Změnili se mládeže od dob „socíku“?

Jsem starší dáma a zažila jsem toho hodně. Do mládežnické klubovny brněnské Církve bratrské jsem poprvé vstoupila někdy v září 1985 jako 19leté děvče osamělé v novém velkém městě, hledající přátelství a tak trochu i smysl života a absolutní lásku. Tady jsem to všechno postupně našla v mladých křesťanech a v Ježíši, osobním Spasiteli. Byly to poslední roky „socialismu“, období, které v nás může vyvolávat negativní asociace. Ale ne všechno bylo skutečně špatné. A to neříkám jako nějaký patetický milovník starých pořádků. Jsem ráda, že už socialismus není, ale jsem přesvědčena, že každé období, má svoje pozitivní stránky, i když je potřeba je hledat hlouběji a i když to mohou být jen subjektivní prožitky skupiny lidí. Protože vždy záleží na lidech, jak se k tomu postaví.  

Mládeže v dobách socialismu fungovaly. Pokud tím myslíme pravidelné setkání jednou za týden v nějaké sborové klubovně. Všechno se dělo pod dohledem různých církevních tajemníků a STB. Oficiálně byla proklamovaná svoboda vyznání, ale realita byla trochu jiná, pestřejší. Ten, kdo se zúčastňoval na podobných aktivitách, musel počítat s problémy. Celkově komunisti neradi viděli, pokud se i mladá generace vedla k víře. Tolerovat dokázali jen pár babiček v neděli v kostelních lavicích. O nějakých letních táborech, veřejných evangelizacích nebo jiných dalších aktivitách nemohla být řeč, a pokud se konaly, tak jen ilegálně s hrozbou, že jejich organizátoři mohou skončit ve vězení. Mnozí tak skončili. Jako věřící mládežník jste měli záznam v osobních materiálech a nemohli jste počítat s přijetím na určité typy škol nebo do určitého zaměstnání, kde se zvlášť dbalo na správný světonázor. V různém období socíku se to trochu lišilo, také záleželo na církevním tajemníkovi v určitém městě, ale tohle byla minimální daň za vaši víru. 

Pravidelná setkání brněnské mládeže byla velmi podobná těm dnešním, jak je znám z doslechu. Chvály s kytarou, hlavní program a potom hry nebo kuloární debaty. Na hlavním programu jsme se zúčastňovali všichni, každý mohl přijít s námětem na program, který si připraví na některé setkání a nebyly to jen duchovní témata, ale také různé praktické náměty (jak najít životního partnera), hudební vystoupení apod. Měli jsme nějakého vedoucího, který to celé koordinoval. V létě jsme chodívali na putování po rumunských horách, protože tam jsme za celý týden nikoho nepotkali a nikoho vůbec nezajímalo, co tam děláme. Mohli jsme se modlit, zpívat, studovat Bibli úplně svobodně. Byl to vzácný čas, který nám hodně dal a hodně nás ovlivnil do života.

Když tak přemýšlím nad rozdíly mezi současností a obdobím socialismu nebo i jiným obdobím, to, co je jiné, jsou spíše vnější formální stránky. Spolu s dobou se mění technické možnosti, náš křesťanský slovník, způsob života, který vede k určitým formám prožívání víry, vyznávání a případně i jejího sdílení, šíření. Víra sama o sobě, náš vztah k Bohu, to že ho hledáme, jak víru prožíváme, jak vážně se k ní stavíme, to je pořád stejné. Jestli to bylo v časech Nera, socialismu nebo teď v moderní době. Zlo, kterému vírou čelíme, může mít jednou podobu pronásledování a jindy paradoxně svobody a materiálního nadbytku. Pokud bychom konkrétně porovnaly moje „socíkové“ zkušenosti a současnost, na co bychom přišli?

