Rozhovor s Milanem Mitanou o zakládání sborů

Milan Mitana a jeho příběh zakladatele je další ze série.  Původně vystudovaný učitel tělocviku a němčiny uvěřil během vysoké školy a jeho cesta nabrala jiný směr. Nejdříve v roce 1996 začal pracovat pro Hlas pro Krista, od r. 1999 stál u založení organizace Atleti v akci (která patří pod Hlas pro Krista) a momentálně je správcem nově vzniknutého sboru Církve bratrské ve Svätom Jure. Příběh vzniku tohoto sboru je znovu jiný a jedinečný. 

Svätý Jur je malé městečko na západním Slovensku. Jak právě tady vznikl sbor Církve bratské? Kam sahají počátky?

M: V letech 2003-2004 jsme spolu s manželkou byli součástí skupiny mládeže, která zůstala ve vakuu a hledala křesťanskou komunitu, která by je přikryla. Setkali jsme se se zástupci několika sborů a nakonec jsme se připojili pod Církev bratrskou.

Proč právě pod Církev bratrskou?

M: Měli jsme na to jednak teologické důvody, protože jsme se ztotožňovali s teologií Církve bratrské a potom značka CB byla pro toto prostředí nejpřijatelnější. Svätý Jur je malé město, zvyklé na tradiční církve. Tehdy začali relace Pod lampou (diskusní relace na STV – pozn.) a mnohé osobnosti z Církve bratrské jako Daniel Pastirčák, Juraj Kušnierik byly všeobecně známé, co bylo pro nás důležité.

Kdy jste se teda oficiálně začali scházet? Jakou to mělo formu?

M: Scházeli jsme se nejdřív po obývácích, a později v budově dnes už zbourané staré knihovny.      V roce 2006, 15. října jsme byli ustanoveni jako kazatelská stanice sboru Církve bratrské na Cukrové v Bratislavě. V té době jsme si už pronajímali prostory od Acadamie Istropilitany Novy. V jejich prostorách, i když už jiných jsme v pronájmu dodnes. 

Kolik vás tehdy bolo? Převažovali svobodní lidé nebo už začaly vznikat rodiny?

M:  Přesně si nepamatuji, ale myslím, že nás všech bylo na začátku do deset lidí. Většinou to byli svobodní lidé, my s manželkou a dvěma dětmi jsme byli jediná rodina. Když vznikla kazatelská stanice, byl jsem nejstarší, bylo mi, myslím, 35 let. Teď máme 24 členů, ze kterých asi třetina jsou původní zakladatelé, třetina jsou křesťané, kteří nebyli zařazeni a našli si u nás domov nebo se například do sboru přiženili a třetina jsou lidé, kteří přišli misijně. Převažují rodiny s dětmi. Máme asi 30 dětí. 

Dnes jsi správcem, teda hlavním statutárem (a kazatelem) sboru. Šel jsi od začátku do toho s touto vizí?

M: Na začátku jsem neplánoval být vůbec kazatelem. Když vznikla v Svätom Jure kazatelská stanice pod křídly Cukrové, byl jsem ustanoven vedoucím této stanice. Ale bral jsem to tak, že o duchovní pokrm se budou starat hlavně ze sboru na Cukrové, kteří sem chodili pravidelně kázat. Já jsem se věnoval spíš organizaci různých aktivit pro děti a pro mládež. Postupně mě to mnohem víc vtahovalo. Po čase jsem byl pozván do PLANTu, skupiny okolo zakládání sborů v Církvi bratrské a stal jsem se jejím administrátorem.  Kazatel Tomáš  Grulich, který PLANT vedl, mě po určitém čase oslovil, jestli neuvažuji vstoupit do vikariátu (něco jako praktická příprava na službu kazatele – pozn.) a jestli se nechce náš sbor osamostatnit od Cukrové. Modlil jsem se teda za to, a vnímal jsem to jako Boží vedení.

Sbor Církve bratrské na Cukrové v Bratislavě byl pro vás v začátcích jakýmsi partnerem. Bylo to pro vás důležité?

M: Za podporu z Cukrové jsme nesmírně vděční. Byla to neocenitelná pomoc, co pro nás dělali. Sloužili slovem, hudbou, učili jsme se od nich, jak fungovat. Bez této podpory bychom nebyli tam, kde jsme.

Jak jsi mi řekl, když jsi uvěřil, hledal jsi spojení sportu a víry. Doteď pracuješ pro Atlety v akci. Využili jste tyto aktivity na propojení nového sboru s jeho okolím?

M: Jen částečně. Atleti v akci pracují v rámci celého Slovenska. Tady přímo v Jure jsme pracovali víc prostřednictvím OZ Mozaika, které založili a vedou manželé Bachmayerovi, naši členové. Jsou to lokální aktivity zaměřené na děti a mládež, na budování komunity. Někdy v roce 2011 jsme měli rozhovor se staršovstvem na Cukrové. Při tomto setkání se prakticky zrodila myšlenka založit v Jure nebo v Pezinku (blízké okresní město, cca 30 tisíc obyvatel – pozn.) další základní církevní školu Narniu, čím bychom mohli lépe oslovit společnost okolo nás. Protože jsme měli mezi sebou Romana Baranoviče, který se pohyboval v oblasti školství, založení školy se spolu s úzkým týmem ujal a v roce 2013 vznikla CZŠ Narnia Pezinok. Vedle OZ Mozaika je pro nás hlavním projektem, kterým komunikujeme se svým okolím. Naši členové jsou aktivní v různých strukturách školy buď jako učitelé, vychovávatelé nebo jako rodiče, členové rodičovské rady. Je to dobrá příležitost vytvářet vztahy s lidmi v našem prostředí. 

