Gabriel Hakulin: „Peníze bývají tabu i mezi nejbližšími“

Gabriel Hakulin vystudoval ekonomickou vysokou školu v Mladé Boleslavi se zaměřením na globální podnikání a marketing. Čtyři roky sloužil jako marketingový dobrovolník v projektu HledámBoha.cz a od 2020 slouží v americké neziskové organizaci 4D Ministries se sídlem v Čechách. Spolu s manželkou a dcerkou bydlí v moravském Mikulově, jsou členy brněnské církve, City House. Společně jsme se zamýšleli nad otázkou správy peněz v církvi.

Jak ses dostal k práci pro 4D Ministries?

Před sedmi lety jsem se seznámil s ředitelem projektu HledámBoha.cz a protože jsem studoval ekonomii a marketing, nabídl jsem se mu, že bych mu mohl dobrovolnicky pomáhat s marketingem na sociálních sítích. V správní radě projektu jsem se zase setkal s Hankem Paulsonem, zakladatelem organizace 4D Ministries. Když jsem v únoru 2020 dokončil vysokou, tak mi Hank nabídl, jestli bych se chtěl stát součástí 4D v České republice. 

Jaké je poslání 4D Ministries v České republice?

Začnu „zeširoka“ a vrátíme se do historie, asi tak padesát let zpět. Hank Paulson, zakladatel 4D Ministries je Holanďan a tehdy viděl svoje poslání v tom, že pašoval křesťanskou literaturu za Železnou oponu. Vozil Bible a materiály pro vedoucí do východního Německa, do Československa a hlouběji do Sovětského svazu. Spolupracoval s Američany, kteří dostali vízum a mohli navštívit náš komunistický režim. Američani jeli ve speciálně upravených autech, kde byly skryté schránky, falešné podlahy, kapsy ve dveřích nebo schránky v palivové nádrži na Bible a další literaturu. Taky jezdili do Rumunska, do Ruska, na Ukrajinu a za padesát let se vytvořily vztahy s různými místními lídry, takže po pádu Železné opony se pomoc přesunula jiným relevantním směrem. 

Dnes se snažíme pomáhat místním sborům, církvím a křesťanským organizacím tak, aby mohly co nejlépe fungovat. Pokud mají nějaké povolání, tak je v tom chceme podpořit. A to přes granty, koučink, marketingové a komunikační rady nebo ukazujeme, jak se postavit místnímu fundraisingu. Dále překládáme a vydáváme knihy a snažíme se přinést ze zahraničí kvalitní materiály.  Ty se snažíme upravit na naše domácí prostředí, aby to bylo u nás použitelné. 

Takže pracuješ hodně s penězi, granty, dotacemi, věnuješ se fundraisingu. Řekni, Gabrieli, mluví se v našich církvích, sborech, dostatečně o penězích? Myslím tím, o dávání, štědrosti, o té technické stránce života sboru. Anebo je to spíš choulostivé téma, které je tabu? Jak to vnímáš ve svém okolí?

Osobně si myslím, že téma peněz není ve sborech tabu. Mluví se o nich minimálně každou neděli. Probíhá sbírka, posílá se košíček a kazatelé k tomu obvykle řeknou něco jako: „Radostného dárce miluje Bůh.“, nebo mají pár veršů ohledně desátků. Ale nevím, jestli se v sborech hovoří o správě peněz a jestli se to vyučuje správným způsobem a dostatečně. Osobně jsem trochu v bublině, můj sbor City House, velmi dobře vyučuje o penězích, o správě a o dávání. Máme k tomu výborné materiály a dobře a otevřeně se toto téma podává.

Pokud je téma peněz někde tabu, tak to je mezi lidmi. Peníze bývají tabu v rodině, v církvi mezi lidmi, mezi přáteli, mezi kolegy v práci a někdy i mezi manžely. Tam se bohužel tohle téma nebo správa peněz a jaký k němu máme vztah, otevírá méně nebo vůbec. Najednou to je to nejhlubší tajemství a „co se vlastně cpeš do mého soukromí?“

Nakládání s penězi v letech minulých, např. v období socializmu, bylo dáno tím, že práce církve měla omezené hranice a jednak, že byla financována státem. Teď máme svobodu, spoustu možností, jak sloužit a šířit Boží slovo a evangelizovat. Ale nikdo nám už nedá nic zadarmo. Má být teda sbor chudý, plně závislý na Bohu? Má se pouze modlit a trpělivě čekat, jestli ho Pán Bůh finančně zabezpečí?

Já si myslím, že by církve a sbory nemusely být chudé. V Malachiáši 3, 10 máme učení o desátcích. Pokud přijmeme tento teologický princip a budeme chtít tímto způsobem Pána uctívat, vracet mu zpět deset procent z toho, co nám dal, tak církev nemůže být chudá. A tím pádem může tyto peníze vložit do další služby, získávat učedníky a šířit Jeho království.

