Dominik Svitel: „Nezískáváme peníze pro svůj blahobyt, ale pro službu Bohu.“

V rozhovoru s Gabrielem Hakulinem jsme se podívali na finance z pohledu nadace. Tentokrát nahlédneme na opačnou stranu, do kuchyně organizace, která peníze potřebuje, sbírá, fundraisuje. Dominik Svitelpracuje pro Agapé Slovensko, což je zastoupení americké organizace CRU na Slovensku. 

Dominiku, pověz nám něco víc o vaší organizaci?

Naše organizace je misijní. Věnuje se různým aktivitám, jako jsou letní tábory, online kurzy, koučování lidí a to jednak studentů, ale i všech ostatních, kteří se chtějí víc dozvědět o Bohu. Na Slovensku funguje od roku 1992 nejprve pod názvem Hlas pro Krista, od roku 2022 se přejmenovala na Agapé. Naše mateřská americká organizace CRU, která má pobočky po celém světě, vznikla před sedmdesáti lety. 

Dnes bychom se chtěli podívat na vaši organizaci z hlediska financí. Na Slovensku fungujete jako občanské sdružení, nezisková organizace. Nedostáváte nic od státu, ani nic neprodukujete. Předpokládám, že vašimi standardními výdaji, které potřebujete pokrýt jsou platy zaměstnanců, nějaké nájmy a další položky spojené s organizováním akcí. Je to tak?

Ano, máme několik zaměstnanců, kteří působí na různých místech Slovenska a také centrální kancelář v Bratislavě. Tito zaměstnanci pobírají jednak plat, jednak si pronajímají kanceláře tam, kde působí a potom máme náklady spojené s organizováním naší služby.

Jakým způsobům tyto náklady dokážete pokrýt? Jaké máte zdroje příjmů?

Ty hlavní zdroje jsou dva. Prvním, dost podstatným, je osobní fundraising každého zaměstnance naší organizace. V okamžiku kdy k nám nastoupí, prvních pár měsíců se zaměří právě na to, aby získal podporovatele pro svoji službu. Od začátku se mu vyplácí mzda a náklady spojené so službou, ale v té chvíli je v červených číslech. Až později, když se mu podaří získat podporovatele, tak se to všechno vyrovná. To je od začátku poměrně náročná procedura, ale když se ten člověk snaží a Pán Bůh to požehná, tak výsledek se dostaví. Záměrem je získat dlouhodobé pravidelné podporovatele a to nejen na samotný plat, ale na všechny další výdaje spojené se službou tohoto zaměstnance. To je například cestovné, různé pronájmy, občerstvení a jiné. Po tomto počátečním procesu se může více zaměřit na samotnou službu. 

Dalším zdrojem je potom finanční podpora, která přichází z centrály naší organizace z USA, hlavně na rozběh lokální práce v mladých začínajících zemích, ale i na následující práci. Každá lokální organizace tam něco odvádí a z toho potom přichází zase zpět určitá základní finanční pomoc.

Kde nejvíc hledáte podporovatele? V zahraničí, konkrétně v USA nebo i na Slovensku?

Dost často se obracíme na podporovatele v USA především proto, že tam je naše organizace velmi známá. Řekl bych, že v USA není člověk, který by ji neznal. Působila dlouhodobě i na univerzitních kampusech, proto se s ní lidé běžně potkávali. Je to velká výhoda. Když přijedu do USA a hovořím o své službě pro CRU na Slovensku, tak mnohým to asociuje známé věci. Je to důvěryhodná značka. Občas mi zmíní, že se přes tuto organizaci obrátili. Ale oslovujeme i podporovatele na Slovensku, protože chceme mít vztahy a kontakt i s lokálními podporovateli. Mám kolegy, kteří větší část svého rozpočtu byli schopni pokrýt právě od podporovatelů na Slovensku. Ale mnohem častěji přichází příjmy právě z USA. Řekl bych, že až 80 % a víc. Ale to se mění. Postupně se rozšiřuje objem, který dokážeme získat přímo na Slovensku. 

Jako neziskovka můžete u nás na Slovensku získat 2 % z daní. Využíváte to?

Ano, ale je to poměrně malá část našich příjmů. Spíš nám pomáhá, že v Americe si lidé mohou odepsat z daní to, co dávají darem. Díky tomu jsou nakloněni podpoře a můžeme je oslovit.

Ale když přijde takový nováček, který má najednou začít shánět finanční podporu na svoji službu, jak postupuje? Odkud začne? To není jednoduché.

