Udělej něco! #10: Uvolni potenciál

„Ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním, aby je posílal kázat“

Marek 3,14

Přečtěte si, prosím, Marka 3, 13-20, věnujte mu chvíli a dělejte si poznámky.

„Vystoupil na horu a zavolal k sobě ty, které si vyvolil; i přišli k němu. Ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním, aby je posílal kázat a aby měli moc vymítat zlé duchy. Ustanovil těchto dvanáct: Petra – toto jméno dal Šimonovi – Jakuba Zebedeova a jeho bratra Jana, jimž dal jméno Boanerges, což znamená ‚synové hromu‘, Ondřeje, Filipa, Bartoloměje, Matouše, Tomáše, Jakuba Alfeova, Tadeáše, Šimona Kananejského a Iškariotského Jidáše, který ho pak zradil. Vešel do domu…“

 „Potom vystoupil na horu.“ Když Ježíš začal svoji službu, zavolal některé, aby šli s ním a sledovali, jak to vypadá, když někdo vede druhé. Podle čeho poznáme, že někdo někoho vede? Co je tam důležité, kam vede ty, kteří jdou s ním? Správný lídr vždycky povede lidi k tomu, aby se zlepšovali, posouvali dopředu, „vystoupili na horu“. V tomto případě je hora fyzickým místem, ale pro nás je i symbolem rozvoje, protože přináší i změnu perspektivy. Má vést apoštoly k přehodnocení života na základě změny panoramatu. 

„Ustanovil jich dvanáct.“ Z toho se snažíme pochopit, že nemůžeme být blízkými přáteli se všemi (i když bychom chtěli). Naše prioritní úsilí musíme nasměrovat do malé skupiny lidí se záměrem, že oni to, co se naučili, mohou sdílet s dalšími lidmi. Nejde o to vytvořit elitní kroužky nebo kroužky, které spolu soutěží. To, prosím, ne! Jde spíš o to předpokládat, že nemůžeme oslovit všechny. Pokud bychom se o to pokoušeli, skončíme frustrovaní, protože takové očekávání nemůžeme naplnit.

„Aby byli s ním.“ Vážení čtenáři… vztah je klíčový. Prioritou jsou lidé: být s nimi, smát se s nimi, jíst s nimi, cestovat s nimi, modlit se s nimi, snít s nimi a plánovat s nimi. Vzpomeňte si na nápis v mojí kanceláři: „Je to o vztazích!“ Neexistuje větší investice, jako trávení kvalitního času se svým týmem i když je to pouze společný smích, stolování a zpěv.  Jsou ve vaší blízkosti, kde mohou skutečně vidět, jak se máte, jak smýšlíte, jestli jste konzistentní a to, co říkáte, také žijete. Jak se chováte ke své rodině, jak reagujete na okolnosti života, jak si užíváte život… Blízkost je nejlepší místo na inspiraci těch, kterým sloužíme a přes které budeme později posouvat službu dál. 

„Aby je posílal kázat.“ Nejprve vztah, potom přijde úloha. Když jsou učedníci pověřeni úlohami bez toho, aby byl vytvořen vztah, může to být dost vyčerpávající cesta. Lidé se mohou cítit zneužiti pouze na to, aby naplnili lídrovu vizi. Jak jsme už řekli, tak nevypadá skutečné vedení. To vypadá spíš jako tyranie. Diktátor nepotřebuje vztah se svým lidem. Chce je hlavně přinutit udělat to, co potřebuje. Rozdělí úlohy a požaduje výsledky. Správnému vedoucímu však záleží na srdcích lidí. A když se všichni s chutí pustí do práce, výsledky se dostaví samy. 

„A aby měli moc.“ Ježíš nechtěl mít jediný duchovní autoritu a ani nechtěl být „majitelem 21 tajemství pomazání“.  Byl otevřený tomu, aby i jiní sloužili stejně jako on. Jeho zdroje byly na dosah, bez tajemství a bez záhad. Nebyla to nějaká „jeho“ vize, kterou chtěl uskutečnit, ale vize Otce, kterou měli žít všichni. Vedoucí, který skutečně koná srdcem, nepotřebuje, aby se všechno točilo okolo něho. Okolo jeho představ. A když věci fungují i když není nablízku, nežárlí, naopak je hrdý na své učedníky. Autoritu musíte delegovat a posouvat. Není dobré, pokud se snažíte držet všechno pod kontrolou. Pokud se budete takto chovat, vytvoříte nestabilitu skupiny a vaši svěřenci budou plni pochybností a váhavých rozhodnutí.  Nebojte se chyb, které by mohli vaší učedníci udělat, přijměte je a používejte jako platformu na zlepšení. Jak nejlépe funguje dynamika delegování pravomoci? Dávněji jsem to slyšel, už si nepamatuji kde, ale rád se s vámi o to podělím: nejprve dělejte věci vy sám a své učedníky nechte, aby vás sledovali. Potom je nechte dělat věci samostatně, ale pod dohledem zkušenějších a na konec už mohou pracovat úplně samostatně a vy se můžete soustředit na jiné úlohy (můžete například opakovat podobný proces jinde). 

