Udělej něco! #7: Selhání. Přiznat nebo nepřiznat?

„…jsme neznámí, a přece o nás všichni vědí; umíráme – a hle, jsme naživu; jsme týráni, a přece nejsme vydáni smrti; máme proč se rmoutit, a přece se stále radujeme; jsme chudí, a přece mnohé obohacujeme; nic nemáme, a přece nám patří vše.“ 

2. Korintským 6, 9-10

Selhání si nevybíráme, selhání je nevyhnutnou součástí života. Lídr je odborník na selhání. Ale pokud selhání přijdou, není potřeba se vzdávat. 

Líbí se mi, co říká kubánský zpěvák a skladatel Amaury Pérez ve své písni Pocit osamělosti: „Horší než osamělost je pocit osamělosti (…), horší než tma je pocit tmy (…), horší než osiření, je pocit osiření…“. A podobně chápu úspěch a neúspěch. To, co prožíváme jako lidské bytosti, nemusí být nutně úspěch nebo neúspěch, ale spíš…. pocit úspěchu nebo neúspěchu. Jedna věc je selhání samo o sobě a druhá to, jak ho osobně prožíváme. Pokud se máte v životě posunout, nutně musíte selhat. Ze selhání se často naučíme víc než z vítězství. Jednou se jednoho moudrého muže zeptali: „Jak je to možné, že vždycky děláš tak dobré rozhodnutí?“ Odpověděl: „Mám hodně životních zkušeností!“ Lidé se se zvědavostí ptali dále: „A to stačí?“ Muž se usmál a doplnil: „Udělal jsem hodně zlých rozhodnutí!“ 

Kéž by mohl jednou každý lídr vyslovit tuto frázi: „Mohou mi vyčítat, že jsem se mnohokrát mýlil…., ale nemohou mi vyčítat, že jsem to nezkoušel“. Vedení je žít od pokusu k pokusu. Někdy uspějeme a někdy ne. Selhání musíme umět přijat jako cestu, která nás učí, jak to příště udělat lépe. Selhání teda není špatné, špatné je nepoučit se z něho. 

Všichni známe příběh prvních lidí, který vypráví Bible: Adama a Evy. Bůh jim dal příkaz, ale přestoupili ho. Naplnila je hanba a vina. Bůh je přece varoval, že neposlušnost bude mít hrozné důsledky. Bůh je našel a konfrontoval třemi krátkými otázkami. 

1. Kde jsi?
2. Kdo ti řekl, že jsi nahý?
3. Jedl si ze stromu, ze kterého jsem ti zakázal jíst?

První otázku Bůh položil, i když na ní znal odpověď. Kráčel v chladném dni, a když ho Adam s Evou slyšeli, schovali se do křoví. Musíme uznat, že Adam odpověděl pravdivě: „Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se.“ Skryli se, což je pravdivé a přesné. Ale potom klade Bůh druhou a třetí otázku a Adam s Evou neodpovídají stejně správně. 

Na druhou otázku mohl Adam například odpovědět: „Nikdo mi to, Pane, nepověděl. Neposlechl jsem Tě a tak jsem objevil svoji nahotu sám. Nevím proč, ale cítím se trapně.“ A na třetí otázku je odpověď: „Ano“. Ale ne takové to povýšenecké „Ano, no a co?“, ale upřímné, pokorné „Ano“. 

Jenže tak příběh nepokračuje a Adam s Evou si začnou „házet míč“ jeden na druhého. Muž obviňuje ženu a také Boha: „Žena, kterou jsi mi dal, aby při mně stála, ta mi dala z toho stromu a já jsem jedl.“ Vlastně to staví do polohy: „Jsem ubohou obětí této zlé ženy, této, co si mi dal, takže jsi udělal něco špatně.“ 

A Bůh se ptá ženy po čtvrté: „Proč jsi to udělala?“ A neměla být odpověď nějak takto? „Utrhla jsem ovoce, které jsi nám zakázal jíst, jedla jsem a dala jsem dokonce mužovi (který mi v tom také nezabránil). Máme teda na tom stejný podíl.“ Ale žena jde podobně cestou ubohé oběti. Ano, udělala chybu, ale nebyla to její vina. Může za to třetí strana, však jako vždycky. Eva říká: „Had mě navedl, a jedla jsem“. 

Nebylo by lépe akceptovat selhání, než hledat, koho bychom za to, co se stalo, obvinili? Je pravda, že had se mimořádně usiloval, aby splnil svoje poslání a muž a žena padli. Ale skutečná zodpovědnost neležela na zvířeti, ale na lidských bytostech, kteří měli dodržovat Boží pořádek a měli vědět, jak reagovat na pokušení. 

Přijmout selhání znamená přijmout odpovědnost za jakoukoliv vzniknutou situaci plynoucí z rozhodnutí, které jsme přijali. Kdo se chce stát dobrým lídrem, měl by se dříve nebo později naučit říkat: “Mýlil jsem se,“ a tečka. A ne: „Mýlil jsem se, ale to jen proto, že tento člověk mi něco řekl nebo udělal a já jsem mu věřil.“ Ani: „Je pravda, že jsem udělal chybu já, ale ty jsi mě na to navedl anebo ona mi doporučila, abych udělal takovéto rozhodnutí.“ Opakuji: „Mýlil jsem se,“ tečka. 

Drazí, mohu vám dát tisíc tipů a námětů, ale odpovědnost za vaše rozhodnutí jsou na vás a na nikom jiném. Za tvoje chyby nemůže ani tvoje žena, tchýně, tvůj otec, tvůj tím, počasí nebo to, že Barcelona prohrála 2:8 proti Bayernu, ani to, že ti kamarád řekl to a to…

Víte, jaké čestné je být zranitelný? Víte, jak moc vám přidá na cti, pokud umíte říct: „Promiň, mýlil jsem se,“ bez toho, abyste to později trochu přilepšili nebo obvinili někoho jiného? Víte, jak si vás váš tím bude vážit, pokud dokážete přiznat selhání a přijmout následky? Velký lídr nehledá někoho, na koho by to mohl svalit, ale hledá se vší svojí silou, aby se mohl poučit ze zlých rozhodnutí. Kdo chce rozvíjet příkladné vůdcovství, umí říct: „Mýlil jsem se.“

Vážený čtenáři, ať už sloužíš jako lídr nebo se pouze připravuješ, neuhýbej před neúspěchem. Raději selži co nejrychleji, abys mohl získat zkušenost a pustit se do nového projektu. 

Hodně lidí na vedoucích pozicích má jako svůj kodex nikdy nepřipustit, že udělali chybu. Přišli na to, že je lépe vytvořit image člověka, který se nikdy neplete než stigma někoho, kdo udělal nesprávný krok a kdo se musel někdy omlouvat. Možná tímto stylem vedení funguje dobře, pokud ho vykonává generace narozená po druhé světové válce, pro kterou byl image a úspěch vším. Vyrůstali během studené války a i díky tomu se snažili ukázat víc moci a méně chyb. Na druhé straně generace, která vyrůstala ve Španělsku během éry generála Franca (II. světová válka), chtěla, aby budili dojem, že je s nimi všechno v pořádku, aby je náhodou okolí neudalo (hodně lidí pořád tak uvažuje). Potom však přišla generace X, Y, mileniáli a teď pozorujeme, jak vyrůstají naše děti a nová generace T. 

A víš co je pro většinu těchto lidí nejdůležitější? Říct upřímně „nevím“, protože jsou jen obyčejní lidé. 

* Inspirované knihou LIDERhAZalGO od autora Edmundo Hernández, 2020.

Foto od Gratisography na Pexels