Tomáš a jeho dvojče

Nedůvěra Tomáše od Caravaggia z roku 1602. Ohňostroj kontrastu mezi světlem a tmou.  Obraz zachycuje dění zblízka, výhled na představení máme z první lavice. Čtyři postavy, kterých tváře vytvářejí podobu kříže, protože jen v přítomnosti kříže můžeme najít odpovědi na svoje otázky. Těla třech apoštolů jsou ukryta ve stínu. Jediné, na čem záleží, jsou jejich tváře. 

Chvíle, kvůli které Tomáš navždy dostane přezdívku „nevěřící.“ V Bibli (Jn 11:16 a 21:2) se uvádí i jeho pořečtěné jméno Didymos, což znamená dvojče. Zdá se, že to má historickou souvislost, že zřejmě měl sourozence narozeného spolu s ním. Je však možné, že jeho přezdívka má i symbolický význam a máme se v ní najít všichni my, kteří jsme už zažili krizi víry. 

Tomáš je sympatická osobnost evangelií. Patřil mezi nejodvážnější apoštoly (např. v Jn 11:16 řekl učedníkům, „Pojďme i my a umřeme spolu s ním.“), často se ptal otázky a byl to on, kterému Ježíš odpověděl významnými slovy: „Já jsem cesta, pravda a život“ (Jn 14:6). 

Příběh známe všichni. Ježíš zemřel a několik dní na to se zjevil všem učedníkům. Tomáš však nebyl přítomný. Když se s učedníky setkal, oznamují mu, že Ježíš vstal z mrtvých. 

Tomáš však nemá zájem o dětinskou víru bez důkazů. Ač věří v zázraky, potřebuje důkaz: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“ (Jn 20:25) O týden později se Ježíš opět zjevil učedníkům a Tomáše vyzval, aby vložil prsty do jeho ran: Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. (Jn 20:26-27). 

Záznam už ale neříká, jestli to Tomáš skutečně udělal.  

Tomáš padá před Krista a vyznává Mu jedno z nejjasnějších věrovyznání o Božství Krista v Novém zákoně: Pán můj a Bůh můj (Jn 20:28). Pod váhou důkazů se rozhoduje následovat Krista až do konce života. Zemřel v roce 72 probodnutím.

Na obraze vidíme, jak se Tomáš naklání ke Kristovým ranám. Jeho obočí je zdviženo v úžasu. Nevěří, že mu sám Ježíš vede ruku do jeho rány. Dotýká se jí. Na rozdíl od učedníků je Kristus na obraze téměř úplně odhalený. 

Ježíš je v pokoji a trpělivě se zabývá pochybnostmi svého přítele. Nehněvá se. Nevyčítá. Nezlehčuje. Rozumí, že k Bohu vede tolik cest, kolik je duší, že pochybnosti jsou důležité křižovatky, které nemůžeme podceňovat. Ježíš tady příkladem ukazuje, co to znamená „mít soucit s těmi, co pochybují“ (Jud 1:22). Z Ježíše vychází světlo, které Tomášovi brzy otevře oči. 

Caravaggiovy sympatie s Tomášem jsou evidentní i v barvách jeho oblečení. Zlatá, červenohnědá a teplá oranžová. Jeho oblečení, podobně jako jeho duše, není chladné. I když mohou být pochybnosti následkem hříchu, Tomášovy pochybnosti, podobně jako pochybnosti o víře mnohých lidí v církvi i mimo ní, jsou upřímné. Má touhu najít odpověď. 

Dva apoštolové vedle Tomáše odhalují, že Tomáš ve svých pochybnostech nebyl sám. Byl jen jediný, kdo měl odvahu je vyslovit. Tito lidé jsou pravděpodobně Petr a Jan, nejvýznamnější Ježíšovi apoštolové (shodují se na jiných obrazech). Caravaggio nás vyučuje důležitou lekci: I ti nejvýznamnější křesťané mohou mít krizi víry. I naši kazatelé, diákoni, vedoucí mládeže. Buďme jim oporou, bojujme s nimi a připomínejme si při tom slova Garyho Parkera:

„Pokud se víra nikdy nesetká s pochybnostmi, pokud pravda nikdy nemusí zápasit s omylem, pokud dobro nikdy nebojuje proti zlu, jak bude moci víra poznat svoji vlastní sílu? Kdybych si já na své pouti životem měl vybrat mezi vírou, která by stále zápasila s pochybnostmi, ale nakonec přece vybojovala svoje vítězství, a naivní vírou, která by nikdy nepoznala žádnou nejistotu, vždycky bych si vybral to první.“

Nejsilnější na obraze je tmavé místo mezi Tomášem a Kristem. Toto místo patří nám. Tomáš, kterého přezdívka je dvojče, vytvořil místo pro kohokoliv, kdo se v tomto momentu ztotožňuje s jeho pochybností, kdo je jako on. Kdo má také otázky, kdo rozumí břemenu nezodpovězených pochybností. Kdo ví, co znamená krize víry. Tomáš nás zve mezi sebe a Krista.

Tomášova tunika je obtáhnutá, zatímco Kristova je volná, protože každý, kdo zažil bolest pochybnosti a nezodpovězené otázky rozumí pocitu tíhy otroctví, které se sebou tohle období nese. Táto scéna nám připomíná, že Kristus nás volá opustit otroctví úzkostlivé mysle a odevzdat se Jemu, že v Jeho zajetí, je skutečná svoboda.  

Tomáš nám svojí pravou rukou ukazuje směr, kde hledat odpovědi na naše otázky víry. Ukazuje na Krista.