Ladislav Gallay: „Vnímame s pokorou, že jsme jen správcové něčeho, co nám bylo svěřeno.“

Ladislava Gallaye jsem si na rozhovor vybrala, protože ho znám a protože byl ochotný se sdílet. Podobných podnikatelů by bylo určitě víc a přála bych si, aby jich bylo ještě víc. Prvotní záměr byl hovořit hlavně o financích pro naši rubriku, ale během rozhovoru jsme se dostali k velice zajímavým a užitečným myšlenkám o líderství. I když se Laci pohybuje v komerční oblasti, tyto myšlenky by se daly určitě aplikovat pro líderství v širším slova smyslu. 

Ladislav Gallay je členem Evangelické a.v. církve, s manželkou Lucií žije v Bratislavě.

Laci, zkusme na začátek uvést základní údaje o tom, co děláš, co dělá tvoje firma.

Jsem spolumajitelem firmy Softpoint. Je to IT firma, věnujeme se vývoji a programování softwaru. Momentálně máme dva základní směry, které rozvíjíme. Mojí zodpovědností je vývoj softwaru na optimalizaci procesů s názvem Flowis. Používá se primárně ve finančním světě na schvalování objednávek a faktur, zaměstnaneckých karet, ale i jakýchkoliv jiných firemních procesů. Firmu jsme založili v roce 2015, funguje tedy už přes osm let.

Začal jsi hned po vysoké škole?

Už během vysoké školy (odbor IT na STU v Bratislavě – pozn. red.). Dva zakladatelé jsme se znali už předtím z nějakých církevních táborů a křesťanských setkání. Byli jsme spolužáci na vysoké, můj kolega byl o dva ročníky výš. On skončil školu a kontaktoval mě, že by rád založil firmu a rád by do toho šel se mnou. Před třemi lety jsme k nám dvěma přibrali dalšího, třetího spolumajitele. 

Co bylo zajímavé, že na začátku jsme byli dva ITčkáři, technici, vyznali jsme se hlavně v této oblasti, ale nevěděli jsme až tak pracovat s financemi nebo s lidmi. Dělali jsme to víc empiricky, pocitově. Nový kolega, který přišel před třemi lety, je zkušený ekonom, který už před tím dělal ředitele v jiné firmě. A on přinesl nový vítr v tom, že nás naučil, jak je možné delegovat zodpovědnost. Rozdělit si práci a každý pracovat v té oblasti, ve které je dobrý. Teď se já věnuji více té technické IT stránce a rozvíjím firmu v této oblasti a on se zase víc věnuje ekonomice a plánování. 

Často mají lidé představu, že když někdo podniká, je automaticky bohatý, má vilu s bazénem a BMW v garáži. Ne vždy je napadne, že je to spojené také s velkou odpovědností, zvlášť pokud máš zaměstnance, množstvím náročné práce a vážných rozhodnutí a v konečném důsledku může firma i zkrachovat. Souhlasíš se mnou?

Ano, taky si to tak umím představit. Statný padesátník nebo šedesátník, vážený podnikatel, všichni se ho bojí, protože pracuje s velkými firmami a staví silnice, dálnice, nemovitosti a hlavně potřebuje dobře nakoupit nebo prodat nějakou službu nebo zboží. Tak si to dokážu celkem dobře představit. 

Ale my budujeme nějaký náš vlastní produkt. Sami jsme si to vymysleli, sami to vytváříme a sami to nabízíme dalším firmám. Na začátku to byl spíš boj o přežití, dokázali jsme fungovat z měsíce na měsíc, postupně jsme zvládli plánovat a vidět dopředu na tři měsíce a teď už dokonce vidíme i rok dopředu a celé fungování je stabilnější. Od začátku to byl velký stres, protože jsem hlavně vystudovaný informatik, ale jak jsme přibírali další lidi, museli jsme řešit i komunikaci s lidmi. Naší zodpovědností bylo umět jim zabezpečit práci, dobře s nimi komunikovat, tvořit prostředí, ve kterém se cítí dobře. Zároveň jsme řešili zákazníky. Museli jsme jim garantovat, že to, co dodáme, funguje a nejsou tam chyby. A pokud se stane chyba, tak to musíme rychle opravit, třeba i o půlnoci. Takže na začátku jsme fungovali skoro nonstop. Mysleli jsme na firmu i přes víkendy, přes svátky, osobní život jsem od práce nedokázal oddělit. Říct si, tak od devíti do pěti odpoledne jsem podnikatel a odpoledne končím a jdu domů a už nebudu řešit práci, bylo nereálné. Teda aspoň jsem si to myslel, i když teď už vidím věci jinak.

