Influencerem proti své vůli

Mládežnicí jsem byla v čase komunismu, a i když jsme tehdy neznali slovo „influencer“, člověk mohl stejně tak měnit věci ve svém okolí. Možná nedokonale, v malých krůčcích a s Boží pomocí. Nedávno se mi ozvala moje kamarádka z tohoto dávného mládežnického období a připomenula mi jednu podobnou situaci. Na závěr mailu mě dojala svým vyznáním. 

Po maturitě a neúspěšných přijímačkách na vysokou školu jsem se tehdy, v roce 1984, vydala do velkého krajského města za prací. Byla jsem úplně čerstvé duchovní batole a tak jsem přivítala možnost zapojit se do jednoho z místních sborů. 

Pár měsíců jsem žila na různých lepších nebo horších podnájmech, když mi kolega poradil, jak si obstarat byt. Ani za socialismu nebylo jednoduché získat vlastní bydlení. Byty se nekupovaly, ty se přidělovaly. A čekalo se na ně dlouhá léta. Ale pokud jste požádali o byt nejhorší kategorie, kterých zvlášť ve velkých městech bylo dost, cesta byla o dost jednodušší. A tak jsem zakrátko měla svůj vlastní klíč od dvou pokojíčků s vysokými stropy, plynovým topením, bez koupelny a s WC na pavlači. Na víkendy jsem i tak chodívala k rodičům a těch pár nocí přes týden mi za 50 korun československých na měsíc za to stálo.

Od začátku jsem byla hluboce přesvědčena, že je to velká Boží milost, že mám vlastní prostor na bydlení a určitě ho chci nabídnout i někomu jinému, kdo by potřeboval. Pán Bůh mě hned vzal za slovo! Poslal mi do cesty romské děvče z našeho sboru, které mě samo oslovilo, jestli může u mě bydlet. V našem sboru byla celá skupina romské mládeže. Byli skvělí, krásně zpívali, měli kapelu a později se stali základem samostatného romského sboru. I tohle děvče, ač jsem ho skoro neznala, bylo milé. Jen vyrůstalo v dětském domově a nemělo žádné jiné zázemí a ani návyky, které by mu někdo od malička vštěpoval.

Byla jsem tak odhodlaná sloužit Pánu Bohu, že jsem si vůbec netroufla Janku odmítnout. Pravda je, že když mi potom v mém vyšperkovaném prvním bytečku přistála kopa zaprášených banánových krabic, rozplakala jsem se. S Jankou jsme spolu bydleli asi čtyři roky, dokud se mi nezměnil život a z města jsem se odstěhovala za manželem. Naše soužití bylo všechno jiné jen ne nudné. V koutku duše jsem i mnohokrát litovala, že jsem ji přijala a zároveň jsem se za to styděla. 

Janka nebyla špatná, byla nesmírně laskavá, empatická, milující Krista, jen od jejího narození ji neměl kdo naučit, co a jak. Nádobí neumývala, ale schovávala za skříň. Měla hodně kamarádů z různých křesťanských společenství a často je zvala k nám domů. Však proč ne. Jen kdyby aspoň dopředu něco řekla! V neděli večer jsem přijížděla z domu a donesla jsem si s sebou proviant, jídlo na týden a buchty od babičky. Janka se „přihasila“ s nějakým kamarádem a už od dveří volala: „Poslala babi buchty?“ Považovala za samozřejmé, že co je moje, je i tvoje. Neměla jsem vysoký plat, chvíli trvalo, než jsem si našetřila na nový kabát nebo vytoužené lodičky. Jaký to byl pro mně šok, když v nich hned první večer Janka napochodovala na bohoslužby. Svoje boty si dala do opravy a moje byly první po ruce. 

Ale zažili jsme i spoustu pěkných věcí. Mívali jsme svoje chválové večery. Sedli jsme si v kuchyni a celý večer zpívali. Později jsem začala externě studovat na vysoké škole a trápila se před zkouškami. Janka se se mnou usilovně modlila a povzbuzovala mě. Tak jako ona mne nikdo nedovedl uklidnit. Chodila jsem s ní shánět zaměstnání. Měla jen základní školu a chtěla pracovat jako opatrovatelka u seniorů. Kdyby přišla na pohovor sama, určitě by ji odbili. Já jsem se přimluvila, zaručila, poprosila. Byli jsme směšná dvojice. Já o dvě hlavy větší než ona a ona s havraními vlasy a černou pletí. 

Byla to pro mě úžasná škola tolerance, zkouška, jestli to myslím s Bohem vážně. Když jsem se později odstěhovala, ztratili jsme spolu kontakt. Až nedávno… Janka získala na mě adresu a napsala mi. Je to už víc než třicet let, obě jsme už 50 +. Psala něco o sobě, o tom jak žije a na závěr dodala: „Jsem ti nesmírně vděčná, co jsi pro mne tehdy udělala. Nikdo nikdy pro mne nic podobného neudělal.“

Nejsem žádná hrdinka a nemám se moc čím chlubit. Ale pravda je, že mě to dojalo. Ač jsem byla netrpělivá, v mnohém netolerantní a všelico mi vadilo, měla jsem ji ráda a ona to cítila. S Boží pomocí jsem malinko změnila její život a teď mě to může hřát při srdci. A tak nečekej ani ty na velké hrdinské činy, změn svůj svět malými drobnostmi už dnes!

Foto od Alexandra Gorn na Unsplash

„Ovplyvňuješ svoje okolie, si influencer, si líder. Nie je podstatné, či to tak cítiš, je to tak. Táto kniha ti vezme mnohé výhovorky, ktoré ti hovoria, čo všetko nemáš. Zároveň ťa podnieti k objavovaniu toho, čo máš, a povzbudí ťa k tomu, aby si rozmýšľal nad tým, ako to môžeš lepšie spravovať.“

Julo Slovák, líder kapely eSPé a zakladateľ projektu Godzone

DO OBCHODU