Jak motivovat a přitom nemanipulovat? [Tibor Máhrik]

Pouze motivovaný člověk dělá svoji práci s nasazením, vášnivě, s radostí, zápalem a tvořivě. Demotivovaný člověk je brzdou v každém kolektivu. Naopak – jen někdo, kdo „hoří pro věc“ dokáže zapálit ostatní.

Jak motivovat a přitom nemanipulovat?

Ty dvě slova „motivace“ a „manipulace“ označují poměrně odlišné věci, ale v praxi se někdy, bohužel, překrývají. A lidé je i nesprávně zaměňují. Při manipulaci dochází k tomu, že člověk je získávaný pro takové činnosti, postoje a případně vyjádření, které nejsou na dobré ani jemu samotnému, ani lidem obecně, ale profituje z nich nějaká skupina nebo jednotlivec pro cíle, které nejsou ani správné ani dobré.

Při motivaci se rozhýbávají pozitivní vnitřní síly v člověku na to, aby se nadchl pro nějakou práci, cíl, směřování v životě. Motivovaný člověk ví, co dělá, proč to dělá a pro koho to dělá. Zmanipulovaný člověk je podvedený. Hýbe jím strach, falešné emoce a iluzorní představa budoucnosti. Budoucnost je proto z jistého hlediska důležitý faktor při posuzovaní toho, jestli mluvíme o motivaci nebo manipulaci.

Důvod motivovat

Odpovězme si na několik důležitých otázek. Zaprvé – je vůbec potřeba motivovat? Není to lidská intervence do Božího díla? Odpověď je jasná – je to potřeba! Písmo naléhá na rodiče, aby motivovali svoje děti k správným hodnotám a životu. Apoštolové motivovali své následovníky a vyzývali k tomu, aby motivovat (povzbuzovat) nepřestávali. Proč? Pouze motivovaný člověk dělá svoji práci s nasazením, vášnivě, s radostí, zápalem a tvořivě. Demotivovaný člověk je brzdou v každém kolektivu. Naopak – jen někdo, kdo „hoří pro věc“ dokáže zapálit ostatní. Pouze motivovaný člověk unese i neúspěchy a překážky.

A přesně o to jde. Evangelium je totiž epidemie záchrany a naděje, která se šíří tam, kde je láska a teda i nadšení, radost. Abrahám vstal ochotně a s odhodláním na cestu do zaslíbené země. Mohl být nemotivovaný? Mojžíš musel překonat skepsi, aby se vrátil do Egypta vyvést Izrael na svobodu. Šlo by to bez motivace? Eliáš upadl do deprese a ztratil motivaci bojovat… Učedníci na pozvání Pána Ježíše Krista „hned“ pustili sítě a šli za Ním. Na cestě do Emmaus učedníkům „hořelo srdce“ pro poselství Slova… Můžeme říci, že motivace představuje jakýsi deštník, pod kterým nacházíme důležité duchovní kvality a disciplíny, které tam vyrůstají a kvetou, při čem jsou chráněné před skepsí, neochotou a laxností padající v dešti dnešní kultury a životní filozofie.

Kontext motivování

Kdy je potřeba motivovat? – to je druhá otázka. Dobrý lídr svoje kolegy z týmu motivuje neustále. V dnešní době to není lehká věc. Protože životní filozofie dneška pravý význam motivace ani nezná. Mluvíme o „barteru“, teda něco za něco. Něco pro tebe udělám… ale chci něco za to. Funguje to nejen v byznysu, ale i v církvi – bohužel. Častou „motivací“ bývají peníze. Neříkám nic proti platům pro kazatele a jiné pracovníky. Ale jsem proti tomu, aby se ve sboru služba měřila výškou peněz. Milování peněz je smrt. A život je tam, kde je láska a láska je tam, kde je radostná ochota čisté motivace člověka. Umíte si představit rodinu, ve které by si „platili“ za služby mezi sebou? Motivace za vysávání v sobotu bude 250 Kč, za umytí nádobí 100 Kč, umytí WC 150 Kč… Druhým problémem dneška je neochota, apatie a nezájem. Takové lidi je těžké motivovat. Dnes bych už neztrácel čas litím vody do děravé cisterny. Je potřeba hledat ty, které posílá Duch svatý do služby. Ti čekají na motivaci. A takoví lidé se i motivovat nechají. A nesou brzo ovoce.

