Udělej něco! #12: Poslouchat a ctít

„Každému dávejte, co jste povinni: komu daň, tomu daň, komu clo, tomu clo, komu vážnost, tomu vážnost, komu čest, tomu čest.“

Řím 13,7

Nikdo nevstupuje do armády jako generál. Vstoupí jako voják a potom stoupá stupínek po stupínku, zlepšuje svoje schopnosti a učí se poslouchat a brát na sebe zodpovědnost. Vím to, protože jsem měl strýce, který byl generál major a mnohokrát nás vzal do prostoru spravovaného armádou, kde měl pracovní setkání. Vždycky mě překvapil ten respekt. Objevil se všude, kam strýc vstoupil. Byl to zážitek. Jeho uniforma byla nádherná, těch vyznamenaní! Vojáci různých hodností před ním salutovali, stáli v pozoru a drželi si ruku u čela. Ale můj strýc tam nezačínal jako generál major. Začínal jako obyčejný voják. Prošel všemi hodnostmi, dokud nezískal tuto pozici a také i úctu.

Problémem mnoha lidí ve vedoucích pozicích dnes je, že by rádi začali hned jako generálové. Jsou obyčejnými vojáky, ale když musí poslouchat rozkazy nadřízeného a mají se učit poslušnosti, nelíbí se jim to. Jejich hrdost je tak velká, že se rozhodnou vyjmenovat za generály a založí si vlastní armádu. Jaký je s tím problém? Ukazuje se, že někdo, kdo se nikdy nenaučil poslouchat, se nikdy nestane zdravou autoritou. Jsou to lidé, kteří chtějí vést bez toho, aby se nejprve naučili poslouchat. Chtěli by být uctívaní, ale sami nikdy nikoho nectili.

První místo, kde je potřeba se naučit ctít, je rodina. Adam a Eva, první stvořené lidské bytosti, neměli podle Bible rodiče, které by poslouchali. Asi proto jim bylo těžko poslechnout jediný požadavek, který jim Bůh dal. Avšak Ježíš, kterého Bible nazývá „druhý Adam“, se narodil uprostřed domu, ve kterém se musel naučit poslouchat rodiče: „Potom se s nimi vrátil do Nazaretu a byl jim poslušný.“ (Luk 2, 51). 

Rodina je dobrou platformou na učení se poslušnosti a úcty. Apoštol Pavel říká mladým: „Děti, poslouchejte své rodiče v Pánu – tak je to správné. Cti svého otce i matku, to je první přikázání se zaslíbením, aby se ti vedlo dobře a abys žil dlouho na zemi.“ (Efezským 6, 1-3). Ale úcta by nikdy neměla být jednostranná. V našich domovech bychom měli pěstovat kulturu úcty všeobecně. Důkazem toho je to, co píše apoštol rodičům: „Vy, otcové, nedrážděte své děti, ale vychovávejte je v kázni a v Pánově učení.“ (Efezským 6,4). To je první velká škola vůdcovství: domov. A tím nemyslím jen domov, ve kterém jsme vyrůstali, ale i domov, který tvoříme se svým manželským partnerem. I tam musíme udržovat kulturu úcty: „Manželství ať si všichni váží a manželské lože ať je bez poskvrny, vždyť smilníky a cizoložníky čeká Boží soud.“ (Židům 13,4) Kultura v domácnosti je tak důležitá, že když Pavel vysvětluje Timoteovi požadavky na vedoucích ve sboru, říká mu: „Když se někdo neumí postarat o vlastní rodinu, jak by mohl pečovat o Boží církev?“ (1 Tim 3,5) Ano, pokud nejsme schopni ctít si naše rodiče, našeho manžela nebo manželku, naše děti…. sotva si budeme umět ctít lidi, kteří nejsou naše rodina. Pokud si ctíme ty venku, ale ne ty domácí, ani to není správné. Na druhé straně, pokud si neumíme získat úctu a respekt ve vlastním domově, diskvalifikuje nás to jako vedoucí. Pokud nás doma nerespektují, jak mohou mít úctu k našemu slovu, práci nebo službě ti venku? 

Je pravda, že Ježíšovi bratři v něho jistou dobu nevěřili a v některých úryvcích z evangelií čteme, že si dělali posměšky z jeho povolání (7, 3-5). Ale později poznali, kdo je a proč přišel na svět, dokonce i jeho vlastní bratr Jakub se stal hlavním vedoucím jeruzalemské církve. V průběhu života se člověk spojuje s různými typy lidí, a všichni procházejí našimi životy, aby nás něco naučili. S některými autoritami se shodneme, zatím co s některými ne. Někteří se nám líbí více a někteří méně. Ale když s nimi hovoříme, musíme si uvědomit, že jednoho dne budeme také v pozici autority. 

