Den, kdy zjistíš, proč jsi se narodil

Farizeus, který změnil svět. Byl při kamenování prvního mučedníka Štěpána, ale potom zažil změnu, která vyprodukovala největšího misionáře všech dob. Prožil kamenování, bití palicemi, 3x ztroskotání lodi (!), byl často hladový a bez spánku, mrzl a denně prožíval úzkosti (další zážitky jmenuje v 2Kr 11:23-28). Tato radikální změna nastala na jeho slavné cestě do Damašku, kde se setkal s Kristem a zjistil, že pravda není „něco“ ale „Někdo.“ Na jeho cestě ho „obklopilo světlo z nebe“ a slyšel hlas „Saule, Saule, proč mě pronásleduješ?“ (Sk 9:4). Saul pronásledoval církev, ne Krista. Jenže Ježíš se ztotožňuje s Církví jako svým „tělem,“(Ef 1:23) a jít proti Církvi znamená jít proti Kristovi. „Ano“ Ježíšovi proto musí znamenat i ano Církvi.

Scéna tohoto obrazu hoří silným světlem, postavy jsou však proniknuty neúnosnou temnotou.  Téměř celý obraz zabírá kůň, o kterém ani nevíme, jestli tam ve skutečnosti byl (biblický záznam ho neuvádí). Za koněm stojí jeho plešatý majitel, který se apaticky dívá na Saula, jak leží na zemi. 

Caravaggio nám však nabízí jedinečnou možnost nahlédnout přes klíčovou dírku. Máme privátní pohled na moment, který změnil historii křesťanství. Obrácení Pavla totiž znamenalo zvrat v rané církvi. Z velkého pronásledovatele se stává pronásledovaný. Z mučitele mučedník, z nepřítele apoštol. 

Vidíme světlo, které si nevšímá ani kůň, ani jeho majitel. Oslepuje jen Saula. Koníř se zdá, že ani neví, že se něco děje. Připomíná to chození do kostela. Kázání, které někoho neosloví, jinému změní život. Jeden se nudí a jiný vzlyká v pokání. Někoho srdce se mění, jiný má impregnovanou duši a neprůstřelný pancíř na srdci. 

Saulovo probuzení je osobní. Je mu jedno, co si myslí koníř. Padá na zem, otvírá svou náruč a přijímá tuto vizi mentálně i fyzicky. Tato póza připomíná známý citát od Akvinského, který řekl, že pokud někdo skutečně miluje pravdu, bude milovat i nepříjemnou pravdu. Pro Saula zjištění, že Ježíš je pravdivý Bůh znamenalo úplný rozpad jeho náboženského systému. Navzdory tomu to přijímá, objímá tuto nepříjemnost bez ohledu na následky. Tohle je první Pavlovo kázání, které učí příkladem: Buď ochotný následovat pravdu bez ohledu na cenu. Kromě toho kázal další kázání a psal dopisy, které o několik let převrátily Evropu vzhůru nohama. 

Caravaggio téměř v celém obraze používá tmavohnědou a béžovou barvu až dokud nepřijde k Saulovi. Tady silné světlo naráží na Saulův rudý plášť a vytváří tak barvu ohně. Bůh, jako spalující oheň, který rozdmýchává duši Saula a tvoří nového člověka. Vášeň Saulovi nebere, jen mění objekt jeho vášně. Oheň bolí, ale i čistí. Jako továrna na lásku, Boží oheň je nepříjemný, protože pálí, ale zároveň je podmínkou na to, abychom mohli být Bohem použiti. „Pochybuji, že Bůh může použít člověka před tím, než ho zlomí,“ řekl Tozer. 

Ježíš změnil každou lidskou bytost, kterou potkal.

Změnil celou historii, kterou rozdělil jako kokos a vložil věčnost mezi před a po našem letopočtu. Pokud někdo tvrdí, že Ho potkal bez toho, aby se změnil, nepotkal Ho vůbec. Je to jako by Romeo nepotkal Merkúcia ani Julii, ale Shakespeara, jako by Frodo nepotkal Gandalfa nebo Legolasa, ale Tolkiena.

V evangeliích jsou zaznamenané reakce lidí, kteří se setkali tváří v tvář s Kristem. Řecké slovo, kterým evangelisti popisují reakci většiny lidí, kteří se setkali s Ježíšem, je thauma, „udivení“ nebo thaumadzein, „divit se“.  To byla reakce Jeho nepřátel, kteří ho zabili; Jeho učedníků, kteří Ho uctívali a všech skeptiků, kteří od něho nechápavě odešli a mrmlali si „nikdo nikdy nemluvil tak, jako tenhle muž.“

Saul při setkání se svým Stvořitelem leží na zádech se zavřenýma očima, s rozkročenýma nohama a rozpaženýma rukama. Vzdává se, podřizuje, úplně se odevzdává této vizi, jakoby objímal to, co vidí. Jeho plášť připomíná renesanční verzi římského ošacení: oranžová a zelená tunika a boty. Jeho přilba mu spadla z hlavy a meč leží vedle něho. Kůň, kterého vede koníř, kráčí vedle něho. Koníř už upokojil zvíře a teď svým prstem ukazuje na zem, dává pozor, aby na něho kůň nevstoupil. Řeší praktické věci, zatímco Saul odevzdává Kristovi svou duši. 

Saul tři dni nevidí a neslyší. Symboly Starého zákona vystřelují jako ohňostroj. Ježíš, který je v hrobě tři dni, Jonáš zase tři dni ve velrybě. Starozákonní tradice, kdy tři dni temnoty střídají světlo. 

Saul padá směrem k nám. Je nám blízko. Jeho tvář je jediná osvětlená. Jeho zavřené oči odhalují, že světlo Boží přítomnosti je pro něho neúnosné (někteří si myslí, že je to proto, že mu Ježíš právě ukazuje, jaké má s ním plány).  

Obrácení Saula nás učí, že Bůh si vybírá nečekaně, že občas vstupuje jako nepozvaný host. 

Bůh je ve vyrušeních života a zřídka je v našich plánech.

Jedna věc je totiž poznat informace o Bohu. Druhá věc potkat se s Ním.