Křesťané a hudba #3: Prosil bych jeden VIP lístek do Boží přítomnosti

V předešlém článku jsem slíbil, že se dál budu věnovat dopadu formulky ZSS (zpěv – služba slovem) na písně, které na bohoslužbách zpíváme. Tenhle článek o tom skutečně je, nakonec se dostane tam, kam má od začátku namířené, i když začíná trochu obšírněji. 

Možná jste se už setkali s tím, že vedoucí chvál(ové skupiny) při bohoslužbách řekl nějakou podobu následovného výroku: „Vstupme teď do Boží přítomnosti.“ A potom chválová hudební skupina i shromáždění začali zpívat. Řekneme, že na bohoslužbách byl tehdy i mladý muž Kamil a ten si na základě toho, co slyšel a do té doby slýchával, při prvních tónech už upřímně myslel, že vstupuje do Boží přítomnosti.

Pokud se však během tohoto zpěvu vysloveně prací Ducha Svatého neznovuzrodil, nestal se reálně křesťanem, neuvěřil v Ježíše, tak do Boží přítomnosti nevstoupil. Možná v ní už byl a je v ní nadále, anebo pokud nebyl křesťan, tak v ní ještě pořád není. 

Problém, na který tady narážíme, vychází z přesvědčení, že v pozemském životě křesťana jsou okolnosti, během kterých jsou křesťané nějakým způsobem více v Boží přítomnosti než jindy. A tyto okolnosti se dost často spojují se silnými emocemi, které vzbuzují hudba a zpěv. Proto si někteří lidé myslí, že úlohou nebo funkcí zpěvu a hudby (kromě jiného) při bohoslužbách je, se do této Boží přítomnosti dostat. 

To je nesprávné z vícero teologických i praktických důvodů. V první řadě platí, že pokud už jsme křesťané, pokud jsme lidé, kteří se vírou a pokáním obracejí k Ježíši, následují ho, protože nás Svatý Duch znovuzrodil, tak už v Boží přítomnosti jistým způsobem jsme. Všimněte si, co píše apoštol Pavel v Listu Efezským 2:4-7:

Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Milostí jste spaseni! Spolu s ním nás vzkřísil a spolu s ním uvedl na nebeský trůn v Kristu Ježíši, aby se nadcházejícím věkům prokázalo, jak nesmírné bohatství milosti je v jeho dobrotě k nám v Kristu Ježíši.

V Listu Efezským Pavlovi jde hlavně o to, aby ujistil křesťany pohanského, ne židovského původu, že skutečně jsou křesťany, a povzbuzuje je, si to připomínat. Dělá to odvoláváním se na Boží práci prostřednictvím Ježíše (na rozdíl od Mojžíšova zákona), kterou podrobně rozebírá, aby jeho adresáti do hloubky poznali, kým díky Bohu jsou. Naše verše jsou součástí tohoto balíku. Bůh nás uvedl na nebeský trůn v Kristu Ježíši. Tedy jistým způsobem už jsme v nebi s Ježíšem a s Bohem. A to všechno už udělal Bůh. Pavel dále (a ani Bible nikde jinde) čtenáře nevyzývá, aby se nějakým způsobem do Boží přítomnosti sami uvedli, nebo aby se do ní uváděli nějak víc. Naopak, mají si připomínat, že už v ní jsou, protože je to součást toho, co Bůh pro nás udělal (to je ta známá výzbroj spásy z Efezským 6:11-17; podívej se také na 1Pt 1:3-13). 

Může se nám stát, že bytí v Boží přítomnosti nebo Boží přítomnost u nás vyhodnocujeme na základě toho, jak se cítíme. Rozhodující jsou pro nás naše emoce. Pokud v nás zpěv a hudba vzbudí dostatečný úžas, dostatečné nadšení, dostatečné dojetí, dostatečnou bázeň atd., tak vstoupíme do Boží přítomnosti. 

To je vysloveně nepravdivé a škodlivé. Může to být vysloveně spojené s nedůvěrou v autoritu Bible a Svatého Ducha, působit přes ni. Potom hledáme zdroje autority jinde, a hudba je velmi výrazná oblast, protože oslovuje „duchovno“ (ať se tím myslí cokoliv). Práci Svatého Ducha proto začínáme definovat dopadem hudby na nás a nějaká verze Svatého Ducha, osobní a určená našimi zážitky při hudbě, se stává autoritou. A přetváříme Boha na lidský obraz, místo toho, abychom se my nechali přetvářet ním – přes jeho slovo jako nejvyšší zdroj autority. 

