Křesťané a hudba #5: I tohle někdy zpíváme?!

Písněmi se jako společenství učíme evangelium, připomínáme si ho a pomáháme si na něj správně reagovat.

Z abstraktního ke konkrétnímu – o tom je další pokračování naší série o křesťanech, hudbě a uctívání. Rozebrali jsme teologické, teoretické i praktické principy toho, jaké by měly být písně, které zpíváme spolu jako shromážděná církev na bohoslužbách (a proč).  Říkali jsme si, že písněmi se jako společenství učíme evangelium, připomínáme si ho a pomáháme si na něj správně reagovat. Proto písně pro společný zpěv musí být v první řadě teologicky správné a srozumitelné a tomu musí podřizovat svoje poetické i hudební zpracování a tak přispívat ke své „zpívatelnosti“. O tom si můžete podrobněji přečíst v předešlých článcích. Tento článek je stručným výběrem praktických příkladů – textu písní, které jsou méně vhodné nebo úplně nevhodné na bohoslužby. 

Než se do toho zakousneme, rád bych poznamenal dvě věci. Za prvé, to, co následuje, ani zdaleka není ten nejreprezentativnější seznam. Jde o výběr, který má pomoct prakticky aplikovat principy, které si vysvětlujeme. Slouží spíše na ilustraci a inspiraci, než jako vyčerpávající zpracování tohoto tématu. Některé písně pro vás budou méně známé, protože jsou příliš staré nebo příliš nové, nebo jste se s nimi jednoduše nesetkali. Vždycky by se dali najít další, ale parafrázovanými slovy klasika: „Psaní [písní] není konce-kraje a mnohé přemýšlení unavuje tělo”. Další řádky proto nemají vyčerpat téma a tím vyčerpat i čtenáře, ale ukazovat směr. 

Zároveň chci opět podotknout, jak jsem to dělal v předešlých článcích, že nechci na nikoho útočit. Ani na hudebníky, vedoucí chval, autory písní, nebo kohokoliv, koho se toto téma spojující se se silnými emocemi dotýká. Můj záměr je pomoct, ne potopit. Místy používám tón, který se může jevit jako příliš ostrý nebo výsměšný – prosím o schovívavost, dělám to proto, abych zdůraznil myšlenku kvůli lepšímu pochopení a zapamatování. Podívejme se tedy na příklady písní, které z různých důvodů dobře společným bohoslužbám neslouží. 

Nejvážnějším problémem, jak jsme zmiňovali, podle mne je, když písně obsahují vyslovené nepravdy, teologické nesmysly, falešné učení nebo „jen“ nepřesnosti. Například:

Vždy když se modlím

On [Bůh] odpovídá. 

Ne, neodpovídá – jedině, že Boží mlčení považujeme za odpověď. V Bibli čteme, že někdy nedostáváme to, o co prosíme – protože můžeme prosit nesprávným způsobem (Jakub 4:3). Zpíváním tohoto se však programujeme na nastavení, že pokud Bůh neodpovídá na naše modlitby, tak něco není s Bohem v pořádku. Lepší případ je, že nás to vede k pocitu přesvědčení, že něco není v pořádku s námi a našimi modlitbami – ale to je mimo záměr toho, co tato píseň chce říct. Nebo:

A naše chvály jsou Tvůj [Ježíšův] trůn.

To zní, jako kdyby byl Ježíš závislý na našich chválách. Jako kdyby Ježíš nevládl celému vesmíru, ale potřeboval, abychom mu zpívali, aby měl autoritu nebo dovolení konat (předpokládám, že trůn je metonymií, kterou se myslí Ježíšova vláda). Ježíš však vůbec není omezený tím, jestli ho chválíme, nebo ne. V celé Bibli kromě toho vidíme, že lidská oslava Boha je vždycky reakcí na to, kdo Bůh je a jak nám to ukázal. 

Ježíši, vezmi trůn svůj

Co to ale znamená, že Ježíš má vzít svůj trůn? Zní to, jako kdyby trůn byla nějaká fyzická věc, kterou si má vzít do vlastnictví nebo někam – jako „vezmi si ruksak na výlet“. Zřejmě autor slovem „vezmi“ myslel „zaujmi“, teda tou větou se asi myslí „Ježíši, chop se úřadu Krále“. Ale, jak jsme uvedli výše, Ježíš už Král je a náš postoj k tomu to nijak neovlivňuje. Podobně – pokud ne víc – matoucí bývají texty, které se těžko chápou. Například:

Ať teče řeka Tvého [Ježišova] života v nás

chtěl bych přežít dnes tvůj vodopád,

dej mi napít z tvého pramene krás.