Náš software, který vytváříme, používají i v Indii, i v Americe, i v Europě. Takže já sice o páté mohu jít domů, ale v Americe je tehdy jen devět hodin ráno. Pokud jim něco přestane fungovat, musím to řešit hned. 

Jaká byla na začátku největší výzva v podnikání? Co tě překvapilo?

Musel jsem se učit delegovat. Člověk, když zakládá firmu, má určité oblasti, určité silné stránky, které umí uplatnit. Já mám silné technické myšlení, umím věci naprogramovat a mám jasnou představu, jak by to mělo vypadat. Měl jsem pocit, že to umím dělat nejlíp. Jenže my jsme nechtěli vybudovat firmu, kde jen my sami budeme dělat všechno. Chtěli jsme přijmout zaměstnance a vytvořit prostředí, kde je budeme posouvat dopředu. Chtěli jsme také vytvořit komunitu, nejen si vydělat peníze a jít domů. Měl jsem samozřejmě nějakou představu, jak by konkrétní věc, práce, měla vypadat a byl jsem hodně přísný, pokud ji daný zaměstnanec nedělal přesně tak. Takže v tomhle směru jsem potřeboval přijmout, že ne všichni mají, při vší pokoře, stejné schopnosti jako já a musel jsem se naučit s nimi správně komunikovat. A umět delegovat. Pokud bych chtěl všechno dělat sám, byl by to obrovský tlak na můj osobní čas. A velký dopad na moje manželství. Manželku jsem ze začátku nedokázal podpořit v jejich aktivitách a trávit s ní čas. Pořád to bylo jen o mojí firmě. 

A to se změnilo příchodem třetího kolegy?

On měl víc zkušeností, tak nás učil, jak máme věci delegovat. Na začátku při vytváření firmy se to velice těžko pouštělo. Zadal jsem někomu úlohu a on ji neudělal na sto procent. Musel jsem se učit, že stačí, když ji udělá na osmdesát procent. A někdy i na padesát. Protože časem se to naučí a udělá to rychleji než já. A potom jsem se musel učit jemněji komunikovat s lidmi okolo. Často jsem byl dost tvrdý ve svých vyjádřeních. Byl jsem takový ten přímý IT-čkářský typ. Tady jsi udělal chybu a je potřeba ji odstranit. Tečka. Takže se učím lidštějšímu přístupu. Více kolegy pochválit, nechat prostor na chyby, umět jim projevit určitou milost a lidskost. Nakonec i já si uvědomuji, že dělám chyby. 

Když přišel tento třetí kolega, začali jsme budovat i nějakou firemní strukturu. Nejdříve jsme byli dva majitelé a všichni zaměstnanci byli podřízení přímo nám. Teď máme každý pod sebou jen několik lídrů, kteří se zase starají o další zaměstnance. Takže já už teď nemám na starosti dvacet lidí, ale jen šest, kteří se zase starají o ty další. 

Kolik máte zaměstnanců?

Celá firma má momentálně okolo sedmdesát zaměstnanců. V té části, kterou mám na starosti já, je přibližně dvacet pět lidí. Jsou to i různí brigádníci, studenti apod. 

Na vašem webu máte napsáno, že Vaše firma ctí křesťanské hodnoty. Co to znamená?

