Michal Šubert: „Ukrajinci jsou nám mnohem bližší než bychom si představovali.“

S Michalem Šubertem jste se na našich stránkách už setkali. Je ze sboru Církve bratské v Žilině a pracuje s mladými. Před časem jsme si povídali o jeho účasti na sportovním táboře blízko Atén. Letos v létě zase vycestoval spolu s dalšími Slováky pomáhat na Ukrajinu.

Michale, neměl jsi strach jet na Ukrajinu? Do země, kde právě probíhá válka?

Myslel jsem si, že budu mít strach, ale překvapivě jsem v sobě celou dobu cítil nadpřirozený Boží pokoj. Bylo určitě skvělé, že s námi jela tři děvčata Ukrajinky, které znaly prostředí, mohly nám přeložit, co bylo potřeba. Takže jsme nebyli ztraceni.  

Jednalo se teda o mládežnický tábor v oblasti Cherkasy. Řekni nám o tom něco víc.

Konalo se to kousek od Cherkasy, v městečku Zolotonoša. Organizoval to jeden velký evangelikální sbor z Irpině  (Irpin Bible Church) spolu s dalšími menšími komunitami v okolí. Byli tam vedoucí, i mládežníci z různých míst a sborů a také my.

Kdo všechno se zúčastnil ze Slovenska?

Z našeho sboru jsem cestoval já, plus další dva kluci a jedno děvče, kteří všichni pracujeme s mládeží. Dále tři Ukrajinky žijící v našem sboru. Jedna pochází přímo z Cherkasy. Děvčata jeli s námi jako takové tlumočnice a znalkyně místního prostředí. A potom ještě Zac Shepperson a Marek Linkesch z TC Kompas. Dohromady devět lidí.

Tábor byl organizován ve stylu tzv. Edge kempů, táborů, které pořádá organizace Josiah Venture. Je to tak?

V něčem jsme se inspirovali, v něčem jsme zvolili jiné formy. Hlavní téma bylo stejné jako na našem letošním Edge kempu: Part of the Plan. O tom, že každý z nás je součástí Božího plánu. Ale každodenní aktivity jsme zvolili různé. Např. dopoledne bylo trochu jinak organizované. Vždycky se konaly dva bloky různých workshopů a to sportovních (volejbal, frisbee, basketbal) nebo i uměleckých (fotografování) nebo vyučujících. 

Odpolední program byl podobný našim táborům, různé sportovní aktivity a čas na oddych. Příjemným překvapením byla horolezecká stěna nebo lanová dráha okolo korun stromů, přičemž obě tyto atrakce byly v rámci táborového areálu. Večery měly také své hlubší kouzlo. Stejně jako u nás, večerní i ranní táborové vyučování jsme měli na Slovensku i na Ukrajině stejné. Obsahovalo různá duchovní zamyšlení a svědectví. 

Edge kempy jsou také zaměřeny na angličtinu, ale tam je vždycky přítomný americký tým. Jak to bylo tady?

Angličtina se používala spíš jako dorozumívací jazyk mezi námi a Ukrajinci. Nebyla tak podstatným prvkem jako na našich táborech.

Pořádají Ukrajinci takovéto tábory pravidelně?

V této podobě a v tomto složení to bylo poprvé. 

Jak jste vnímali přítomnost války? Bylo místo tábora bezpečné?

Měli jsme příležitost se před začátkem tábora podívat na některá místa, která byla zasažena válkou. Mnozí z našich táborových vedoucích měli své příběhy a pocházeli právě z těchto oblastí, z rozbitých domů. Ale přímo místo, kde se konal tábor, bylo dost bezpečné. Za celou dobu války tady spadla raketa pouze jednou. 

Jak vznikla myšlenka zúčastnit se na ukrajinském táboře?

