Udělej něco! #9: Přátelé, ne služebníci

„Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce.“

Jan 15, 15

Jediný, kdo si mohl nárokovat a žádat od svých následovníků, aby ho oslovovali „Pane“, „Velmistře“, „Pomazaný“, byl Ježíš. Avšak hned, když byla příležitost vytvořit optimální úroveň vztahu se svými učedníky, vytvořil rovnocenný vztah, ne vztah nadřazenosti. Postavil je na svoji úroveň, ne pod sebe. Nenakreslil organizační schéma, ve kterém by se byl objevil na vrcholu (jako vtělený Bůh, kterým byl). Svoje lidi nenazýval „služebníky“, ale přáteli.

Pokud tedy nechtěl být oslovovaný nadřazeným titulem, proč se tak rozhodl? Proč bychom se tak měli rozhodnout my? To jsou ty důvody, které uvedl:

1. „Protože služebník neví, co činí jeho pán.“
2. „Neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce.“

Tyto důvody si často připomínám jako lídr. Pomáhá mi to rozlišovat vztah pán – sluha a vztah přítel – přítel. Vztah přítel – přítel je vztahem mezi sebe rovnými. Neexistuje tady hierarchie, i když jeden z dvojice toho ví mnohem víc a má na víc, je autorita (toto slovo musí být definované, dostaneme se k němu později). V přátelství však, jako v každém zdravém vztahu, musí existovat vzájemná podřízenost – dobrovolná a důstojná.

Ježíš říká, že se svými učedníky vytvořil přátelské vazby, protože „služebník neví, co činí jeho pán“ a že všechno, co slyšel od Otce, „to dal poznat.“ V přátelském vztahu je zásadní komunikace. Pán drží svoje tajemství daleko od těch, kteří mu slouží, ale přítel komunikuje všechno bez toho, aby si něco schovával. Ježíš oznamuje bezodkladně všechno, co slyšel od Otce. Ježíš, jako přítel, chce, aby jeho učedníci věděli, co dělá, zatímco jako pán by o tom nemluvil, protože by se stal zranitelným vůči svým služebníkům. A velmi zajímavé je slovní spojení, které Ježíš používá: „Už vás nenazývám služebníky…“ S důrazem na „už ne“. Abychom tomu porozuměli, musíme si vysvětlit, že v židovském světě, když si rabín vybral mladého muže, že ho bude učit, vytvořil se vertikální vztah pán – sluha, mistr – učeň, senior – junior…. ten, kdo vládne a ten, kdo poslouchá. Ale i v tom Ježíš porušil pravidlo, protože chápe, že je autoritou a že ti, kteří ho následují, nemají problém konat jeho vůli. To se nijak nezmění bez ohledu na přátelské vztahy. 

Přijde však čas, kdy On předpokládá, že se jeho učedníci dostanou na Jeho úroveň, protože je všechno naučil, co věděl. Nazývá je přáteli, protože rozumějí všemu stejně jako On a nemají mezi sebou tajemství. Mají přístup k stejným informacím. Pokud by je nazval služebníky, nebylo by to v souladu s definicí slova autorita. 

Slovo autorita má svoje kořeny v latině a neznamená uplatňovat dominanci nad ostatními. Původně je to slovo auctoritas, což znamená pomáhat růst (aug znamená růst). Například, pokud někdo cvičí, tak správná autorita je ta, která pomáhá, aby ve cvičení pokročil. 

Toxického vedoucího a nebo učitele (který nesplňuje definici autority) bychom nazvali spíše tyranem. Ten hledá jen své výhody, vyžaduje poslušnost od těch, kteří jsou mladší, ale jen proto, aby je ovládl. V žádném případě se nestará o jejich integrální rozvoj. 

Když zjistím, že je na mně někdo hodný, že jeho učení a jeho blízkost mě dělají lepším, nemám problém poslechnout doporučení této osoby. Není těžké se k takovému vedoucímu chovat s autoritou, pokud nám pomáhá růst. V takovém případě plyne poslušnost přirozeně. 

V latině existuje také jiné slovo, které se používá v souvislosti s autoritou. A to je slovo, které nemá nic společné s napomáháním k růstu: je to slovo potestas a souvisí s vládou, která je vykonávaná na jiných. Představuje někoho, kdo si vyžaduje formální povinnost a má dokonce právní způsobilost na vymáhání svého mandátu. 

Jako vedoucí můžeme vykonávat potestas nebo auctoritas, ale pro duchovní vedení druhých bude lepší používat auctoritas. Je to proto, že když je někdo autorita, nevyžaduje si poslušnost ani úctu, ale tyto charakteristiky vyplývají z pozitivního vlivu na jeho svěřence. Když je vedoucí nucen vyžadovat, aby byl respektován, potom je chyba v jeho jednaní s lidmi, nebo v jeho vedení není touha pomáhat růst. Nezískal žádný vliv a na to, aby ho následovali a poslouchali, musí využít své formální postavení. 

„Měl by si mě poslouchat.“ „Musíš se mnou hovořit s respektem.“ „Měli byste mě oslovovat titulem.“ „Jste povinní považovat mě za svého duchovního otce“ Představte si, že někdo řekne: „Já nejsem tvůj přítel, já jsem tvůj vedoucí.“ Nebylo by to v přímém protikladu k Ježíšovým slovům? „Už vás nenazývám služebníky, ale přáteli.“

Co dělá vedoucí? Vedoucí vytváří vazby blízkosti (i když nikdy nemůže být blízkým přítelem každému) a jeho charakter a způsob jakým buduje vztahy, mu pomáhá získat vliv. Nedělá to strategicky, je to jako bonus k jeho vedení. Vedoucí je správná autorita, být v blízkosti takovéto osoby vám dává pocit, že rostete, že se zlepšujete. Není většího zadostiučinění pro vedoucího, který uplatňuje správnou autoritu, než vidět své přátele, jak všechno pochopili a jak tyto znalosti uplatňují tím nejlepším způsobem v každodenním životě. 

Naproti tomu, kdo uplatňuje potestas nad lidmi, nemá zájem o jejich skutečné zlepšování, jde pouze o odevzdání informací. Jde mu pouze o post a titul. Nechce mít přátele, chce poddané. 

* Inspirované knihou LIDERhAZalGO od autora Edmundo Hernández, 2020.
Autor fotky: Dio Hasbi Saniskoro: https://www.pexels.com/sk-sk/photo/timova-praca-byt-spolu-dovera-skupina-3280130/