Takže otázky, které bychom si měli položit, jsou tyto: „Jak bychom chtěli být konfrontováni, pokud něco neděláme správně?“ „Jak bychom chtěli být podpořeni?“ „Jaký druh zpětné vazby bychom chtěli získat pro svoji funkci?“

Nechceme se setkávat s pochlebováním, ani s povyšováním (nechtěli bychom, aby se na nás dívali svrchu ti, kterým sloužíme), s pomlouváním a kritizováním (zdvihněte ruku, kdo má rád ty lidi, kteří jen pořád kritizují všechno, co děláte), se vzpourou (tak bychom také nebyli rádi, aby se věci řešily). 

Každá autorita, se kterou se v životě setkáváme, nás něco naučí. Trénuje nás, abychom se sami stali autoritou, kterou budou jednou lidé potřebovat. Jednou jsem měl do činění s autoritou, která mi hodně ublížila. Během uzdravovacího procesu jsem přišel na to, že bych měl být této osobě velmi vděčný, protože mi dala dobrou lekci na cestě rozvoje. Naučila mě, jak bych se jako lídr neměl chovat. Rodina je naše první škola vůdcovství, ale ve společenském životě existují také dobré lekce, jak se stát dobrým vůdcem. „Každý ať se podřizuje vládnoucí moci. Veškerá moc je totiž od Boha, takže současné vlády jsou zřízeny od Boha. Kdo odmítá vládu, bouří se tedy proti Božímu zřízení; a vzbouřence čeká jistý trest. Vládcové přece nejsou postrachem pro ty, kdo konají dobro, ale zlo. Chceš se nebát vlády? Konej dobro, a vláda tě pochválí.“ (Řím 13, 1-3)

Někdo, kdo se nechce podřídit civilním orgánům, bude mít vážný problém při vlastním výkonu vedení, protože nemůžete žádat to, co sami neděláte. Nakonec, úcta je dluh, který je potřeba splácet: „Každému dávejte, co jste povinni: komu daň, tomu daň, komu clo, tomu clo, komu vážnost, tomu vážnost, komu čest, tomu čest.“ (Řím 13, 7). Pokud nejsme ochotni zaplatit tento dluh, potom budeme vždycky v „červených číslech.“ Možná největší lekcí v životě je poslušnost. Myslím, že tomu rozumím při čtení slov Židům 5,8. Tam se píše, že Ježíš „ačkoli byl Boží Syn, naučil se z toho, co vytrpěl, poslušnosti.“

Poslušnost je určitě důležitá, když i sám Pán Ježíš musel poslouchat. A neříká, že to bylo lehké, ale že se to naučil přes to, „co si vytrpěl“. Proto, drahý příteli, získej ty nejlepší zkušenosti ze všeho, co k tobě v životě přichází. Od dobrých vůdců a lidí se naučme, co je potřeba dělat a naopak, co není dobré dělat, se naučme od těch zlých. Podobně i naši svěřenci, když přijdou blíž, uvidí naše cnosti a naše selhání a tehdy se rozhodnou, co chtějí od nás přijmout a co se učit nechtějí. Pokud si mají vybrat, co se od nás naučí, měla by to být poslušnost. Ne proto, že to od nich my vyžadujeme, ale proto, že my všichni máme poslouchat Toho, kdo je nad námi. Držet se Ho a být mu odpovědný. 

Co dělá vedoucí? Poslouchá a ctí Boha. Někdo se ptá: „Jak to, že si si začal někoho vážit? Odpověď je jednoduchá, začíná to vděčností. První slovo, které rozvíjí kulturu úcty v našem okolí, je slovo „Děkuji“. Možná mi nebudete věřit, ale právě, když píši poslední odstavec, Karla, moje žena, mi poslala video… Je to video z udělování filmových cen Goya ve Španělsku v r. 2016. Herec Miguel Herrán získal cenu za nejlepšího začínajícího herce. Ve své děkovné řeči s dojetím děkoval Danielovi Guzmanovi, režisérovi, který ho objevil a vedl. Doslova říká: „Ty jsi mi dal život“. Myslím, že je to nejlepší způsob, jak uzavřít tuto malou knížku. Je to dobrá inspirace, příklad toho, čeho je lídr schopný, když někomu věří a jak důležitá je vděčnost.  To všechno bychom měli rozvíjet, pokud chceme pokračovat v růstu. Možná i ty můžeš teď zavolat nebo napsat svému lídrovi a poděkovat mu za to, jak tě vedl. Pokud umíš španělsky, na video se můžeš podívat tady:

Poslední věc: pokud chcete být zdravým vůdcem, staňte se objevitelem „aktérů zjevení“. 

„Posílej svůj chléb po vodě – po čase znovu najdeš jej.“ Kazatel 11,1

* Inspirované knihou LIDERhAZalGO od autora Edmundo Hernández, 2020.
Foto od Hannah Busing na Unsplash