Poslední modlitba

Scéna, která převrací teologii vzhůru nohama. Bůh visící na kříži vedle dvou lotrů. O jednom z nich nevíme nic. Po tom druhém jsou pojmenovány kostely po celém světě. 

V roce 1566, tři roky po Tridentském koncilu se Tiziano Vecelli, známý jako Tizian, rozhodl namalovat scénu, kterou slova nedokážou popsat. 

Tizian přišel do Říma pracovat pro papeže Pavla III už v roce 1546, rok po začatí koncilu, a údajně se zúčastnil jednání o zpovědi. Jako mladý umělec si získal obdiv svými obrazy, kterými zaplavil Evropu (byly to hlavně obrazy s erotickým nádechem). Dospělý Tizian je však už jiný, je ubitý životem, když ztratil svoji ženu, dceru a vnuka. 

Smrt ukřižováním byla v prvním století zřídkavá, protože je výhodnější lidi zotročit než zabít. Z provinilců zákona tak dělali otroky. Existovala však kategorie, která si už nezasloužila ani otroctví. Byli to političtí rebelové, piráti, banditi, mafiáni. 

Když jsi odsouzený na smrť ukřižováním, jsi pro stát nebezpečný i jako otrok. Nejsi jen zloděj, ale mafián, zlobr, drogový díler. Dva z nich dělají Ježíšovi společnost v posledních minutách jeho života. Ač evangelia neuvádějí jejich identitu, tradice (prvním záznamem je apokryfní evangelium Nikodéma z 2. století) jim dává jména Dismas (kajícný lotr) a Gestas.

Na Tizianově obraze chybí Gestas, zlý lotr, který se rozhodl vysmívat se druhým i v posledních minutách svého života. O jeho osudu obraz významně mlčí.  

Ježíš a Dismas jsou ve vysoké výšce, izolováni od všeho ruchu. Jsou tam sami. Jen Bůh a jeho stvoření.   

Změna života však může přijít v nejméně očekávané chvíli. Dismas se rozhoduje využít svá poslední slova, svoje poslední lapání po dechu (smrt ukřižováním znamenala smrt udušením) a adresovat je Bohu. Naposledy, možno poprvé, se rozhoduje modlit se. Na obraze zdvihá svoji ruku a z posledních sil se hlásí o slovo. 

Dismas se rozhoduje vyznat svůj hřích, Tizian by řekl, že jde na zpověď. Po tom, co uzná svoji nehodnost a bídu svého hříchu se přihlásí k svému Stvořiteli a prosí Ho, „Ježíši, rozpomeň se na mě, když přijdeš do svého království“ (Lk 23:42). Tato věta se ozývá na teologických fakultách dodnes, protože platí pravidlo, že tvoje teologie je jen tak dobrá, jak dokáže vysvětlit spasení tohoto zoufalce.    

Tizian zachycuje intimitu tohoto momentu tak, jak je to zvykem na katolických zpovědích dodnes.  Kajícník sedí tváří ke knězi (který reprezentuje Krista), ale kněz je k němu otočen bokem. Zloděj visí tváří k Pánovi, ze kterého jde světlo, zatímco Kristus je otočen bokem. Někteří říkají, že je to symbol naslouchání, jiní, že na hříchu není nic zajímavé a proto se tam neoplatí dívat. Ať je to jakkoliv, Dismas musí oslovit Boha sám. „Ani můj kněz, ani vládce, ale jsem to já,“ zpíváme ve známé písni v našich kostelech. Bohu je jedno jaký jsi špinavý. Pokud v upřímnosti srdce vyznáš svůj hřích, Bůh ho odpustí. 

Dismasův příběh se končí a zároveň začíná na nejméně pravděpodobném místě a tam slyší nejméně pravděpodobná slova „Dnes budeš se mnou v ráji“ (Lk 23:45) a krátce po tom je katapultován do nebe. Na kříži umírají naše naivní představy o Bohu. 

První, kdo se dostal do ráje byl lotr a do pekla jako první spadl Kristův apoštol. Jak se to stalo je pro nás velkým ponaučením. Proto nikdy nesmíme upadat do beznaděje ani lámat hůl nad druhými. 

Ježíš v tomto obraze napřahuje svou levou ruku k nám a zve i nás vyznat mu naše hříchy. Nedívej se jako rozhodčí. I ty máš svoji špínu. Ježíš touží obejmout i tebe. Jediné místo kde je možné se ukrýt před Bohem, je jeho náruč. 

Bola to zlodějova poslední modlitba – možná i první, kdy zaklepal, poprosil a všechno dostal. Křesťané následují marnotratného Boha, který rozhazuje milostí na velmi nepravděpodobných místech. 

Dobří lidé nejdou do nebe. Do nebe jdou ti, kterým je odpuštěno. Milost se nedá zasloužit, dá se jen přijmout.  Poučky jsou však k ničemu, pokud se to nedotkne tvého srdce. 

Proč chtěl Ježíš tak moc jít na kříž? Protože ho tam čekal kající lotr.  

Dívej se na tento obraz jako do zrcadla. Až tehdy, když v Dismasovi uvidíš sebe, můžeš pochopit jeho význam.