Proč si dávat pozor na „křesťanštinu“?

Když máme poslouchat třeba i ty nejvíce život měnící slova v jazyce, kterému nerozumíme, může to být nakonec jen ubíjející ztrátou času. Osobně jsem to na své kůži pocítil během svého studijního pobytu na univerzitě ve Finsku. Nějakým nedopatřením mi do studijního programu zařadili předmět, který byl vyučován ve finském jazyce. Tuto nepříjemnou skutečnost (nepříjemnou, protože nemluvím finsky) jsem žel zjistil až na první dvouhodinovce, kterou jsem celou proseděl a kreslil si do sešitu. Náš přednášející říkal určitě samé důležité a zajímavé informace, ale mně to bylo tak na dvě věci. Příště jsem na ten předmět nešel.

Tady by se hodilo napsat to, co říkal Ježíš na konci podobenství (i když můj příběh je skutečný): “Kdo má uši, ať poslouchá! Tak bude i s…” 

Ale teď vážně.

Předpokládám, že jeden z důvodů, pro který na mládežích věnujeme tolik času studiu Písma, jeho výkladu, vyučování, sdílení se, modlitbám, uctívání, svědectvím a rozhovorům, je přesvědčení, že některé pravdy jsou absolutně klíčové pro život – jak věčný, tak i tady a teď – a je potřeba, aby zazněly. Aspoň za sebe mohu říct, že když vyučuji nebo kážu, tak si tak moc… tak moc přeji, aby lidé, ke kterým mluvím, viděli ten stejný životodárný poklad, který v té chvíli vidím já a říkám jim o něm.

Je tady však problém.

Mezi vyslovenou pravdou a posluchačem existuje několik potenciálních překážek. Momentální rozpoložení, únava, rušivé prvky jako zima, neschopnost se soustředit, závislost na telefonu (ano, vždy když kážu, vidím všechny ty, kteří nedokážou 3 minuty neklouzat palcem po obrazovce), prolhanost lidského srdce (Jeremiášova slova, ne moje), slabá příprava řečníka, nedostatečná snaha porozumět kultuře posluchačů… a v neposlední řadě křesťanština.

Ano, slyším: “Je křesťanština skutečné slovo?” I kdyby ne, tvařme se, že ano.

O co jde? O křesťanský žargon. Formu řeči v křesťanských kruzích, které rozumějí domácí, insideři, zasvěcení nebo dlouholetí křesťané, ale pro většinu lidí z venku je skrz-naskrz nesrozumitelná. Ona je dokonce nesrozumitelná nebo nesprávně pochopená i některými dlouholetými křesťany, akorát si to neuvědomují, nebo jim je blbé po tolika letech to přiznat.

Problémem je, že nesrozumitelná řeč je překážkou v získávání učedníků. Pavel se ptá církve v Římě: „Jak ale mo­hou vzývat To­ho, v něhož ne­u­věři­li? A jak mo­hou uvěřit v To­ho, o němž nes­lyše­li? A jak us­lyší bez kaza­te­le?“ (Řím 10:14) Můžeme dodat: “Jak uslyší, když nerozumí ani slovo?” Nesrozumitelná řeč totiž dělá z jednoduché zvěsti zvěst nekonečně složitou a z užitečné zvěsti zvěst zoufale neužitečnou. 

Hosté na naší mládeži si potom možná celou dobu, tak jako já ve Finsku, kreslí do sešitu (nenechejme se oklamat, dá se to i mentálně, bez papíru). 

Pavel učí církev v Korintu jednu zásadní věc. Během společných setkání má fungovat tak, aby z nich neměli užitek jen domácí, ale i různí hosté: “Co kdyby na společném shromáždění církve všichni mluvili v jazycích: Když tam přijdou nezasvěcení nebo nevěřící, neřeknou snad, že blouzníte?… Co s tím, bratři? Když se scházíte, každý něco přináší – někdo píseň, někdo vyučování, někdo zjevení, někdo jazyk a někdo výklad. Ať se to všechno děje k vzájemnému posílení. (1Kor 13:23, 26) I když se Pavel v tomto textu zabývá mluvením jazyky a prorokováním, princip zůstává. Máme si dát záležet na tom, aby naše společenství sloužila na budování nejen domácích, ale i hostů. To se týká nejrůznějších oblastí života církevní komunity. Dnešní otázkou je:

“Co to znamená vzhledem na volbu slov během našich setkání?”

Každá komunita si časem vytvoří svůj žargon. Začne používat slova nebo fráze, kterým rozumí, ke kterým má emoční vazbu nebo do nich zahrnuje komplexnější myšlenky. To je přirozené a potřebné. Vždy, když do některé komunity přijde nováček, postupně se žargon naučí. Zeptá se. Nebo se mu vysmějí a naučí se. Po pár návštěvách autoservisu jsem pochopil, jaké úmysly mají mechanici s mým autem, když ho chtějí dát na diagnostiku a co se to zubaři nezdá, když brumle při zkoumání mého radixu.

Ale na mládežích stojíme v jiné úloze. Na srozumitelnosti slov záleží. Od první chvíle. Totiž, setkání mládeže jsou kromě jiného místem, kde lidé přicházejí růst. Jsou místem, kde se pracuje se slovem, myšlenkami a to všechno k budování i těch, kteří přišli poprvé. Pokud si nedáme pozor, může se stát, že pro nesrozumitelnost některé klíčové fráze nebo myšlenky, člověk nepochopí velkou část zamyšlení, nebo myšlenky při chválách nebo sdílení se. Nebo mentálně vypne. Nebo se bude cítit jako úplný outsider.

Zkus se vžít do role člověka, který přijde na mládež poprvé a bez jakéhokoliv vysvětlení a šance zeptat se, od mikrofonu slyší: “Na skupince jsme… Během mého ztišení jsem vnímal… Krev beránkova nás obmyla… (Pomoc, oni tady zabili berana? A umývali se jeho krví?)… Pozvi Ježíše do srdce… (Co? Jakože co? Jak? Kde? Co?)… Bůh zlomil moje srdce… (Skutečně? To je pěkný darebák! Mně ho zase zlomila moje bývalá.)… Stejně jako když Bůh povolal Mojžíše… (Kam ho povolal? Nevím, o co jde?)… Promodlívali jsme… Vstupme do chvály… Eschatologie… (OMG!)”

Potřebujeme. Ne nepotřebujeme. Musíme. Musíme vysvětlovat slova a fráze, které používáme. Musíme si dát záležet na tom, aby lidé, kteří přicházejí na mládež, rozuměli tomu, co se na mládeži hovoří. Buď používejme jiná slova, nebo je vysvětlujme.

Jinak se naše zvěst stane jen ubíjející ztrátou času.

Jedna z nejlepších rad, kterou jsem slyšel a držím se jí, je kázat tak, jako bych hovořil pro celé náměstí. Nejsem v tom dokonalý. Učím se to. A věřím, že seriál, který tento článek otevírá, nám – tebe i mně – v této snaze pomůže.

Tento seriál můžeš sledovat na pointonline.sk.