduše podle svých možností, bude to skvělé.