Křesťanská láska versus „people pleasing“

Výraz „people pleasing“ je z angličtiny a vyjadřuje chování, které upřednostňuje potřeby druhých před vlastními, které chce druhým vyhovět nebo se jim i zalíbit, být dostatečným v jejich očích. Na první pohled to může vypadat velmi dobře a biblicky. Ale je to skutečně tak? 

Život je složitý a máloco v něm je černobílé. Čára mezi dobrým a zlým je často křehká. Najít správnou rovnováhu v různých oblastech vztahů nebo našich aktivit je někdy složité a dá nám zabrat. Ale ač se nám to ne vždy podaří, je dobré tento správný balanc hledat a stále se o něho pokoušet. Podobně je to i se službou bližním, která je zdravá a biblická a „people pleasingom“, což zdravé být nemusí a překračuje tu pomyslnou hranici. 

Ano, křesťanství je spojeno se službou druhým a v Bibli máme množství odkazů na to, jak máme lidi milovat. Například v Matoušovi 25, 35-40 nás Ježíš vede k tomu, abychom sytili hladové, napájeli žíznivé, ujímali se pocestných apod. V Matoušovi 22, 39 zase uvádí Pán Ježíš druhé největší přikázání: „Milovat budeš bližního svého jako sebe samotného!“ V podobenství o milosrdném Samaritánovi v Lukášovi 10 nám dává Ježíš příklad člověka, který se jediný ujal trpícího. A to je všechno pravda. Klíčovým principem je podle mne směřování naší služby, důvody, motivy a správná míra.

A právě v tomto je koncept „people pleasingu“ tak, jak mu rozumím já, jiný. Tím, který je na prvním místě v našich motivech a našem směřování, pokud jsme „people pleaseri“ není Bůh, ale lidé okolo nás. Na jejich názoru a spokojenosti, na jejich pochvale, nám záleží víc než na tom, co si myslí Bůh. Nemluvím o tom, že nás lidé mohou dokonce manipulovat nebo zneužívat, ale sami si dobrovolně na sebe dáváme větší břemeno, než je potřebné. Sám apoštol Pavel před takovým postojem varuje v Galatským 1, 10: „Jde mi o přízeň u lidí, anebo u Boha? Snažím se zalíbit lidem? Kdybych se stále ještě chtěl líbit lidem, nebyl bych služebníkem Kristovým.“

V dnešním světě sociálních sítí to není vůbec jednoduché. Protože přes ně přijímáme množství výzev, které nejsou zdravé, ale kterým není možné odolat. Ale může to být i naší výchovou, submisívní povahou, traumaty z minulosti, kdy nám natolik záleží na našem obraze v očích přátel okolo nás, takže na základě toho definujeme svoji sebe hodnotu a „people pleasing“ se stane pokušením. Dostat se z toho ven není jednoduché a nedá se to změnit ze dne na den, ale je to možné, když si uvědomíme několik věcí.

1. Naše identita je v Kristu

Bůh nás tak miloval, že za naši záchranu dal Pána Ježíše. Zemřel za každého z nás bez ohledu na to, jací jsme krásní, moudří, jak krásně zpíváme nebo jak usilovně sloužíme. Pokud sloužíme, tak s radostí proto, že jsme Boží děti, ale ne proto, abychom si něco zasloužili nebo aby nás někdo měl rád. On už nás přece miluje neuvěřitelně velkou láskou. Má dokonce spočítaný každý jeden vlas na naší hlavě (Mt 10,30). Řekněme si upřímně, že žádný člověk nás nikdy nebude milovat stejnou láskou. Možná nám to dá větší svobodu říct v pravý čas NE. Ne, protože nejsem závislý na tvém hodnocení. Ne, protože nejsem Božím dítětem na základě toho, co jsem vykonal. Každý den si těmito fakty dodávejme svobodu od lidského hodnocení.

2. Každý jsme jiný a každý máme jiná obdarování a jinou kapacitu

Lidé v první linii jako pastoři nebo sboroví služebníci by Vám dokázali říct, jaké to mají někdy náročné. Ten chce to a ten zase to, tomu se líbí jedno a tomu zase jiné. Pokud by chtěli všem vyhovět a všem se zalíbit, pokud by nikoho neodmítli, skončili by určitě vyhoření fyzicky i psychicky a ve velkém chaosu. A pokud si neuhlídají správnou míru, často skutečně mnozí z nich takto skončí. 

Mít Boží hlas a Jeho vůli jako rozhodující směřování je dobré pro naše fyzické a psychické kapacity. A tak hledejme, co je správné a dobré v Jeho očích. Ne v očích lidí. I když je máme rádi a chceme k nim být laskaví. Ušetří nám to hodně sil. Protože vyhoření nebudeme Pánu Bohu k ničemu.

I Pán Ježíš volil někdy čas ticha a oddychu. Pro sebe i pro své učedníky. Za tu dobu by určitě stihli hodně evangelizovat a uzdravovat, ale někdy se přece vzdálili a trávili čas v tichu s nebeským Otcem. 

3. Nebojme se konfliktu

Pokud chceme lidem zvěstovat zdravé poctivé evangelium, musíme hovořit i o nepopulárních věcech jakými je hřích. A možná se to lidem nebude líbit. A dostaneme se do konfliktu. Možná vidíme ve svém okolí něco nedobrého a Duch Svatý nás vede, abychom napomínali. S láskou, milosrdně, ale jasně. Anebo abychom si stanovili své hranice a řekli na mnohé žádosti NE. A je možné, že bude dusno. 

Jenže to nemůže být důvod, abychom utekli, nebo mlčeli. Často si představujeme Pána Ježíše jako mírného Beránka, ale vždyť i on byl ve velkém konfliktu s farizeji. Říkal jim pravdu, ač to pro něho znamenalo vážné problémy. Byl to on, co převracel stoly penězoměncům. Pokud upravujeme pravdu nebo ji zamlčujeme, protože se vyhýbáme konfliktu, je to hřích. 

„Život je jeden z nejtěžších,“ říká klasik😀. Důležitý je kompas. Vědět, kde je ten pomyslný bod na kterém záleží, od kterého se všechno odvíjí. A tím je Bůh a Jeho vůle. Ne úsměvy našich přátel. Být křesťanem neznamená být miloučký kámoš, který se vyhne jakékoliv konfrontaci a raději se vším souhlasí. Potom by nebylo tolik křesťanů ve světě pronásledovaných. A i když je těžké najít i v tomhle tu správnou míru, věřím, že s Boží pomocí se nám ji podaří. 

Foto: Unsplash