Rozhovor s Davidem Novákem o zakládání sborů

Bratr kazatel David Novák je poslední čtyři roky předsedou české větve Církve bratrské, ale je také kazatelem sboru Praha 13, což je mladý sbor uprostřed velkého městského sídliště. Zeptala jsem se ho na příběh vzniku tohoto sboru a na to jak vnímá zakládání sborů z pohledu předsedy církve.

Mohl byste nám říct víc o založení vašeho sboru? Kdy sbor vznikl? Byl jste u jeho vzniku od začátku?

D: Sbor vznikl před 15 lety, ale 10 let před ním jsme ještě založili sbor v Dejvicích. U obou jsem byl při jejich založení.

Setkala jsem se s různými modely založení sboru, jak probíhalo to vaše?

D: Bohužel oba sbory, i ten v Dejvicích i Praha 13 vznikly poté, co v původním sboru došlo k určitému nedorozumění, napětí, které se několik let řešilo a nakonec vyústilo v to, že skupina lidí odešla a založila nový sbor. Navzdory tomu, že to není ideální způsob, jak založit sbor, oba tyto nové sbory fungují velmi dobře a v České republice patří k živým sborům. Samozřejmě, že ještě nějaký čas ta napětí trvala, ale dnes už je to v pořádku, čas to zahojil. 

Podle čeho jste se na začátku rozhodovali, kde bude sbor působit?

D: Podle toho, že na Praze 13 bydlelo hodně lidí z nás a našeho okolí. 

Kolik vás bylo a jak jste řešili první setkávání? Měli jste nějaký podnájem nebo jste se scházeli v domácnostech?

D: Bylo nás asi 30 lidí. A na začátku jsme se scházeli na více místech. Na nedělní bohoslužby jsme pronajímali aulu střední školy a kromě toho probíhala další setkání na dalších čtyřech místech. Jiné místo jsme využívali pro mládež, pro setkávání staršovstva, pro dorost a tak podobně. Byl v tom trochu chaos a někdy jsme nevěděli, kde a kdy se kdo setkává. Ale vládlo tam velké nadšení. 

Měli jste nějakého partnera? Nějakou organizaci nebo sbor, který by vás podporoval?

D: Ne, neměli jsme ani partnera, ani žádné tréningy.

Kdy se to změnilo? Jaký byl další postup?

D: Postupně nás přibývalo. Noví lidé uvěřili a další lidé se přistěhovali. V naší zakladatelské skupině bylo hodně lidí z organizace Atleti v akci, kterou jsem v r. 1993 pomáhal zakládat. Přes tyto aktivity přicházeli noví lidé. Bylo nutné najít řádné prostory a život sboru stabilizovat. Pronajali jsme si proto prostory v jednom multiplexu. Od začátku jsme chtěli být misijní sbor, což se snadno řekne, hůře realizuje, navíc jsme nechtěli jít cestou některých nových sborů, které tunelují sbory stávající tím, že přetahují členy. Od začátku jsme se zaměřili na skupinkový model. To znamená, že když člověk uvěří, nestačí, aby chodil jen na nedělní bohoslužby, ale musí se mu dostávat individuální péče. A k tomu slouží skupinky. To je naše DNA. Dnes je ve sboru asi 300 lidí a to včetně členů, dětí a nečlenů, kteří ale pravidelně chodí. 

Podle jakého klíče u vás fungují skupinky? Podle místa bydliště, podle generace…?

D: Jsou převážně jednogenerační. A samostatně muži a ženy. To je hlavně z praktických důvodů, protože máme mnoho rodin a tak se partneři střídají v hlídání dětí. 

Jak jste oslovovali misijně svoje okolí? Hovořil jste o Atletech v akci… 

D: Našim pilotním programem byly od začátku programy pro děti a mládež. To jsme považovali za velmi důležité. Provozujeme Mateřské centrum Rybičky pro maminky na mateřské, potom dva dětské kluby pro děti od 5-10 let a od 10-14 let. To funguje jako dorost. Ale máme také cvičení pro seniory. AVA organizují horolezecký klub a dělají řadu víkendových kempů. Toto vše ale nemůže nahradit přirozené kontakty s nevěřícími a misijní životní styl. 

Je to vaše služba okolní komunitě. Jaké je vaše okolí? Předpokládám, že se jedná o velké městské sídliště.

D: Je to sídliště větší než některá česká města: 60 tisíc lidí. Ale naše okolí o nás ví jen zčásti, Praha je velmi anonymní, drtivá většina kontaktů je díky osobním vztahům.

Jaká je náplň těchto setkávání? Je to organizováno jako běžné volnočasové aktivity nebo s lidmi otevřeně mluvíte o evangeliu?