My, kteří jsme zakládali firmu, jsme křesťané, ale ne jen formálně. Pro nás je to identita našeho života. Vyrostli jsme v komunitě v našem sboru, bylo teda pro nás přirozené se potkávat s těmito tématy i v profesionálním životě, a také se spolu modlit. Takže to byla jedna z prvních věcí, které jsme zavedli, že se každý týden setkáváme a modlíme se. Vždycky v úterky ráno. Modlíme se za práci, za firmu, za kolegy, jeden za druhého. Jsme otevření modlit se i za úspěch v podnikání, ale zároveň to Pánu Bohu odevzdáváme. Pokud to nevyjde, tak je to v pořádku. Vnímáme to s pokorou, že jsme jen správcové něčeho, co nám bylo svěřeno. Nestavíme se k tomu tak, že to jsou moje peníze, moje firma, ale že je to Pána Boha. On nám to svěřil a my jsme v pozici správce. I když v obchodním registru je naše jméno. A ať už tady tenhle majetek vůbec nebude nebo bude dvakrát větší, pořád to tak v pokoře přijímáme. 

To byla pro nás jedna z klíčových věcí při zakládání firmy. V rámci firemních hodnot jsme si zadefinovali křesťanské principy na prvním místě. A umíme to i blíž vysvětlit, pokud se na to lidé ptají. Nebudujeme nějakou náboženskou organizaci, pořád jsme jen s.r.o., která bude přinášet zisk. Ale nestydíme se přiznat, že jsme křesťané a že se za firmu modlíme. 

Projevuje se to v nějakých dalších konkrétních krocích?

Projevuje se to v určité férovosti vůči zaměstnancům. A v zodpovědnosti, že chceme platit všechny daně, které je potřeba platit. Nechceme okrádat stát. V podnikání existuje hodně úzkých uliček, jak optimalizovat finance. Ale i v tom je potřeba hledat nějakou rozumnou míru. Není optimalizace jako optimalizace. A potom i typy projektů, do kterých se pouštíme. Chceme pracovat na projektech, které přinášejí nějakou hodnotu, dávají smysl, nejsou pro nikoho potupující. Pokud podporují něco nevhodného, např. hazard apod. tam máme bariery, červené čáry, přes které bychom neradi šli. Žel ne vždy je to černo-bílé, takže to chce velkou moudrost. 

Jsou všichni vaši zaměstnanci křesťané?

Ne, vůbec ne. Určitě jsme na začátku přijali lidi z našich kruhů, se kterými jsme se osobně znali. Ale v zásadě přijímáme běžné lidi z venku. Nejsme křesťanská náboženská organizace a víru zaměstnanců neřešíme. I když si to lidé všimnou, protože tyto hodnoty jsou prezentované už na pohovoru. Spíš to vytváří prostor na rozhovory. 

Stíháš při podnikání ještě nějakou službu ve sboru?

Od sedmnácti let jsem byl zapojený ve chválách, pomáhal jsem s tábory jako vedoucí. I manželka, pochází z ECAV v Ružomberku a tam měla na starosti práci s teenagery, tábory, víkendovky. Momentálně nejčastěji v rámci sboru hráváme s kapelou na bohoslužbách.

Ale služba není jen ta viditelná ve sboru, sloužit Bohu se dá různými formami a na to si člověk umí najít vždycky příležitost. Vím, že ty si takové příležitosti umíš najít. Řekni nám něco o tom.

Člověk si musí moudře rozdělit čas a nemůže si vzít tolik zodpovědnosti, že něco podstatného začne zanedbávat. Mám práci, firmu a mám i manželku, se kterou chci také trávit čas. Ale i při všech povinnostech se dá najít čas na službu v tom širším slova smyslu. To souvisí s dáváním a teda i s dáváním času. Kdysi jsem pracoval přes deset-dvanáct hodin denně. Teď už je to výrazně méně. Manželka má velké srdce pro pomoc lidem okolo nás a já jsem rád toho součástí. Někoho ubytujeme, někoho odvezeme, někomu něco dáme… Také je dobrá v takové té terapeuticko-pastorační oblasti. Dokáže vidět zranění lidí, potřeby a umí jim poskytnout blízkost a porozumění. Jak to ona pojmenovává, kráčí vedle nich. Společně jsme otevření pomáhat, cítíme se být součástí Boží Církve. Hodně myšlenek a podnětů máme od Pána Boha, skrze život a vztahy, které se dějí okolo nás. Myslím si, že tohle znamená sloužit Bohu v realitě běžného života. 