Pokud připustíme, že řeka Ježíšova života je Svatý Duch (?) nebo nové, duchovní narození, tak co se tady vlastně má dít? Co znamená přežít tvůj „vodopád“? Nějaké potenciálně smrtící duchovní působení? A co je to „pramen krás“? A v jakém vztahu je k té řece a vodopádu? Proč máme pít, když musíme prosit, abychom to přežili? Jistě by se tohle všechno dalo nějak konzistentně vysvětlit, jenže na to na bohoslužbách není prostor a takto to zůstává velmi matoucí. Ale uvedu ještě jeden příklad s vodou:

Ó, nad vrchy proudí k nám

řeka lásky zázračná

Co znamená, že řeka proudí nad vrchy? Že proudí z velké dálky? Výšky? Že je z nebe? A proč je zázračná? Právě proto, že dokáže proudit nad vrchy? 

Potom jsou písně, které hovoří o naší reakci na Ježíše. Principiálně nejsou špatné, špatné však je to, když vyznávají něco, co o nás není pravda, nebo to nemůžeme pravdivě vyznávat jako celé společenství. Například:

Pane, žízniví jsme po tobě

ať tato oslava naplní ulice

chceme tancovat

z lásky k tobě

Možná je to dobrá píseň pro soukromé vyznávání nebo na koncert, ale já na bohoslužbách (a vlastně ani jinde) nechci z lásky k Bohu tancovat. Chci dělat různé věci, ale tanec mezi ně nepatří. Anebo z jiné písně:

Přímo z našich srdcí tobě chvála zní,

na tváři je ten, co rozumí.

Kolik z nás při bohoslužbách padají na tvář, když porozumí – těžko říct, čemu vlastně? Někteří lidé při hlubším chápaní Božích pravd vstávají a zdvíhají ruce, jiní tiše a zamyšleně sedí, někteří pokleknou a ano, někteří možná padají na tvář. Ale není dobré to vyznávat jako celé shromáždění za každého jednoho – protože jsou lidé, kteří svoji duchovnost fyzicky projevují jinak. 

Dále jsou písně, které jsou vhodné, jen když shromáždění dobře zná teologické koncepty a metafory, proto při nich je potřeba být velmi opatrný:

Svatba Beránkova se blíží,

nevěsta je už připravená

Bible znalí vědí, že Beránek je označení Ježíše, nevěsta jeho církev a svatba je jejich konečné spojení do dokonalého vztahu na konci věků. Bez kontextu – například nevěřícího, který je na bohoslužbách poprvé, to může dokonce zavánět zoofilií.

A, samozřejmě, jsou písně tak zlé, že se v nich míchají různé kategorie chyb. Například: 

To všechno je jen o tobě [Bohu],

sešli oheň svůj na oltář oběti,

plamen našich chvál dá vědět ve světě. 

Tady se míchá nedefinování, co všechno je „to všechno“, potom jakási kombinace Božího ohně s lidským plamenem, metaforické odvolávky na Starou smlouvu a obětní systém a výjimečné případy, kdy Bůh na oběti seslal oheň a nemuseli ho zapalovat kněží – bez kontextu těžko pochopitelné – dále předpoklad, že naše chvály (plamenné – to jsou jaké?) nějak světu dají vědět o Bohu, ale nevím co, protože zpíváme, že už každý ví, že je to o Bohu. Při této písni se mi nechce tancovat, ale spíš od podráždění křičet. 

A mohli bychom ještě hodně hovořit o Boží „nádheře k nám“, o tom, že Bůh je z našeho chování „smutný“, o tom, že jsme „do Krále zbláznění“, o tom, že náš duch „s lehkostí (!) svědčí“, o tom, že stojíme / klaníme se / zdvíháme ruce, přičemž to neděláme, o tom, že Ježíš Boží „byl“ Syn, a tak dále… asi si už sami začínáte dělat obraz.

Na závěr – vím, že nacházet chyby a kritizovat je lehčí než chválit. Že bourat je lehčí než budovat. Opět však slovy toho stejného klasika, je „čas bourat i čas stavět“. Tohle byl čas bourat, ale v plánu je také stavět a určitě se chystám v některém pokračování uvést a doporučit i dobré písně.