„Moc vymítat zlé duchy.“ Jak se naučili učedníci vymítat démony? Viděli Ježíše, jak to dělá. Byli s ním, když se modlil, kráčeli po jeho boku, když komunikoval s lidmi. Viděli lidi uzdravené a osvobozené. Nejlepší příklad, jak učit druhé, je vlastní příklad. Ježíšovým cílem nebylo, aby jeho konání bylo považované za nedosažitelné. V jednom okamžiku řekl svým učedníkům: „Kdo věří ve mne, i ten bude konat skutky, které já konám, ba ještě větší bude konat, protože já odcházím k Otci.“ Připravil je tak, aby mohli zažít ještě větší věci, které on zažil! To je pravá autorita: nezávidí, že ti, co ho následují, se dostanou dále než on. Neomezuje jejich potenciál, ale rozvíjí ho tak, aby nejen dosáhli na něho, ale aby se ještě víc rozvinuli. Buďme rádi, že naši žáci vylezou až na naše ramena a uvidí, co my jsme nikdy neviděli, že se dostanou tam, kam se my nikdy nedostaneme. Ať dosáhnou na to, co my nedosáhneme, to, co nemáme. Ať se dotýkají životů lidí, se kterými se my nikdy nesetkáme.

„Petra – toto jméno dal Šimonovi.“ Každý člověk je jedinečný, každý má jedinečnou kombinaci darů a schopností. První učedník, který se tady uvádí, se jmenoval Šimon, ale Ježíš mu dal přezdívku Petr. Mě, který jsem expert přes přezdívky, napadá minimálně šest důvodů, proč se používají: 1) Když neznáš lidi a potřebuješ je nějak identifikovat. „Ten z pekárny“, „Ten vysoký“, „Křičící“, „Pihovatý“. Nepamatuješ si přesně, jak se jmenují, ale snažíš se najít črtu jejich osobnosti, souvislost s jejich rodinou, prací nebo vzhledem, co by na ně odkazovala. 2) Když znáš lidi, kteří mají sice pěkné jméno, ale špatně se vyslovuje. Například, znáte někoho se jménem Godofredo, ale raději ho nazýváte „Godi“ nebo „Usměvavý“. 3) Některé přezdívky odkazují na lidské nedostatky jako např.: „Velké uši“, „Velký nos“, „Ten tlustý“, „Ten úzkostlivý“… Napadá mě tisíc podobných příkladů, ale tady se zastavím. 4) Když je s někým velká zábava, s chutí mu vymyslíte přezdívku, která ho charakterizuje. Máme kamaráda, kterému říkáme Kuře. Je směšné, že když se na něho jednou někdo ptal a použil jeho skutečné jméno, nevěděli jsme, o koho se jedná. Pro nás je jednoduše Kuře a doteď se nám zdá divné, že se tak vlastně nejmenuje. 5) Někomu říkáte tak, abyste vyjádřili své sympatie, jako např. „Láska“, „Miláček“, „Boubelka“ (to poslední zní u nás v Mexiku fakt láskyplně, ale chápu, že jinde by to bylo vnímané negativně). 6) Když chceš zdůraznit potenciál někoho, koho obdivuješ nebo uznáváš, někoho, kdo je talentovaný. Jednu dobu se mnou hrál kytarista, který nás vždycky ohromil, když použil svůj nástroj. Tak jsme mu v kapele začali říkat „Yoda“. A tenhle poslední typ přezdívek je ten, které dával Ježíš. Viděl potenciál ve svých lidech a tak je korunoval přezdívkou. Nebylo to urážlivé, ale právě naopak. Bylo to přiznání, čím jsou nebo čím by se mohli stát. 

Dalším příkladem toho je text níže: „Jakuba Zebedeova a jeho bratra Jana, jimž dal jméno Boanerges“. Boanerges znamená Synové hromu. Někdo říká, že je tak nazval kvůli jejich vznětlivému charakteru, zatím, co jiní si myslí, že kvůli jejich dynamickému charakteru. Ať to byl jakýkoliv důvod, něco v nich viděl a přezdívkou to chtěl podtrhnout. 