Nakonec v Bibli je mnoho jiných veršů, které hovoří o štědrosti. I kdybychom nemluvili o desátcích, Boží slovo nás vede jednoznačně k tomu, abychom dávali. A abychom dávali a nebáli se, že nám bude něco chybět. Právě v Novém zákoně je příklad vdovy, která dala ze svého nedostatku a Pán Ježíš nám ji dává za příklad.

Co jsem si všiml, tak i v našem sboru velmi dobře fungovalo a pomáhalo, pokud přišel pozitivní příklad z řad běžných lidí, ne přímo od pastora nebo vedení sboru. Když například na skupince byl někdo ochotný se sdílet s tím, jak to má nastavené s penězi a kolik dává do sboru. V takovýchto běžných vztazích jsou peníze určitě tabu, často se o tyto informace nesdílíme ani v rodině. Ale pokud k tomu někdo našel odvahu, mělo to odezvu a inspirovalo to druhé. Od kazatele nebo vedení sboru to slyšeli mnohokrát, ale osobní svědectví má větší váhu.

Ale povězme si otevřeně, že peníze jsou problematické, mohou se stát pokušením a kamenem úrazu. Je to spíš hypotetická otázka, ale co kdyby těch peněz ve sboru bylo opravdu hodně? Jak je biblicky spravovat? 

Když má sbor nějaké peníze navíc, může je použít jen pro sebe, na nějaké nadstandardní potřeby, koupit novou kameru, nové zařízení, ale může také dávat dál na Boží království. A líbí se mi, když sbory právě takto vyučují. Pán Bůh nám dopřál, tak je zase pošleme dál. Např. je použijeme na další misijní aktivity nebo založíme nový sbor. Nemusí to být přehrada co se jen plní, ale řeka.

A myslím si, že je dobré, když je do správy a otázky financí zapojený celý sbor. Když se věci dělají společně. Lidé jsou informováni, mohou se modlit, zapojit a vědí přesně, co se děje. Cítí spoluúčast a spoluzodpovědnost. Když jsou potom potřeba nějaké peníze navíc, nemají problém pomoci, protože je to jejich společný projekt.

Ale jak to udělat? Jak správně lidi vést a učit, aby to dobře fungovalo?

Samozřejmě se to dá i tak, že nám vlastně na lidech ve sboru (na dárcích) nezáleží, jde nám pouze o jejich peníze. Potřebujeme je patřičně zpracovat, aby nám je dali a dali jich dost. To je ten špatný příklad, ale hranice, čára mezi tím správným a dobrým příkladem je tenká. Ve skutečnosti vlastně ani o ty peníze nejde. Jde o nastavení srdce. Pokud jsou lidé ve sboru duchovně správné vedeni, vyučováni a povzbuzování a mají dostatek pozitivních vzorů, tak součástí toho je i dávání. Štědrost je spíše důsledek, ne cíl. V tomto ohledu mohou být naopak sbory, kde se o penězích mluví až příliš a ten, který nedává, jako by k nám ani nepatřil. To určitě není zdravé. 

Přitom dávání může mít různou míru a úroveň. Někdo dává desátky, někdo dává ještě něco navíc a někdo dává obětavě ze svého nedostatku. Ale do toho musí člověka vést Bůh. Zároveň nemusíme dávat jen peníze, protože kolik sborů má desítky dobrovolníků, kteří dávají tolik času.

V Bibli máme různé příběhy na téma dávání. Např. v evangeliu podle Jana v 11. kapitole vylila Marie Ježíšovi k nohám nardovou mast, která byla velice drahá – jeden roční plat! A zase Samaritán v Lukášovi 10 zaplatil zraněnému asi dvě noci v hostinci. Nekoupil mu dům. Dávání a míra dávání není něco, co si můžeme vynucovat, ale pokud budujeme svůj vztah s Bohem, On sám už nás v běžném životě nasměruje k tomu, co je správné, a jak si nás chce použít.

Specifickou oblastí financí v církvi jsou platy církevních pracovníků. 

Bohužel je častou praxí platit tyto lidi minimální mzdou, nebo trochu víc než minimální mzdou. A dá se mu poloviční úvazek, aby se to vešlo do rozpočtu. Jenže reálně ten člověk stejně pracuje mnohem víc, často jak na plný úvazek za půlku peněz. Nemůžeme uvažovat tak, že tito lidé mají být rádi, že slouží Bohu a to jim stačí. Musí se také postarat o rodinu. V neděli mluvíme o štědrosti, jak je Bůh štědrý, jak máme my být štědří, ale na vlastní zaměstnance se to najednou nevztahuje. Vím, že to je těžké a ty peníze opravdu nejsou. Zároveň tohle taky není úplně v pořádku.

