Udělej něco! #8: Umění delegovat úkoly

My pak budeme i nadále věnovat všechen svůj čas modlitbě a kázání slova.

Skutky 6, 4

Kde jsou lidé, tam budou problémy. Je to tak a musíte to akceptovat. Je dobré to vědět dřív, než začnete jakoukoliv práci s lidmi. Každý jsme odlišný a to se projeví tak, že dřív nebo později na sebe narazíme. Ale tato kapitola není o konfliktech ani o jejich řešení, ale tím jsem začal, abych vám řekl o něčem, co se stalo v „první církvi“. 

V knize Skutků, v šesté kapitole, se říká následovné: „V té době, kdy učedníků stále přibývalo, začali si ti z nich, kteří vyrostli mezi Řeky, stěžovat na bratry z židovského prostředí, že se jejich vdovám nedává každodenně spravedlivý díl.“ Teď už chápete, proč jsem začal tím, že tam, kde jsou lidé, jsou pochopitelně i různé problémy? 

Hovoříme o těch lidech (o mnohých z nich), kteří poznali Ježíše osobně. Někteří z nich ho přímo následovali, byli jeho učedníci, viděli ho viset na kříži a věděli z první ruky o jeho zmrtvýchvstání a vystoupení do nebe… Ale to nepomohlo zabránit těmto prvním věřícím, aby vytvářeli konflikty, protože navzdory všemu to pořád byli jen lidé. Zajímavé je, že Bible nikdy neskrývá, jací skutečně jsme. A taková byla realita i tady, realita krize. Řeci, kteří konvertovali, měli pocit, že jejich vdovy byly zanedbávány v porovnání se židovskými vdovami. 

Ano, i když si myslíte, že jste nikdy nic podobné neslyšeli, tady si lidé naříkali. Stěžovali si ostatním na Židy, co se stalo. Dvanáct učedníků se o těchto pomluvách dozvědělo a rozhodlo se vyhovět těmto lidem, kteří tvořili novovznikající církev, ale jejich návrhu předcházela úvaha: „Bohu se nebude líbit, jestliže my přestaneme kázat Boží slovo a budeme sloužit při stolech.“ Z reakce dvanácti můžeme vydedukovat dvě věci: buď, že zanedbávali svoje povolání vůdce (který řídí a učí) a věnovali se obsluhování vdov při stolech, nebo že na ně byl vyvíjený nátlak, aby obsluhovali při stolech místo toho, aby se věnovali vyučování.

Jestli už to bylo jedno nebo druhé, nepovažovali to za správné, že přestali dbát na svoje základní poslání a začali dělat něco jiné. V reakci na to začali zvažovat, že s touto službou skončí. A proaktivně se zastavili a přemýšleli, jak nejlépe řešit tento konflikt. Protože nepovažovali za správné zanedbávat svoji hlavní službu, rozhodli se mezi ostatními lidmi v církvi vyhledat sedm osvědčených mužů, plných Ducha a moudrosti, kteří by mohli vykonávat tuto práci. 

Všechny tyto požadavky „jen“ kvůli obsluze při stolech? Musíme chápat, že jakákoliv práce na Božím království, ať se zdá jakkoliv malá, je velká a důležitá a vyžaduje, aby ji dělali lidé s potřebným obdarováním a vhodným charakterem. A jako výsledek této konfliktní epizody bylo vybráno sedm diákonů, kteří byli mnozí skutečně důležití při šíření evangelia. A z toho vidíme, že krize nejsou problémem, ale důkazem toho, že pokud jim budeme čelit s moudrostí, můžeme se celá církev, společnost, rodina posouvat. 