Jsou i jiné průniky školy a církve?

M: V Narnii se vyučuje náboženství. Vyučují ho lidé z Církve bratrské. Protože je to církevní škola, náboženství je povinné a rodiče to musí akceptovat. Ale po prvních letech byly všechny obavy rodičů rozptýleny a dnes jsou dokonce mnozí nadšeni, jakým způsobem jsou děti vedeny. Vyučujeme Písmo a křesťanské hodnoty, ale snažíme se, aby to bylo pro děti přijatelné, srozumitelné a zábavné.

Škola také generuje zajímavé lidí mezi rodiči. Před pandemií např. sbor organizoval tzv. Dobré diskuse. Jednou za měsíc se konala diskuse na určité téma. První byla v listopadu 2019 na téma Něžné revoluce, protože bylo právě 30-leté výročí. Do těchto diskusí se nám prostřednictvím školy dařilo zvát zajímavé hosty jako Peter Tatár, Ladislav Snopko, Robert Bezák, Rastislav Káčer (náš velvyslanec v ČR), Pavol Demeš a podobně.

Jedním z důležitých prvků, které identifikují zakladatelé sborů, je kultura sboru, která má být více civilní, srozumitelná pro okolí. Jaké jsou vaše zkušenosti?

M: I já jsem o tom přesvědčený. Ať jsou to naše bohoslužby nebo jiné aktivity, snažíme se dělat je civilním a srozumitelným způsobem. Doufám, že se nám to daří. Vždy je to velká výzva jak to všechno vybalancovat, aby pořád zůstalo to podstatné jádro, aby to bylo o Bohu, vycházeli jsme z Písma a neušlo nám to do druhého extrému. Abychom nedělali divné kompromisy. 

Jak sbor fungoval před pandemií? Jaké různé aktivity jste měli rozběhnuté?

M: Samozřejmě nedělní bohoslužby a během nich běžela pro děti besídka. Potom různé biblické a modlitební skupiny během týdne. Všechny další aktivity probíhaly hlavně pod OZ Mozaika. OZ Mozaika využívá také naše sborové prostory s označením Církev bratrská, pracují pro ni naši lidé, ale i z jiných sborů. A na Mozaiku je zase napojené Rodinné centrum Jurko, kde jsou k dispozici aktivity pro maminky s dětmi.

Máte například i dorost nebo mládež?

M: Tuhle práci žel nemáme, co nás trápí. Mladší a starší dorostenci se zapojují do aktivit OZ Mozaika jako např. KEMP (Klub Elitních Místních Puberťáků) nebo Hydrant (Přijď načerpat), ale nejstarší děti, jsou momentálně ve vakuu. Ale stále se snažíme to řešit a děláme kroky k tomu, aby měly svoje setkání. 

Jak celý proces reflektuje tvoje rodina? Všichni jste plně zapojeni do služby, manželka učí v Narnii…

M: Pro nás je to velice pozitivní zkušenost, která nás pořád naplňuje, baví a dává nám smysl. Samozřejmě i my jsme měly fáze, kdy bylo napětí a kdy jsme toho měli plné zuby, kdy jsem se cítil vyhořený. Ale navzdory tomu, že bych rád viděl přibývat do sboru více nových lidí a že to jde pomalu, dává to smysl. Jsem skutečně šťastný, že jsem v této službě, a že jsem obklopený lidmi, kteří se snaží autenticky žít s Bohem a sloužit Mu. 

Máte do budoucnosti nějakou konkrétní vizi?

M: Od 1.1.2020 jsme se stali plnohodnotným samostatným sborem Církve bratrské. Fungovali jsme jen dva měsíce a přišla pandemie. Museli jsme zastavit všechny aktivity. Takže do nejbližšího období bychom byli rádi, pokud bychom všechny tyto aktivity mohli obnovit. Ať už v rámci školy nebo našich misijních aktivit. Chceme být světlem svému okolí. Do budoucnosti jsme otevření založení nového sboru v Pezinku, ale momentálně na to nemáme kapacity. 

Na stránce Církve bratské Svätý Jur je vize zformulovaná takto:

Chceme být otevřeným křesťanským společenstvím, ve kterém lidé zažívají bezpodmínečné přijetí, autentické vztahy,skutečnou svobodu a Boží i lidské dotyky lásky, přičemž měřítkem pravdy je Bible a jediným centrem oslavy trojjediný Bůh.

Milan Mitana má 49 let. S manželkou Monikou mají 13 letého Marka, 17 letou Máriu a 19 letého Mateje.

Zůstaň v kontaktu

Přihlas se k odběru našeho info listu a budeme ti posílat nejen informace o novém obsahu na našem webu, ale i zajímavé materiály, které na našem webu nenajdeš.

Tvůj email zůstane u nás, nikomu ho nebudeme dávat.

Související příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..