Potom je tu ještě další choulostivý okruh. Kolik toho mohou tito pracovníci vlastnit, co si mohou dovolit, aby to někoho v církvi nedráždilo. Musí pastor vlastnit pouze staré zrezavělé auto nebo si může dovolit kvalitní nový model?

Myslím, že pokud si já jako křesťan kladu takové otázky, tak něco není v pořádku s mým srdcem. Kazatel určitě potřebuje dobré auto, zvlášť když hodně cestuje. Ale jaké je to dobré auto? Kolik by za něho mohl dát a kolik už nemohl? Octavie v pohodě, ale Superb je akorát pro prezidenta, ne? Podobné otázky si v časech Pána Ježíše kladli farizeové. Bůh ustanovil šabat jako den odpočinku. A oni přemýšleli: tak to můžu přejít jen 150 m od domu, tohle nezvednu, tohle už můžu zvednout, můžu zachránit tuhle ovci, ale tomuto už nemůžu pomoct. Přitom měli jednoduché slovo od Boha. Četl jsem o nějaké církvi, kde bylo stanoveno, že členové sboru mohou mít auto maximálně za 30 tisíc dolarů. K tomuto tématu je pěkná kniha Kde udělali farizeové chybu.

Ty pracuješ v oblasti tzv. fundraisingu. Propojuješ dárce s těmi potřebnými. A vaše neziskovka je americká (Hank Paulson se oženil s Američankou a přesunul se do USA). Někdy máme tendence si ve sborech myslet, že všichni Američané jsou bohatí a určitě pomůžou a pošlou peníze. Je to tak?

Když jsem nastoupil do 4D Ministries a viděl jsem, kolik peněz dárci z USA posílají, tak jsem si taky myslel, že musí být určitě hodně bohatí. Když jsem měl možnost je poznat, zjistil jsem, že jsou to úplně běžní lidé. Nemají krásné vily ani luxusní auta. Je to hlavně kultura dávání a pomoci, která je u nich hluboce zakořeněná.

Na druhou stranu existuje v Americe mnohem více daňových úlev a nástrojů pro dávání. Například si musí v důchodu každý rok vybrat určitou částku důchodu za rok, ale musí to zdanit. Takže to mohou celé darovat, nezdanit a ještě si to odepsat z daní.

Žádat peníze, i když na dobrou věc, je určitě choulostivé. Jak to u vás funguje?

Pracuji ve 4D Ministries pouze tři roky, ale za tu dobu jsem se naučil, že při fundraisingu nejde jen o peníze. Já jsem křesťan a i v úloze fundraisera mám odrážet Boží charakter. Tak jak jsme už o tom mluvili, v dárcích nevidím jen ty, kterých peníze potřebuji. Já se o ně zajímám, buduji s nimi přátelství, jsou pro mě partneři, se kterými společně budujeme službu, na kterou oni dávají peníze. Není to jednostranný proces. Dejte a potom sbohem. On dává a já se zase mohu za něho modlit, sdílím příběhy a svědectví ze služby. Je to člověk, který má svůj příběh a má svoje zájmy. Pokud se jeho zájmy nepropojí s těmi našimi, nebudu ho tlačit, aby se zapojil. 

Moje zkušenosti s některými křesťanskými neziskovkami jsou, že mají dárce, se kterými buď velmi málo, nebo dokonce vůbec nekomunikují. Někdo pošle peníze a my mu odepíšeme nějakým automatickým mailem, že děkujeme, pošleme potvrzení a to je všechno. Však mají odměnu v nebi. A dávat se má ve skrytosti. Ale nemyslím si, že je to dobrá správa dárců, které nám Bůh dal.

Jak je při získávání finančních darů vyřešena kontrola? Jsme sice křesťané, ale také hříšníci. Jak funguje zpětná vazba, aby dárce viděl, že jeho peníze byly skutečně použity na to, co měly?

V praxi u velkých organizací je to do určité míry stále založeno na důvěře. Když organizace nebo církev žádá o grant, musí to patřičně zdůvodnit, předložit rozpočet, vysvětlit vizi, o co jim jde, popsat staršovstvo nebo správní radu. Potom bývá zvykem, že se jim nedá sto procent peněz, které potřebují. Například my chceme, aby si našli polovičku toho, co potřebují a k tomu jim přidáme další polovičku. Aby byli sami do celé věci zainteresovaní. 

