Vzpomínky na dětství

Pole, hrábě, brambory, kolečko, úroda. Obraz běžného života našich předků. 

Obraz o muži a ženě pracujících na poli, kteří jsou na konci pracovního dne a děkují za úrodu. V pozadí je kostel, kterého zvony zastaví práci a zvou k modlitbě. Původní název obrazu „Modlitba za úrodu brambor,“ byl inspirovaný dětstvím autora. Scéna se odehrává na skutečném místě, v Barbizone, ve Francii (kostel je ve vesnici Chailly-en-Bière). Jean-François Millet byl známý svými častými malbami běžného života rolníků. Jednou napsal, že nápad na tento obraz měl kořeny v jeho dětství. „Pamatuji si na to, jak naše babička, vždy když při práci na poli v dálce slyšela kostelní zvony, přestala pracovat a modlila se.“ 

Nikdy nevíme, jakou stopu mohou v druhých lidech zanechat drobné zvyky, projevy lásky nebo rozhovory. Některé navždy zůstanou v srdcích lidí, se kterými se setkáváme. Nechávej tak stopy lásky všude kam jdeš. Nikdy nepodceňuj moc malých skutků. „Buď věrný v malých věcech, protože v nich je ukryta tvoje síla“ říkávala Matka Tereza. Jednoduchý zvyk modlit se během vyhrávání kostelních zvonů staré ženy, vedl jejího vnuka k inspiraci jedné z nejvýznamnějších náboženských maleb 19. století (obraz byl ve Francii jeden z nejvíc prodávaných).

Tváře obou lidí jsou ve tmě. Jsou to rodiče, kteří pracují, aby zabezpečili svoji rodinu? Nebo je to majordom se svojí pomocnicí? Nebo sourozenci pomáhající svým rodičům? Není to důležité. V jejich tvářích máme vidět tu svoji. Důležitý je jejich postoj. 

Tito lidé pracovali celý den a teď, při západu Slunce odevzdávají dílo svých rukou do těch Božích. V košíku před nimi není moc brambor. Děkují však za to, že mají aspoň něco. Na obrovském poli není nikdo jen oni. Zdá se, že ostatní jsou už doma, dívají se na Netflix nebo komentují nejnovější politické statusy. Tito dva však chtěli zůstat. Uvědomují si, že zaneprázdněnost života nesmí být záminkou pro zanedbávání vztahu s Bohem. Nejsou to workoholici, ani pasivní modlitebníci. Nepracují tak, že po skončení šichty utíkají domů. Nejsou ani na gauči s prosbou o brambory. Uvědomují si, že jejich úlohou je pracovat a Boží je dávat vrůst. 

Připomíná to práci v církvi, na Boží vinici. Můžeme si chystat kázání, mít krásné chvály, dělat dobré tábory, budovat programy a skupinky, získávat učedníky a mentorovat slabé, ale všechno je to k ničemu, pokud se Bůh nedotkne srdce člověka. My „sadíme,“ my „rozséváme,“ ale Bůh dává vzrůst (1Kr 3:6). 

Kostelní zvony v dálce nám připomínají, že ač se zdá, že jsou na poli sami, Bůh je tam s nimi, že jim není vzdálený a že jejich modlitbu slyší bez ohledu na to, z jakého místa je k němu vysílaná. Každé místo se může stát setkáním s Bohem, kostelem, katedrálou. I neúrodné pole vzdálené od civilizace.   

V zaneprázdněnosti života trávit čas s Bohem není samozřejmost. Možná i ty si jedním z těch, kteří Boha nedokážou vpustit do svého kalendáře. Ráno nádech, večer výdech a všechno mezi tím je honba za pomyslným štěstím. Millet nám připomíná, že duše má ráda pomalé tempo. Že zastavit se a reflektovat nad svým životem má smysl. 

Na obraze vidíme krásu obyčejného života. Žádné celebrity před kamerami, žádné hnaní se za slávou, žádná honba za požitkem, ale uvědomění si svého místa ve světě, přijetí své role a touha vykonat svou práci nejlépe, jak je to možné. Pomoci snahou svých rukou k budování společného dobra.  Být věrný v malých věcech. Tolkien jednou řekl, že zlo se drží na uzdě malými skutky lásky obyčejných lidí. To, co děláme v skrytosti, má dopad na naše okolí. Osobní rozhodnutí mají veřejné následky. Naše věrnost na skrytých místech ovlivňuje životy druhých. 

Z obrazu cítit pocit pokory a vděčnosti. Práce na poli není lehká. My, kteří jsme vyrůstali na vesnici a sbírali jsme brambory, poznáme bolest mozolnatých dlaní a ubolených křížů. Navzdory tomu jsou vděčni. V pokoře přijmout svoje místo na planetě Zem, uvědomit si svou roli a s vděčností ji přijat, to jsou obrovské lekce sálající z této malby. 

Millet nám svým obrazem připomíná, že Bůh vidí naši věrnost na skrytých místech, že o každém z nás ví a že je lépe hrát malou roli ve velkém příběhu, než být hrdinou příběhu, na kterém nezáleží.