Takže, z této události ohledně služby vdovám si můžeme zapamatovat tyto nápady:

1. Každý bychom měli objevit to, k čemu jsme byli povoláni a zaměřit se na to, jako na prioritu.
2. Ani akutní problémy bychom neměli řešit bez pořádné úvahy a diskuse.
3. Naše rozhodnutí by se měli řídit dlouhodobou vizí, ne pod tlakem momentálních konfliktů.
4. Všichni bychom měli být schopní delegovat úkoly, které nesouvisí s naším povoláním. 
5. Když delegujeme službu na druhé, měli bychom také myslet na jejich obdarování a neměli bychom je delegovat jen proto, že nemáme nikoho jiného, anebo proto, že je potřebujeme zaměstnat. 
6. Neměli bychom na nikoho posouvat úkoly, které nejsou jeho povoláním. 
7. Při delegování úloh je důležité nejen obdarování a charakter toho člověka, kterému službu svěřujeme, ale i jeho duchovní společenství s Bohem. Protože se jedná o službu Bohu a práci s lidmi. Pokud není někdo blízký Bohu a nemá dobrý charakter, způsobí nám to nové problémy. 
8. Zamyslete se na chvíli nad veršem: „Přivedli je před apoštoly, ti se pomodlili a vložili na ně ruce.“ (Skutky 6,6)

Položení rukou bylo aktem hlubokého duchovního významu, protože tím nejen svěřovali vykonávání úloh, ale dostali pravomoc nad všemi přítomnými. Jak kdyby řekli: „Těchto sedm mužů má všechnu naši důvěru. To, co dělají je, jako kdybychom to dělali my. Plně nás zastupují a zastupují vizi, které všichni věříme. A když delegujeme, musíme být ochotní uvolnit tyto lidi z jiných úloh.“ 

Jaký smysl má delegování úloh? Z tohoto příběhu se můžeme naučit, že delegováním správných úloh do rukou správných lidí, kteří mají obdarování, Ducha a správný charakter, získá lídr volnost pro vykonávání svého poslání, které mu bylo svěřeno: pastorace a vyučování. 

Když procházím touto kapitolou, nemohu si nevzpomenout na jeden verš. Jde o Přísloví 27, 23, které říká: „Dobře si všímej, jak vypadá tvůj brav, starej se pečlivě o svá stáda.“ Zkusme mu porozumět. Je takové lidové přísloví, že „obuvník chodí bos“. A co když to platí i o nás, pastýři? 

Znám desítky pastorů, kteří se museli stát „odborníky“ ve všech oblastech služby: kázání, pastorace, vítání, řízení, finance, navštěvování nemocných, evangelizace na ulicích, vyučování na biblickém institutu, odemykání kostela, vedení učitelů besídky a ještě i hráli na chválách! A chci popřát těm, kteří mají obdarování na všechny tyto oblasti. 

Mají moji úctu… ale jsou tady dva hlavní problémy: čím víc věcí dělá jeden člověk, tím méně příležitostí rozvíjet se v službě zůstane na druhé. A z těch mnohých služeb, ne všechny jsou pro pastora vhodné. Proto máme plné kostely manažérů, kteří skvěle udržují a ne vizionářské lídry. Proto máme sbory s nedostatečně rozvinutou duchovní službou a týmy bez dobrého tréningu, protože ti, kteří to mají dělat, jsou rozptýleni v tisíce drobných úlohách a hašení sem tam nějakých požárů. Lídr musí prosazovat vizi. Musí ztělesňovat vášeň, kterou chce vidět v komunitě, kterou vede. Pastor musí pást stádo podle jejich stavu, on pozná a ví, kde jsou zelenější pastviny a tam je také vezme. 

Skutečný vůdce není tyran. Negeneruje malý kalifát, nebuduje svoje království: buduje království Boží a dokáže i pustit svoje ovečky z rukou místo toho, aby vnucoval svoji „nejsvětější vůli“. Službu vkládá do rukou lidem, kteří mají ta správná obdarování, víru i charakter. Věří jim a investuje čas do toho, co je skutečně důležité: přenos informací a přenos života. Poznáte ho jako obuvníka, který se dobře stará o své boty. 

* Inspirované knihou LIDERhAZalGO od autora Edmundo Hernández, 2020.
Photo by Tim Mossholder on Unsplash