Roky takto spolupracujeme s církvemi v Moldávii, kde je peněz opravdu málo. Pomůžeme jim uspořádat dětský tábor a oni nám potom pošlou svědectví, videa a fotky z toho tábora. Zajímá nás aspoň přibližně, kolik tam bylo dětí, kolik co stálo. V Moldávii je to tak, že jim někdo přímo na místě daruje třeba brambory. Šlo by to účtovat a evidovat přes aktuální tržní hodnotu, ale takovou administrací bychom akorát házeli vedoucím klacky pod nohy. Takže většinou nechceme přesně všechny účtenky, které se ani nedají vždy sehnat, ale aspoň přibližný reálný rozpočet, kolik tábor skutečně stál. Vztahy se budují desítky let a tak jsou už za tu dobu prověřené.

Na začátku jsem řekl, že jde o důvěru, falšovat toho jde hodně, děláme reporty a kontrolu, ale ve finále to je stejně mezi nimi a Bohem. My se snažíme být dobrými správci toho, co máme od Boha a darovat ve zdravé míře na správná místa.

Kromě Česka, Slovenska a zmíněné Moldávie pomáháte i v dalších státech Střední a Východní Evropy?

Ano, také v Polsku, trochu v Maďarsku, Rumunsku, Srbsku, Bosně a nově v Turecku. Třetinu našeho budgetu tvoří dětské tábory. Jde nám o to, aby církev rostla, aby nedělala věci jenom pro sebe, ale pro ostatní. Proto také chceme, aby si sbory nedělaly tábory jen pro sebe, pro svoje děti, ale aby si děti pozvaly kamarády mimo církve. Požadujeme na táborech aspoň 30 % dětí z nevěřícího prostředí a aby minimálně 50 % bylo hrazeno z místních zdrojů.

Máme krásné příběhy dětí, které se z tábora vrátili změněné. To následně vedlo rodiče k tomu, aby se do sboru přišli podívat a už tam zůstali. V tomto ohledu jsme rádi a povzbuzujeme sbory, které podporujeme, aby měly i následnou péči, například dětské kluby. Místo, kde mohou děti rozvíjet přátelství, které si vytvoří během léta.

Přitom se nesnažíme vnucovat místním sborům a církvím nějaké americké modely, ale necháme jim svobodu, aby podle lokální praxe zorganizovali takové aktivity, které u nich fungují. To znamená, že my vůbec neřešíme, jestli si udělají tábor sportovní, skautský, jazykový, survival nebo pečení. To záleží na místním sboru. 

Takže zase se snažíte být pro sbor, který podpoříte spíše partnery a pomoci mu i radou a vedením. Je v pořádku, pokud chce dárce vědět, jak proběhla aktivita, kterou podpořil, kolik bylo na táboře dětí a jestli církev pokračuje s nějakou navazující aktivitou. Někdy jsem se však setkala s tím, že dárce zajímalo i to, kolik dětí uvěřilo a jak se sbor pomocí tábora rozrostl. Ale to není tak jednoduché a sbory se cítili pod tlakem vykazovat pozitivní výsledky. 

Určitě na sbory v tomto směru netlačíme. Každý lídr ve sboru, který organizuje nějaké aktivity chce, aby to k něčemu bylo, aby to posloužilo, aby to přineslo nějaké ovoce. Pokud to tak není, sám hledá, co by mohl příště udělat jinak. Za minulý rok jsme podpořili 14 tisíc dětí. Těch příběhů máme ročně kolem 100. To skutečné ovoce uvidíme až v nebi nebo za 10-20 let.

Mně samotnému trvalo navštívit tábor tak osmkrát, než jsem reálně dal život Bohu a změnil se.

Zmínil si jeden zajímavý program ohledně financí, které připravuje HledámBoha.cz – Můžeš k tomu říct něco bližšího?

Ve spolupráci s HledámBoha (HB) v Čechách připravujeme online kurz o tom, jak se zbavit dluhů. Spoustu lidí má opravdu s penězi problém, mnozí jsou extrémě zadlužení. Tým HledámBoha dostal mnohé podněty, aby se tomuto tématu věnovali. Připravujeme to spolu s jedním křesťanským exekutorem, který to zná z profesionálního hlediska. Dává rady, jak si poradit s těžkými dluhy a jak změnit svoje myšlení ohledně peněz, aby se lidé v budoucnosti znova nezadlužili. Zaškolujeme k tomuto kurzu e-kouče, kteří budou lidi online kurzem provázet, pomáhat jim a radit. Je to hodně choulostivé téma, o kterém se lidé nechtějí bavit ani s rodinou a procházejí si tím sami. Internet a HledámBoha má výhodu anonymity. A podstatné je nejen se dluhů zbavit, ale změnit celé uvažování o penězích, změnit nastavení srdce, aby se tyto problémy znovu neopakovaly. Jako plus je, že skrze kurz povedeme hledající blíž k Bohu.

A poslední otázka, Gabrieli, ty si bohatý?

Jsem. Mám Boha, smysl v životě, mám krásnou manželku a máme zdravou dceru a máme kde bydlet. Nemohu si stěžovat.