Rozhovor s Tomášem Henželem o zakládání sborů

Sbor Církve bratské Paradox v Bratislavě byl jako samostatný sbor ustanoven teprve nedávno – 1.1.2021. Vzhledem k lockdownu měl až 30.5.2021 slavnost založení sboru. Život se pomalu rozbíhá a tak si jeho kazatel a správce, Tomáš Henžel, našel čas pro rozhovor, aby se s námi podělil s čerstvými zkušenostmi. 

Před lety jsme spolu dělali rozhovor. Tehdy jsi jako student medicíny působil rok v Africe. Už tehdy jsi měl velké nadšení pro misii. Jak ses od medicíny dostal ke kazatelské službě?

T: Po skončení vysoké školy v r. 2008 jsem působil ve sboru Církve bratské v Nitře, což byla stanice levického sboru. V roce 2009 se sbor stal misijním sborem, a protože krátce na to přišel o kazatele, hledali jsme nového. Toho jsme však nenašli a tak jsme se připojili k iniciativě M4 (modulární školení pro týmy zakládající sbory). Já jsem postupně omezoval své úvazky lékaře a v roce 2016 jsem byl ordinovaný za kazatele pro Nitru. 

Jednalo se vlastně o takový replant sboru. A chtěli jsme, aby se stal sborem, který bude zakládat další sbory. Snažili jsme se vychovávat lidi jako budoucí zakladatele. Buď jako takové, kteří jednou odejdou a někde něco založí nebo zůstanou. 

Pracoval jsi jako lékař. Souviselo tvoje rozhodnutí stát se kazatelem v Nitře jen s potřebami sboru nebo to bylo součástí nějakého většího a dlouhodobějšího plánu? 

T: Jsem lékař anesteziolog, ale v té době můj hlavní pracovní úvazek byl ve VZZS (vrtulníková záchranná zdravotní služba), kde jsem působil do r. 2018. Už když jsem přicházel do Nitry, jsem tam šel s tím, že bych jednou chtěl být kazatelem, který bude zakládat další sbory. Nemyslel jsem si však, že to bude tak brzy. Vnímali jsme, že to částečné vycouvání z medicíny je oběť, kterou je vhodné přinést právě teď. Jsem vděčný, že do dnešní doby můžu být i kazatelem, i lékařem zároveň. 

Jak se zrodilo rozhodnutí pro Bratislavu? Je to místo geograficky blízké Nitře. Bylo to rozhodující při úvaze o založení?

T: V Bratislavě se vytvořila skupina lidí, kteří měli nějaké spojení s Nitrou. Studenti, kteří tam studovali a po vysoké škole tam zůstali. Lidé, kteří se tam přestěhovali. Často nás vyzývali, abychom přišli a založili společně s nimi nový sbor. Ale my jsme vždycky říkali, že až za pět let. A potom zase za pět let…. Až tehdy, když Nitra bude růst, teď ne, když je sbor malý a když za sebe nemáme náhradu. Nemáme práci komu odevzdat. Musím si nejdříve vychovat nějakého nástupce.

Jenže potom v krátké době se to skutečně všechno stalo a Pán Bůh všechny tyto naše podmínky splnil. Sbor v Nitře narostl a zároveň přišli dva bratři, kteří se mohli o sbor postarat. Jednak kazatel Dawson Jones a potom se bratr Bohuš Vasil stal vikářem. 

Odstěhovala se do Bratislavy jen vaše rodina nebo šlo společně s vámi víc lidí?

T: Odešla jen naše rodina. Ve sboru v Nitře fungovaly tzv. misijní komunity. Byly to skupiny lidí, kteří společně sloužily a staraly se o sebe. Jednou takovou komunitou našeho sboru se stala skupina lidí v Bratislavě, ještě než jsme se přestěhovali do Bratislavy. Stali se členy našeho sboru a my jsme se o ně starali s tím, že jsme věděli, že to bude jádro budoucího sboru. Potom v r. 2018 jsem se já s mojí rodinou fyzicky přestěhoval do Bratislavy a začal jsem formovat nový sbor. 

Kolik vás bylo přibližně na začátku a jaké bylo složení skupiny?

T: Byli to převážně studenti nebo mladí dospělí. My jsme byli na začátku jediná rodina s dětmi. Během školního roku nás bylo díky studentům více, ale stabilních členů bylo asi dvanáct. 

Jak jste fungovali? Našli jste si nějaký prostor?

T: Od září 2018 jsme začali u nás doma v obýváku. Potom od adventu 2018 jsme mívali řádné bohoslužby v pronajatém prostoru DSS na Partizánské ulici v Bratislavě. Během prvního lockdownu jsme tam už nemohli být a tak jsme byli krátce v jednom byznys centru. Od léta minulého roku jsme stabilně v jiném komerčním prostoru. Pochopitelně, během lockdownu se bohoslužby nekonaly, znovu až teď. 

Kolik se vás momentálně schází?