Člověk, který chce pracovat pro naši organizaci, musí projít pohovorem. Když to všechno absolvuje a je přijatý, je zároveň obeznámený s tím, jak to u nás funguje s penězi a že si bude muset na sebe sehnat podporu. Takže je přijímaný s tím, že ví, do čeho jde. Na základě dlouholetých zkušeností vypracovala naše organizace jakousi „brožuru“, dost praktickou knihu, materiál, který mají noví zaměstnanci k dispozici. K tomu dostane nový zaměstnanec ještě i přiděleného kouče, někoho ze současných zaměstnanců a ten se mu intenzivně věnuje a pomůže mu v celém počátečním procese fundraisingu. Takže první měsíce se nový zaměstnanec věnuje hlavně tomuto a jen ve velmi malé míře samotné službě. 

Dokázal by si mi říct nějaké hlavní principy, které jsou uvedeny v této vaší knize pro nové zaměstnance?

Je to dost tlustá kniha a já mám v této oblasti jen málo zkušeností. Ale pokud si pamatuji, jako dost podstatný princip je tam uvedený postoj k získávání podpory. Člověk si musí uvědomit, že pokud je to Boží vůle a Pán Bůh nás chce mít v této službě, tak nám i pomůže sehnat k tomu zdroje. Chceme být dobrými správci, dělat si svoji práci poctivě a pokud to tak děláme, tak věříme, že Pán Bůh to požehná a peníze se najdou. Dále si potřebujeme uvědomit, že nezískáváme peníze pro svůj blahobyt, ale pro službu Bohu. I když výplata je toho součástí. Já sám potřebuji mít naplněné svoje základní potřeby, abych se potom mohl plně věnovat službě.

Stalo se někdy, že by někdo tuto podporu nezískal a musel nakonec odejít?

Myslím, že to nebývá problém. Samozřejmě občas se stane, že nějaký podporovatel skončí a člověk se dostane do finančních těžkostí, ale pokud důvěřujeme Pánu Bohu, že to má ve své péči a děláme svoji práci poctivě, tak se to zase časem spraví. 

Jakým způsobem budujete vztahy s podporovateli? Máte nějaké know how, jak s nimi komunikovat?

Jak jsem už řekl, velkou výhodou je důvěryhodnost naší organizace, kterou lidé znají. Ale to nestačí. K tomu, abych pro sebe získal podporovatele, je mít už předem nějaké dobré osobní vztahy, dobrá přátelství, na které se potom mohu obrátit. Tam obyčejně začínám. Ať už je to v USA nebo na Slovensku. Když získávám podporovatele, mám pořádně připravený materiál, přes který lidi obeznámím se svojí službou. Setkám se s nimi osobně, přijdu včas, jsem dobře připravený a dokážu jim všechno ukázat a vysvětlit. Při rozhovoru s nimi je důležité získat nějakou odpověď. Teda jestli mě budou podporovat nebo ne. Někdy mi odpoví přímo na prvním setkání, někdy si nechají čas na rozmyšlení. Ale potom se k tomu vrátíme. V Americe to občas trvá i několik měsíců, než se lidé vyjádří. Ideální je získat pravidelnou podporu na více měsíců. 

Když jsem jel poprvé do Ameriky získávat podporu pro svoji službu, trochu jsem se styděl hovořit s lidmi o penězích. Teď už jsem získal určité zkušenosti a táto stránka rozhovoru mi nedělá problém. 

Je to možná dané i tím, že jim můžeš předložit nějaké výsledky své práce. Máš něco za sebou.

Ano, určitě ano. Učím se i to, že tyto peníze nežádám pro sebe, ale pro službu, kterou Pán Bůh přese mně dělá. 

Jak to funguje následně? Jak udržuješ kontakt s podporovateli?

Pokud se někdo zaváže k určité míře podpory, pošlu mu přímo domů děkovnou kartu. Potom ho zařadím do pravidelných modlitebních dopisů. Ideální je psát takový dopis jednou za měsíc, maximálně za dva. Především první roky. Ideální je psát takový dopis na jednu stranu s pár fotkami. Není dobré ho psát příliš dlouhý, spíš kratší a raději pravidelněji. 

Říkal jsi, že ze zdrojů, které získáš od podporovatelů se ti proplácí mzda a další výdaje na službu. Jak to prakticky funguje? Jak se nastavuje výška mzdy, kdo kontroluje, jak se tyto peníze spravují? Určitě je nemůžeš používat, jakkoliv se ti zachce.