A jak to máš nastavené s dáváním financí ať už jako podnikatel nebo jako ty sám?

Já to striktně nerozděluji. Chci dávat ze všeho, co mám ať už já jako osoba nebo jako podnikatel, který má z firmy nějaké benefity. Jak se říká, jako „konečný uživatel výhod“. Jako firma jednak podporujeme různé projekty např. neziskových organizací nebo i přímo vykonáme pro někoho práci zadarmo. Například pro nějakou organizaci, sbor, školu, uděláme zadarmo webovou stránku. My zaplatíme naším zaměstnancům, aby to udělali v rámci svého pracovního času, ale my si to nakonec nevyfakturujeme. Nebo tento náš produkt na kontrolu faktur nabízíme neziskovým organizacím zadarmo nebo za nějaký nízký poplatek. A v rámci osobních financí dáváme také. Jako rodina podporujeme několik pracovníků, buď církevních organizací, nebo misijních organizací, což je forma přímé finanční podpory. Moje manželka je v tom dost dobrá. Modlí se za lidi, a umí vnímat potřebu, kde by bylo dobré pomoci. A potom nepřímo, že někoho odvezeme, nakoupíme. Rád jsem pomáhal bezdomovcům, např. jsme zašli do obchodu a nakoupili jsme spolu. A někdy dám peníze, když někdo prosí. Nebo zase nějakými dárky, když vím, že někoho by něco potěšilo. Jsme jednoduše tak nastaveni, že chceme rozdávat a podělit se a neřešíme, jestli je to na úrovni osobní nebo na úrovni firmy.  

Poslední roky nás všechny trápí různé krize. Ať už problém s covidem nebo teď energetická krize. Měli jste ve firmě nějaké těžké období, obavy o existenci? Daří se ti to svobodně odevzdávat do Božích rukou?

Určitě mám takové obavy. A jsem rád, že to nemusím nést sám, ale že je nás ve vedení firmy víc. A společně můžeme dlouhodobě plánovat. Vždycky je tam nějaká nejistota, obava, jestli nebudeme muset propouštět, ale zatím se to vždycky vyřešilo. Například, že se na poslední chvíli schválí nějaký projekt navíc, nebo nějaký zaměstnanec sám od sebe přijal nabídku jinde. Větší stresy jsem pociťoval na začátku podnikání, teď poslední tři roky se mi to daří odevzdávat Pánu Bohu a mít v tom pokoj. I s kolegy to bereme tak, že On je hlavním majitelem firmy a my jsme jen její dočasní správcové. 

Říkáš, že na začátku, když si rozbíhal firmu, hodně si pracoval a zanedbával manželku. Tvoje rodina trpěla. Teď se to změnilo? 

Chodíval jsem pozdě domů, asi okolo sedmé nebo osmé jsem se pouze fyzicky přesunul z kanceláře a doma jsem za počítačem pokračoval dál. Tohle mám teď striktněji nastaveno. O té páté šesté bych už rád byl doma nebo aspoň na cestě domů. Nebo i dřív. Je to různé, někdy jsou náročnější týdny. A potom, když jsem doma, chci trávit skutečně kvalitní čas s manželkou. Nejen si sednout k televizi. Jazyk lásky mojí manželky je pozornost. Teď už dokážu bez problémů odložit mobil, neřešit nic jiné a povídat si spolu s ní. Zaujímám se o to, jaký měla den, poslouchám, co mi chce říct nebo společně otevřeme nějaké téma, které posouvá naše manželství. Například i duchovní témata, spolu si čteme. Další věcí je, že se ji snažím včas informovat, co se děje. Pokud je nějaká mimořádná situace, kdy musím ještě večer doma pracovat, dopředu ji na to upozorním. Nečekám, že ona se přece automaticky přizpůsobí situaci. Daří se mi nepracovat přes víkendy, ale když je to někdy jinak, tehdy se snažím dohodnout a informovat ji, kdy budu zaneprázdněný. Aby věděla, kdy jsem k dispozici a aby s tím počítala. A snažím se mít na práci oddělené místo nebo jdu do firmy. Aby celý byt nebyl jedna velká pracovna.