„Ondřeje, Filipa, Bartoloměje, Matouše, Tomáše, Jakuba Alfeova, Tadeáše, Šimona Kananejského.“ Je to seznam jmen, o kterých bychom si mohli dlouho povídat, ale v tomto případě je nejdůležitější, že na každém z těchto lidí Ježíšovi záleželo. Věděl, koho jsou to děti, poznal jejich politické preference, věděl o jejich minulosti a vážil si jejich příběhy. Byli to jeho přátelé a chtěl být s nimi. Objevil v nich potenciál, který nikdo jiný neviděl a pověřil je velkým posláním. Říkám to, protože někteří byli jen rybáři. A Ježíš je pozval, aby byli „rybáři lidí.“

Mám příjemné vzpomínky na mnoho pastorů, ale mezi nimi chci vyzdvihnout Baltazara Plata. Tento muž mi věnoval čas a poslouchal mě, když jsem byl mladý. A věřil ve mně. Byl to on, kdo mě povzbudil, abych založil sbor v Mexiku, když mi bylo jen něco přes dvacet let. Na Vánoce mi dával dárky stejně jako svým čtyřem synům. On a Blanquita (jeho manželka) mě přijímali jako svého a věřili mi. Pomohli nám s manželkou mít nezapomenutelné líbánky v Los Cabo a při jedné příležitosti nám Blanquita zaplatila nájem, když jsme bydleli v Madridě. Vím, že se za nás modlí spolu s mojí a Karlinou rodinou. Můžeme k nim kdykoliv přijít. Znají jména mých synů. Pro ně nejsme „nějací lidé“, ale Karla, Andreu, Jaume a Edmundo. Také jejich děti znají naše jména a říkají nám nějakou laskavou přezdívkou. Ubezpečují nás o své bezpodmínečné podpoře. Viděli v nás potenciál, který jsme sami neviděli. Co víc říct? Pro mne je to základní princip vedení.

„A Iškariotského Jidáše, který ho pak zradil.“ Jednou z nevyhnutných skutečností, ke kterým nutně musí dojít, když jste v pozici lídra je, že vám někdo ublíží. Je třeba akceptovat, že ne všichni lidé, do kterých budeme investovat, budou vděční. Jsou lidé, kteří dost rychle zapomenou na ty, kteří jim pomohli, kteří jim v určitém momentu otevřeli náruč nebo ty, kteří je dlouhou dobu posouvali dopředu. Když se objeví bouřky, krize, nedorozumění a střety charakterů, člověk zapomene na všechno, na ty, kteří nám pomáhali, milovali a otočí se zády k lidem, kteří sloužili ve vedení. Přijetí této reality je cena, kterou je třeba zaplatit. Není lehké to překonat a je těžké znovu začít důvěřovat. Jedna i druhá strana zůstanou zraněni a proces obnovy (pokud je možný) je dlouhý a bolestivý. I Petr třikrát zapřel Ježíše. Tomáš pochyboval, že vzkříšení se skutečně stalo a Jidáš…. Jidáš zradil Ježíše polibkem na líce. Pokud Ježíš, který byl bez hříchu, se dostal do takové kolize se svými učedníky, co můžeme očekávat my, kteří jsme plni charakterových nedostatků a hříchů?

„Vešel do domu.“ Nejlepší způsob jak ukončit tuto pasáž. Když si Ježíš vybral své učedníky, následně vešli všichni do domu. Tam se děje revoluce ducha: v teple domova, okolo stolu, okolo dobré konverzace, když se vstává a připravuje se snídaně, společně si dáváme kávu, povídáme si o starostech, smějeme se na všeličem a čekáme v řadě na koupelnu. Dokážu si představit život v domě s třinácti mladými muži. Před čtrnácti roky jsme se přistěhovali do Španělska. Polovinu toho času jsme žili na Mallorce a druhou polovinu jsme byli v Barceloně. Na obou místech se mluví katalánsky (dobře, na Mallorce se používá mallorský dialekt) a existuje katalánský výraz, který miluji: caliú. V překladu jsou to žhavé uhlíky, které dohořívají poté, když jsme uhasili plameny a také to znamená příjemný pocit tepla (obyčejně se říká caliú de la llar – teplo domova). A je to tak, milí přátelé, odtud to všechno pochází: z tepla domova. 

* Inspirované knihou LIDERhAZalGO od autora Edmundo Hernández, 2020.
Autor fotky: Min An: https://www.pexels.com/sk-sk/photo/vrch-hora-turistika-volnost-1134188/