Naše organizace jako známá křesťanská organizace si nemůže dovolit žádné nejasné věci nebo skandály. Proto má tyto věci dobře ošetřené. Transparentně, reálně a aktuálně podle společenské situace, smysluplně. Dokáže reagovat na inflaci nebo jiné podobné problémy. Na Slovensku to funguje tak, že každý má svůj pracovní účet, kde se jasně shromažďují prostředky, které získal. Ale už vyplácení mezd a jiných nákladů se řídí jistými pravidly a limity. Pracujeme většinou na standardní trvalý pracovní poměr a mzdy jsou dané přesným interním pravidlem podobně jako v jiných zaměstnáních. Jiný plat má nováček, jiný člověk s dlouholetou praxí. Podle slovenských zákonů se standardně odvádějí všechny odvody a daně. V našich mzdových tabulkách je určitá svoboda v tom, že se bere ohled na to, pokud je člověk živitel rodiny s dětmi nebo je jen svobodný bez závazků. Pracovník přesně ví, kolik peněz získal a kolik může využít, ale zároveň za jejich použití odpovídá i organizace sama. Za to, aby byly správně a účelně využity. 

A co se týká jiných nákladů? Pronájmy, cestovné…

I tam je dvojitá kontrola. Máme stanoveny finanční limity na všechny běžné věci, které potřebujeme v službě. To máme nastavené tak, že jsou dostatečné a dokážeme s tím vystačit. Výdaje potom ještě schvaluje nadřízený. Ale výjimečně se může stát, že potřebujeme překročit nějaký limit nebo je to v dané chvíli potřebné a smysluplné z hlediska služby. I to je možné, ale musím to předem prodiskutovat s nadřízeným. Myslím, že to máme velmi dobře nastavené a funguje to velice dobře. 

Takový systém, který funguje a je také odzkoušený, by možná rádi převzali i jiné organizaci. 

Pokud by někomu posloužil, určitě bychom dokázali poradit. Ten systém se roky brousil a je velmi dobře vypracovaný. Ale vždycky je důležitý postoj srdce, že chci dělat věci nejlépe, jako umím a zodpovědně spravovat prostředky, které mám.

Máte i dobrovolníky, kteří pro vás pracují. Jak si ceníte jejich práci?

Samozřejmě se snažíme jim proplácet náklady spojené s jejich službou a případně je ocenit nějakým věcným darem. Finančně nejsou ohodnoceni, protože potom by to už nebyli dobrovolníci. To jsou potom stážisti, kteří si podobně jako zaměstnanci musí na sebe získat zdroje.

A co ty sám, Dominiku, jaký máš vztah k penězům? Jsi šetrný nebo spíš rozhazovačný?

Věřím, že můj postoj k penězům se stále zlepšuje a že v tom rostu. Ze začátku bylo dobré, že jsem byl na sebe trocha přísnější, možná až příliš, protože když se život rozbíhá, tak si člověk potřebuje uvědomit, jaké má potřeby, jaké účty musí být zaplacené. To byl dobrý základ a to bych poradil I jiným. Věci kupuji podle potřeby, tzn., že když něco potřebuji, tak to koupím, ať je to v akci nebo ne. Nepamatuji se, že bych měl někdy potřebu půjčovat si peníze kromě hypotéky. Rád platím věci velmi načas, abych věděl, kolik mi zůstane. Prostě neodkládám platby. Jednak abych na to nezapomněl a také, abych si nepokazil jakékoliv vztahy. Nebyl bych rád, kdyby mě někdo musel nahánět nebo mi připomínat, že mu něco dlužím.

Řídíš se takovým tím baťovským pravidlem: Nejsme takoví bohatí, abychom si mohli kupovat laciné věci?

Ano. Myslím, že každý má nějakou tu oblast, kde si raději koupi pořádnou kvalitní věc. Takovou, která bude spolehlivá. 

Co je to u tebe? 

Mám rád dobrý IPhone. Když je člověk dospělý a má normální výplatu, tak to není až tak drahé. Je to pro mně i užitečné, i zdroj zábavy a požitku, když to dobře funguje. 

A ještě mám rád dobré hokejky, jelikož hraju lední hokej. A dobré jídlo. Ale nejdříve musí být všechno vyrovnané, zaplacené, také darované na Boží království. Až potom si mohu dopřát já. 

Dávání považuji za velmi důležité. Pravidelně dávat na Boží království, aby se konala Boží vůle. Ale i nepravidelně, příležitostně, nebo když člověk dostane nějaký neočekávaný nepravidelný příjem. A aspoň v malém podpořit nějakou dobročinnost. Například nějaké dobročinné aktivity někde ve městě nebo něco podobného.   

Děkuji Ti pěkně za Tvé sdílení.