Tento přístup nám škodí, protože v podstatě tím (často mimovolně) vyznáváme jednak to, že Ježíšův život, smrt, vzkříšení a nanebevstoupení nebyly dost, my k tomu musíme přidávat – náš hudební výkon a emocionální zážitek – a jednak to, že naše emoce mají vyšší autoritu než Boží slovo. 

Prakticky a pastoračně to bývá zlé tehdy, když při hudbě žádné silné emoce neprožíváme. Anebo neprožíváme takové emoce, jaké bychom chtěli. Například náš Kamil se sice tuto neděli cítil přímo extaticky a v „Boží přítomnosti“ se vyžíval, další neděli opět zpívá písně během chvál, ale nemá z toho vůbec dobrý zážitek jako minule. Tempo se mu zdá pomalé, frázování jakési krkolomné, melodie není dost veselá, novému klavíristovi to navíc párkrát ušlo a ze zastaralého textu není cítit tu skutečnou „sílu“. Kromě toho se dost špatně vyspal, ráno se nestihl nasnídat a tak kromě chválové skupiny vyhrávali muzikanti i jemu v břiše. V těch momentech se Kamil vůbec necítí Bohem milovaný a necítí ani svoji lásku k Bohu. Jak to, že se Kamilovi nepodařilo dostat do jeho přítomnosti? Kam se jen Bůh poděl? Kam zmizel?

Další problém vnímání hudby jako cesty do Boží přítomnosti je v tom, že negativně řídí způsob, jakým se vedou celé chvály – tedy jaké písně se zpívají a jak. To potom dlouhodobě deformuje to, čemu lidé o Bohu věří. Písně se nevybírají podle následovného správného řebříčku priorit: 

1. správná teologie
2. básnické zpracování teologie 
3. zhudebnění

Vybírají se přesně podle opačného pořadí a teologická správnost – což je jinak řečeno věrnost Bibli – je často na posledním místě. Je jedno, že Kamil zpívá vyslovené nesmysly typu „Ježíši, vezmi si svůj trůn“ (Kam, Kamile? Na cesty?) anebo „Jsi dokonale nádherný k nám“ (Vysvětli mi, Kamile, vysvětli, jaké to je, když je ke mně někdo nádherný, nikdy jsem nic takové nezažil), hlavně, že se mu píseň dobře zpívá, má chytlavou melodii a dobře se při ní cítí. (Mimochodem, písně s dobrou melodií ale nesprávnou teologií jsou ještě horší než písně s nesprávnou teologií a zlou hudbou, protože nám pomáhají dobře si pamatovat nesprávné věci.) 

Kdyby Kamil četl tento článek, mohl by mě teď nesprávně pochopit a obvinit, že jsem proti emocím, hlavně těm pozitivním a že písně na bohoslužbách mají být len o maličko živější verzí teologické přednášky. Není tomu tak. Miluji Bibli a ta je plná emocí a je napsaná způsobem, který v nás má emoce vyvolávat – poezie, obrazy, dramata, tragédie i komedie. Dokonce i apoštol Pavel, když píše svoje listy – a to je žánr, kterého hlavní črtou je logická argumentace a vysvětlování – se často nezdrží a vloží do svého rozvíjejícího se argumentu chvalozpěv (např. Řím 11:33-36, 1Tim 1:17). Jeden můj přítel se dost často rozpláče při tom, jak káže – a to vůbec není nějaká neřízená střela, která by kázala „jak Duch vede“ (jinými slovy, co mě právě napadne nebo jak se právě cítím). Naopak, je to člověk, který má věci dobře promyšlené, má hlubokou znalost Bible a tato jeho znalost – znalost Boha samotného – ho tak často dojme. Kéž by se to stávalo častěji i nám. 

Naše emoce by se měly podřizovat Boží pravdě – tedy pravdě o Bohu, a ne naopak. Úloha písní a zpěvu během bohoslužeb je stejná jako úloha kázání – vyučovat Boží slovo a vést nás k reakci. Proto musí být teologie písní na prvním místě, básnické a hudební zpracování mají podléhat této teologii a podporovat ji – pomáhat ve čtenářích vyvolat náležitou emoční odezvu na pravdy o Bohu, které se spolu s písněmi učíme a které si připomínáme. Kamilovi teda povíme, že jeho pocity nedefinují to, v jakém vztahu k Bohu je, ale naopak – to, v jakém je vztahu k Bohu, by mělo měnit jeho pocity. Emoce vyvolané písněmi nejsou lístkem do Boží přítomnosti, ale reakcí na ni. A Kamilův sbor by měl zpívat takové písně, které to budou Kamilovi připomínat a k správné reakci ho vést. To je zpěv – služba slovem.