Nástroje motivování

Třetí otázkou je – Čím motivovat? Jak? Odpovědi jsme naznačili výše. Každý lídr učí vidět věci v perspektivě zjevení v Písmu svatém a při motivaci musí vycházet z brutální pravdy:

1. Bůh ti dává dary na to, abys Mu sloužil. Ne proto, aby ses staral jen o sebe a svůj byznys. [Ef 4,16]
2. Pán nebe a země říká: Kdo mi bude sloužit, toho bude ctít Otec. [Jn 12, 26] Teda jistá budoucnost. Ne přelud.
3. Může být něco větší a hezčí a smysluplnější, než být zapojený do „projektu věčnosti“? Firmy vznikají a zanikají, národy mění svoje hranice, kultura svoje paradigmata… ale Církev je zde a bude až do skonání světa. [Mt 28,20] Investovat svůj život ve spojení se sborem je nejlepší investice, kterou může člověk udělat.
4. Boží požehnání je realita, která přichází do životů těch, kteří slouží Beránkovi. [Ef 3,8-11] Pán Bůh žehná jednotlivce, rodiny, sbory i národy.
5. Tím, že sloužíš, rozvíjíš i sám sebe. Když se zapojíš do duchovního díla ve sboru, získáváš velmi potřebné zručnosti, které se ti budou hodit v životě i v byznyse. Teda jistým způsobem platí to, že investováním do jiných investuješ do sebe. Vlastní rozvoj ale nesmí být prioritní, ale by-product, jakýsi bonus, který se dostaví v důsledku správně motivované služby. Tento argument jsem často dával hyper-ambiciózním rodičům, kteří měli sklon vidět dobu, kterou jejich děti strávily v církvi, jako „ztrátu“ pro jejich kariéru a osobnostní rozvoj. Žádny kroužek sportovní, umělecký nebo badatelský nenabídne dítěti to, co může nabídnout dorost nebo fungující mládež.
6. Církev bez tebe se bude posouvat. Ty bez církve ne.

Rizika motivování

Čtvrtá rovina souvisí s přemotivovaností. Je to jako ve sportu nebo v umění nebo jiných činnostech. Přemotivovaný člověk přepálí tempo, snahu, energii… a způsobí víc škody než užitku. Sobě i druhým. Přemotivovaný vedoucí dorostu nevnímá skutečné možnosti svojí skupiny. Ignoruje hranice a omezení ve svém kontextu. Sní nereálné sny, které deformují život v komunitě. Honí druhé, ale nevede je. Na druhé straně si dejme pozor, abychom nesprávně neoznačili vizionáře za přemotivované lídry! Jozue ani Káleb určitě na hranicích země zaslíbené nebyli přemotivovaní, když vyzívali Boží lid do boje s obry…

Pátá rovina je varováním, jak to nedělat. Viděl jsem mnohé chyby a selhání, které mají na triku vůdcové, resp. lídři, kteří „získali“ člověka pro práci ve sboru, nebo na misii, ale udělali hrubé chyby.

1. Nesmíme motivovat člověka do práce, kterou nezvládne a ve které ho/ji necháme bez pomoci.
2. Nesmíme slibovat to, co nemůžeme splnit.
3. Když někoho pověříme ke službě, musíme být blízko, po ruce, dostupní a kompetentní. Musí vědět, že za nimi stojíme a kryjeme jim záda, že pro ně uděláme všechno, co bude v našich silách a možnostech.
4. Když motivujeme člověka do služby, musíme mít jasnou perspektivu, plán a řešení různých alternativ, které můžou nastat. Když to vedoucí nemá, není dobrým vedoucím. Neměl by vést.
5. Když dojde k selhání služebníka, dobrý vedoucí nepřistupuje nadřazeně z morálního „vrchu“, ale spolu s ním jde na kolena jako ten, který je „větší hříšník“. Takovéto duchovní pouto vytváří ty nejsilnější vazby ve službě, které přetrvají roky.

Motivace je teda velmi silným nástrojem v rukách lídrů. Není to ale zručnost, kterou se naučíme na kurze nebo školení. Je to kvalita, která se rodí v terénu, v životě. Hlavně tehdy, Když my sami jsme zažili někoho, kdo tento dar měl.