D: Mluvíme úplně otevřeně, kdo jsme. Lidé vědí, do čeho jdou a pokud nechtějí jít touto cestou, mohou si najít něco jiného. Organizujeme např. křesťanské mateřské centrum, což znamená, že budeme s maminkami a dětmi hovořit o Ježíši. Pokud jim to nevyhovuje, mohou využít služby jiného centra. Pokud nechtějí naše aktivity pro dorost, mohou si najít skaut. Máme také například psychologickou poradnu, kam se mohou lidé obrátit. Zatím jsme se nesetkali s vysloveně negativními reakcemi. Hledající přijdou i na nedělní shromáždění, které se snažíme dělat tak, aby bylo srozumitelné a přijatelné pro lidi z venku. Někdy vyjádří řekněme „přátelský nesouhlas“, ale často bývají hosté našich aktivit nadšení. Církev by prostě měla být jednou nohou ve světě.

Mnozí kazatelé mají zkušenost, že noví lidé přicházejí do sboru velmi pomalu. Jaká je vaše zkušenost?

D: Podobná. Cesta je dlouhá a máme zkušenost, že to jde hlavně přes vztahy. Lidé málokdy přijdou jen tak z ulice, většinou přijdou na pozvání někoho od nás. 

Jak jsem viděla na webové stránce, máte poměrně hodně aktivit. Zvládáte to zabezpečit pouze dobrovolnicky jako službu členů nebo máte i zaměstnance?

D: Investujeme hodně peněz do lidí. Máme několik mimořádně obdarovaných lidí a těm jsme nabídli možnost placeného úvazku. V mateřském centru máme dvě sestry na poloviční úvazek, pracovníka pro dorost na plný úvazek, druhého kazatele na plný úvazek, pracovníka pro mládež na poloviční úvazek, pracovníka s besídkou na 0,25 úvazek, platíme misionáře v Indii na plný úvazek. Nemáme žádné Američany, kteří by nás podporovali, ani bohaté české donátory. Pokud vím, nikdo ve sboru není extrémně bohatý, ale rozhodně naši členové nejsou chudí. Prostě všechny výdaje platí členové. 

Ráda bych se vás zeptala na zakládání sborů v Církvi bratské v České republice jako jejího předsedy. Od revoluce vzniklo u vás skoro jednou tolik sborů, kolik jich bylo na začátku. Jaké vidíte faktory?

D: Ta čísla je potřebné správně interpretovat. Je pravda, že řada z nich byly stanice, které se za socializmu nemohly stát plnoprávnými sbory, což se stalo hned po revoluci. Takže tady byly už připravené hotové sbory, které bylo možné hned ustanovit. Ale určitě i tak vzniklo mnoho úplně nových sborů a církev tomu fandila. Jedním z faktorů byl určitý kvas po revoluci. Ve sborech docházelo k napětí mezi tradičním vyznáváním a novějšími formami, což způsobilo odchod některých skupin ze sborů a založení sborů nových. Na konci 90. let se rozpadly mnohé denominace a lidé hledali klidnou sílu středu. Nechtěli ani charismatický proud, ani liberální a Církev bratrská pro ně byla tím optimálním středem, kde se chtěli zařadit. A zajisté dalším způsobem byl pokojný odchod z vizí založení sboru. 

To byla ta nadšená doba 90. let po pádu komunizmu. Řekla bych, že poslední roky se to asi trochu změnilo.

D: Ustálilo se to a je to těžší. I teď vznikají nové sbory, ale jsou to menší skupiny. Není jednoduché uživit kazatele, nikomu se nechce stěhovat a zakládat sbor na „zelené louce“. Musí to být sbor v místech, kde už někdo bydlí. Ta velká vlna z 90. let je pryč. 

Ale i tak při Radě Církve bratrské je odbor zakládání sborů, který má zmapované místa, kde by mohly nové sbory vzniknout. 

Setkala jsem se s názorem, že na jednom místě může být více sborů, které svojí formou oslovují jinou subkulturu. Například sbor více tradiční a vedle něho sbor hodně moderní a neformální, který vyhledávají spíše mladí lidé. Co si o tom myslíte? 

Pokud spolu tyto dva sbory nesoutěží, je to dobrá myšlenka. Důležité je, aby oba takové sbory věděly, na koho míří, ke komu mají blíže, koho chtějí oslovit. 

Jaké by měl mít sbor parametry, aby mohl být uznán jako schopný samostatné existence?

Rozumný počet lidí, kteří sbor zakládají. Přesný počet ale nevím, osobně bych řekl minimálně 20. Dále jasné vedení a vedoucí a nakonec i být finančně zabezpečený. 

Máte v Čechách pro nové sbory dost kazatelů?

D: Když jsem nastupoval do funkce předsedy, měl jsem vizi, aby ani jeden sbor nezůstal bez kazatele. To se sice nepodařilo, ale za čtyři roky jsme získali 26 vikářů, někteří jsou už ordinovaní kazatelé. Na druhé straně mnozí starší kazatelé odešli do důchodu a tak u nás dochází k velké generační výměně. Nicméně nám momentálně chybí čtyři kazatelé, což není špatné.

Přeji hodně Božího požehnání do další služby, ať se Vám daří.

Davidovi Novákovi je 55 let. S manželkou Danielou a dětmi Martinem a Adamem žije v Praze.

Pokud byste chtěli vědět a vidět víc o sboru Praha 13, najdete to na webové stránce:

https://13ka.cz/