  1. Být křesťanem nás tehdy skutečně něco stálo. Myslím, že mnohem víc než dnes. Museli jsme čekat, že naše víra nám může kdykoliv přinést nějaké protivenství. V naší mládeži jsme byli vedeni k tomu, abychom nebyli jen takoví ustrašení a schovaní v klubovně, ale abychom se odvážně ke Kristu hlásili a šířili jeho zvěst bez ohledu na následky. 
    To by mělo platit i dnes. Vždycky by nás naše víra měla něco stát. Možná odvahu mluvit s lidmi okolo nás, když to není pohodlné, čas, námahu, pohodlí, prostředky…. Žít pro Krista a mít to jako prioritu, převrací život. Pokud to tak není, něco je špatně.
  2. Tehdy byli lidé ochotni víc naslouchat evangeliu. Nebyly technologie, sociální sítě, telka vysílala jen pár hodin denně, socialismus držel lidi v určité izolovanosti. Měli plné zuby materialistických řečí, toužili po něčem hlubším. Hovořit s nimi o evangeliu bylo do určité míry jednodušší než teď. Dnes mají lidé na výběr strašně moc. Jsou zahlceni informacemi, názory, ideologiemi, duchovními směry. Uprostřed tohoto chaosu se zdá být Ježíšův hlas příliš tichý a nezajímavý. Ale Bůh je i dnes pořád stejný. Kdo ho hledá a má připravené srdce, najde ho. A v každé době ho lidé potřebují. To, co oceňuji, že dnes se klade důraz na srozumitelnost evangelia (ne „bibličtina“) a co nejvíc civilní a kulturně relevantní prostředky komunikace.
  3. V našem sboru v Brně, se tehdy formálním vnějším věcem přikládal velmi velký význam. Děvčata nepoužívaly líčidla, nebarvily si vlasy, nenosily výstřední oblečení, nikdo nechodil do tanečních a už vůbec ne na ples nebo zábavu. A tyhle projevy se vnímaly jako projevy pevné a zralé víry. Odmítla jsem jít na bratrovu stužkovou a jako jediná z rodiny jsem zůstala doma. Hučeli do mně několik dní. Dodnes to lituji. Ano, naše těla mají být Božím chrámem a máme být světlem světu, ale tohle určitě není cesta. Bylo by to velké téma a nechci se tady o tom rozepisovat. Jsem si jistá, že tak, jak jsem to tehdy zažila, to nebylo správné. A mám pocit, že s tímto budeme zápasit vždycky. Socialistická izolovanost lidí, užší rozsah informovanosti, tomu napomáhal. Dnes je to jiné a různých nových vlivů přibylo. Svět je pestřejší, lidé rozběhaní a informovaní. Musíme více přemýšlet, modlit se, hledat, co nás posouvá blíž k Bohu a čím bude oslavený.
  4. Komunita. Ta je společná každé době. Ať už se svět posune kamkoliv, ať používáme jakoukoliv techniku, vždycky budeme potřebovat jeden druhého. To nakonec ukázala pandemie, že žádný zoom nenahradí živého člověka tváří v tvář. Člověka mnohem lépe dokáže oslovit evangelium a uvěří v Krista, pokud přijme pozvání od konkrétního kamaráda, než pokud by si přečetl jen nějakou neosobní brožurku nebo se zúčastnil velkého neosobního shromáždění. Jeden na jednoho. Láska, přátelství, komunita. Ty budou vždycky moderní.
  5. Odvaha, i když vždycky odvaha k něčemu jinému, protože svět se mění.
  6. Rovnost. V jedné komunitě se díky Kristovu zásahu setkají lidé, kteří by se jinak nikdy nesetkali a nikdy by se nepřátelili. Pokud jsou lidé plně oddaní Kristu, nehledí na krásu, moudrost, postavení, majetek, rasu, cokoliv. Tak to bylo tehdy, tak jsem to zažila a měla jsem mezi svými přáteli lidi obyčejné i nesmírně vzdělané a mocné a tak je to, věřím, i dnes. Tam, kde skutečně panuje Boží láska, tam to tak musí být.
  7. Velký Bůh a jeho milost
    Církev ho oslavuje už dva tisíce let a bude dál. Nepřestává nás překvapovat, činit zázraky tehdy, když to nečekáme, denně nás ujišťuje o svojí lásce. Nikdy nepřestaneme žasnout, i když budeme létat na raketách.

Zůstaň v kontaktu

Přihlas se k odběru našeho info listu a budeme ti posílat nejen informace o novém obsahu na našem webu, ale i zajímavé materiály, které na našem webu nenajdeš.

Tvůj email zůstane u nás, nikomu ho nebudeme dávat.

Související příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..