Už dříve jsme přemýšleli, že bychom rádi jeli na Ukrajinu pomáhat, ale tím to skončilo. Potom se Zac Shepperson, který je misionářem pro organizaci Josiah Venture, která má svoje týmy po celé Europě, spojil se svým kolegou přímo na Ukrajině. Tam se organizace jmenuje Epocha. Už dříve spolupracovali. A tehdy vznikla myšlenka, že na Ukrajině organizují tábor pro mládež a potřebují nějaký evropský tým, který by přišel pomoct. Potom se už řešily konkrétní praktické věci. 

Jak jste cestovali?

Cestovali jsme vlakem ze Žiliny do polského města Przemyśl, tam jsme přestoupili a jeli dále do Lvova a ve Lvove jsme přestoupili na vlak do Kyjeva. Nazpět jsme cestovali z Kyjeva rovnou do Przemyślu a potom do Žiliny. 

Jak dlouho jste cestovali?

Celá cesta i s čekáním trvala možná i dva dni.

Jak dlouho trval tábor? 

Asi týden, podobně jako naše tábory. Před začátkem tábora jsme měli pár dní čas, tak jsme se byli podívat na Kyjev i některá místa v okolí. Chtěli jsme trochu nasát tu atmosféru a seznámit se s prostředím, s celkovou situací, s kulturou.

Byli jste i v Buči? Jak jsi to vnímal?

Byly to silné okamžiky. Naši průvodci nám na jednom místě v Buči ukázali fotku toho místa, jak vypadalo hned po osvobození. Vyprávěli nám o tom, co se tam dělo. Byli jsme také v Hostomeli, Boroďance a jinde. 

Na fotkách vypadá Kyjev jako takové pěkné moderní město. Na první pohled nejsou vidět důsledky války.

Kyjev je v podstatě plně funkční, lidé žijí poměrně normálně, válkou jsou zasaženy hlavně některé jeho části. 

Zažili jste během tábora nějaký útok?

Třikrát za jeden den jsme museli běžet do úkrytu. Začala houkat siréna, což je pokyn, že se blíží nějaké nebezpečí. To znamená drony nebo rakety. Schovávali jsme se v takovém běžném sklepě, ale pokračovali jsme v programu. Hráli jsme chvály. Pro mně to byl asi nejsilnější okamžik. Jednak bylo na Ukrajincích vidět, že už jsou na to zvyklí, ale zároveň, že i navzdory tomu neztrácejí radost z obyčejných věcí. Z toho, že žijí, že mohou být na táboře, chválit Pána. I když jsme se skrývali v úkrytu, cítili jsme pokoj, že navzdory okolnostem nás Pán Bůh chrání.

V jakém věku byli účastníci?

Asi podobně jako na našich táborech. Zhruba od 13 do 18 let.

Jací se ti zdáli? Jsou stejní jako naše mládež?

Těžko říct. V něčem trochu jiní, v něčem stejní. My jsme pro ně byli taková atrakce. Podobně, jako když k nám přijedou Američani. Hodně chlapců se točilo okolo nás, rádi s námi trávili čas. Byli velmi srdeční, neváhali nás zaplavit celou svou radostí a přátelskou atmosférou.“

Jak jsi říkal, měli jste i duchovní program.

Ano, ráno jsme poslouchali svědectví některých z nás nebo z ukrajinského týmu. Další duchovní program byl večer, podobně jako u nás. Bylo zajímavé vidět to zase v jiném podání než doma. Ukrajinci měli například takovou kartónovou skládačku, kam každý večer přidali kousek, jak postupně probírali témata. Až dokud nebyla skládačka kompletní.

Účastníci byli lidé ze sborů nebo mimo církve?

Většina z nich, téměř všichni, byli mimo církve. Bylo skvělé to zažít. Někteří chodí na mládeže, ale nejsou z církve a někteří byli úplně z ulice. 

Máš pocit, že jejich vnímání evangelia je jiné v kontextu války?