T: V současnosti je nás 27 členů plus děti a hosté. V běžnou neděli nás bývá asi 40-45. 

Změnilo se složení za dva roky? Máte takové aktivity jako besídku pro děti?

T: Stále převažují mladí svobodní lidé, vznikají páry a někteří se vzali. Už jsme dvě rodiny s dětmi a další je v očekávání. Besídku máme pro tři děti, případně někdy přibydou další děti jako hosté. 

Ty pořád pracuješ jako lékař. Obě dvě povolání, lékař i kazatel, jsou zároveň náročným posláním. Dá se to skloubit nebo dokonce vzájemně propojit?

T: Jsem naplno kazatelem, ale pořád pracuji jako anesteziolog jeden den v týdnu a v podobném rozsahu i jako lékař na záchrance. Už to tak dělám dvanáct let. Je to možné jen díky tomu, že manželčino zaměstnání jí umožňuje přizpůsobit se mým službám. Přináší to mnoho výzev i mnoho výhod. Jsou to i velmi odlišná povolání a mám tuhle pestrost rád. I teď během pandemie jsem byl upřímně vděčný za to, že jsem mohl stát v předních liniích zdravotnictví v kruté realitě těch temných dní. 

Jakým způsobem jste jako nový sbor oslovili své okolí nebo plánujete oslovit? Organizujete nějaké misijní aktivity?

T: Původní tým zakladatelů byl zaměřen hlavně na studenty, kteří po skončení vysoké školy plánovali zůstat v Bratislavě. Spolupracujeme se studentskými organizacemi jako je VBH a Hlas pro Krista. Ale nechceme mít jen tuhle skupinu lidí, chceme být sborem pro všechny. 

Způsob jak chceme být misijní, je ukazovat na Ježíše svým životem, životním stylem svým spolužákům, sousedům. V přirozeném prostředí vztahů, které vytváříme. To, co je pro nás výzva, je, jak být misijní pro lidi, které neznáme. 
Nechceme dělat programy, chceme se více věnovat lidem okolo nás jeden na jednoho. A nechceme být pragmatičtí. Převzít nějaké modely, které fungují. Chceme vystrojit každého jednoho z nás, aby mohl být misionářem. Ale zároveň chceme využívat všechny dary společenství, abychom mohli sloužit společně nejlépe, jak se dá. 

Věnujeme se záměrně lidem na čtyřech úrovních. 

1. V osobní rovině – nebereme jako samozřejmost, že si lidé sami čtou Bibli a modlí se.
2. Podporujeme dvojice nebo trojice, aby se během týdne setkávali a studovali Písmo, modlili se.
3. Skupiny, kterým říkáme komunity evangelia – jsou zatím čtyři, po prázdninách, věříme, že jich bude pět.

Jsou to skupiny, které společně studují a povzbuzují se, společně prožívají věci. Jsou různě zaměřené. Některé vznikly na základě geografického principu a některé jsou čistě studentské.

4. Nedělní bohoslužby

Jak to vnímáš zpětně ty a tvoje rodina? Bylo to správné rozhodnutí? Vnímáte to jako požehnání do života nebo to bylo náročné?

T: Bylo to správné rozhodnutí a přináší nám to požehnání. Ale my nad tím nefilozofujeme. Bereme to tak, že zakládání sborů je způsob jakým Pán Bůh chce přinášet evangelium tomuto světu. Pán Bůh přes komunity věřících lidí zjevuje svoji slávu. To je jeho plán, jsme jeho součástí, takto to chtěl, odkdy je církev církví. Tým pádem v tom máme pokoj a nemusíme se obhlížet, jestli je to tak správně, jestli nám je v tom dobře. Když je dobré období, jsme rádi, a když není, tak nám to tak nebo tak dává smysl. 

Ta nejdůležitější věc, kterou jsme se učili od začátku je, jakým způsobem může být Kristus skutečně centrem všeho. Co to znamená? Není to pro nás fráze, ale naší vizí skutečně je, aby lidé v Bratislavě milovali Ježíše nade všechno. A to je to, nad čím hodně přemýšlíme a co se snažíme hodnotit. Ne sebe, jestli se máme dobře, ale jestli se nám tohle daří. A to na úrovni osobní zbožnosti, kde skutečně lidé rostou v osobní úrovni lásky a poznání Ježíše Krista nebo ve dvojicích, trojicích, což je zdravý prostor společného následování Krista nebo v komunitách. Je Kristus centrem, nebo co je jejich centrem? A to stejné v neděli. Takže tohle je ta otázka, kterou si dáváme. Jestli je Kristus ten, který je středobodem našich životů, církve, poslání, misie, všeho. 

Tomáš Henžel má 38. let. S manželkou Silvií vychovávají 3 děti – Olivera (10), Karolínu (9) a Rubena (6).

Pokud byste chtěli vědět víc o sboru CB Paradox, najdete ho na webové stránce:

https://cirkevparadox.sk/