Tyto okolnosti určitě nutí člověka více přemýšlet nad vážnými tématy. Byli otevřenější si o tom povídat. Ale mladí lidé jsou po evangeliu hladoví všude stejně. 

Něco tě překvapilo? 

Naše představa je, že na Ukrajině je nižší životní úroveň než u nás, což se válkou ještě prohloubilo. Je o něco nižší, ale ne tak propastně, jak bychom si mysleli. V mnohém jsme cítili velkou podobnost a trochu i náskok z ukrajinské strany. Například infrastruktura, silnice, výstavba měst. Samozřejmě, pohybovali jsme se jen v okolí Kyjeva, hlavního města a región od regiónu se to může lišit. Bez ohledu na to jsme zjistili, že jsou nám Ukrajinci celkově mnohem podobnější. A vedoucí, kteří pracují s mladými, musí řešit dost podobné problémy jako my doma.

Co sis z toho vzal pro svoji službu s mládeží?

Pro mne bylo velkým povzbuzením, jak se ukrajinští vedoucí dávali svým mládežníkům. Byli jako jejich starší sourozenci. Byli to lidé různého věku. Od vysokoškoláků po dospělé. Lidé z různých sborů, sami se na začátku ani vzájemně neznali. Ale dokázali výborně všechny propojit a seznámit. 

A také, člověk si někdy s sebou nese určité předsudky. Tak trochu jsme tam jeli jako velcí „Zápaďáci“, lidé z Evropské unie a zjistili jsme, že oni jsou takoví jako my, moc nezaostávají. Poučil jsem se, že je potřeba jít vždycky s otevřenou hlavou, zajímat se, vnímat čím žijí. A připustit, že se i my od nich můžeme hodně učit. A v tomto případě jsme se skutečně hodně naučili. To bylo pro mně v dobrém pokořující. Že nejsme nějací spasitelé, kteří přišli vynalézt kolo. Místy jsem měl pocit, jestli nás vůbec potřebují. Určitě by to zvládli i bez nás. 

Technicky by to určitě zvládli, ale věřím, že jste přinesli ten lidský rozměr. A ten je stejně důležitý jako ten materiální nebo organizační.

Ano, co se týká Ukrajiny, často vnímáme hlavně tu materiální pomoc. A ta je určitě potřebná. Pořád se to mění, jak pokračuje válka, vždycky potřebují něco jiného. Ale oni potřebují i takové ty obyčejné mezilidské kontakty. My jsme jim přinesli naději, protože my žijeme v realitě, kde není válka. I u nich to jednou skončí. 

Byli jste ochotni cestovat daleko, i když jste nemuseli, sdíleli jste s nimi společný čas, ušli s nimi kus cesty i za těchto problematických okolností. A to není málo. 

Vzpomínáš si na nějaké konkrétní příběhy mladých, které se tam udály a které tě zasáhly?

Byl jsem součástí diskusní skupinky, kde jsme hovořili o vážných duchovních tématech. Byli tam kluci, kteří se rádi bavili, smáli a odváděli řeč od těchto témat. Obdivoval jsem našeho lídra, jak pěkně je dokázal usměrnit a vrátit zpět k podstatnému. Na závěr tábora se konal tzv. labyrint, vážný večer, který vyvrcholil výzvou následovat Ježíše. A tam se tři z této skupinky modlili. Vyznávali hříchy a chtěli následovat Ježíše. Báli se toho, ale když jeden začal, přidali se i další dva. A to bylo pro mně nečekané, ale povzbudivé.

Jsme velmi vděční, že jste se tak rozhodli a cestovali na Ukrajinu. A děkujeme Pánu Bohu, že tam měnil lidské životy a že Vás ochraňoval. Modlíme se za naše bratry a sestry tam, aby jim Bůh žehnal v jejich službě a aby válka už co nejdřív skončila.

Víc si můžete vyslechnout z epizody Zabudnutých cest s hostem Michalem Šubertem: