Křesťané a hudba #2: Zpěv – služba slovem

Už jsme si vysvětlili, že zpívání je jen malou součástí uctívání a že Bůh od nás očekává uctívání celým životem – všude, kde jsme a při všem, co děláme. Proč ale tolik energie věnujeme hudbě na bohoslužbách? Proč hudebníci tolik nacvičují? Proč se zvukaři tolik trápí se správným nastavením mikrofonů? Proč tolik lidí v neděli vstává dřív než ostatní, aby všechno nachystali? 

Abychom správně odpověděli, musíme si nejprve položit jinou otázku. Co je v centru bohoslužeb? Pod bohoslužbami myslím pravidelné setkávání křesťanů místního církevního sboru každý týden? Tomu, co máme v centru bohoslužeb, budeme přizpůsobovat ostatní věci. 

Pokud máme v centru bohoslužeb například setkání s jinými křesťany, celý program přizpůsobíme tomu, abychom měli co nejvíc z jiných lidí. Na bohoslužbách bude hodně rozhovorů, svědectví, dialogů, společných modliteb a podobně. 

Pokud bude v centru našich bohoslužeb liturgie, tak zvolíme hodně obřadů, odříkáme hodně předepsaných formulí, budeme postupovat podle stanovených postupů. 

Pokud je v centru bohoslužeb člověk, tak všechno bude soustředěno na nás lidi a budeme si připomínat slovy, písněmi i svědectvím, co Bůh udělal pro nás, jaký užitek z toho máme, jaké jsou naše zkušenosti s Bohem a jaké pocity v nás Bůh vyvolává.

Bohoslužba však má být soustředěna na Boha. Máme si připomínat, kdo Bůh je, jaký je, co udělal, co dělá, co slíbí, že udělá a jaké je naše místo v jeho velkém příběhu. Až potom má přijít naše reakce na Něho. A jelikož Bůh se nám zjevuje a hovoří k nám v první řadě a hlavně ve svém slově – Bibli, bohoslužby, které jsou soustředěny na Boha, jsou soustředěny na Boží slovo – Bibli a to, co se z ní o Bohu dozvídáme. 

Pod tím si však často představujeme, že na Boží slovo jsme soustředěni jen během kázání. Ostatní časti bohoslužeb mají plnit nějakou jinou funkci – například dát nám prostor vyjádřit, jak o Bohu přemýšlíme a jaké z něho máme pocity. 

Ale má to být skutečně tak? Když se podíváme na zpěv v Bibli, ať už jde o knihu Žalmů nebo jiná místa, když Boží lid zpívá, vidíme, že se při tom hlavně soustřeďuje na Boha – kdo Bůh je a co dělá. Krásně to ilustruje například Mojžíšova píseň po tom, co je Bůh vysvobodil z Egypta (Exodus 15:1-21). Všimněte si, že i když vyjadřuje radost Izraelitů, téměř celá je soustředěná na Boha a jeho velikost při jejich záchraně – Izraeliti si písní „kážou“ o Bohu. 

Dále se podívejme do Listu Koloským 3:16: „Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství: se vší moudrostí se navzájem učte a napomínejte a s vděčností v srdci oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem, jak vám dává Duch.”

Pro kontext: List Koloským jako celek je o duchovním růstu a učí křesťany, že duchovní růst pochází z poznání Krista a projevuje se vzájemnou láskou v jeho lidu. Když se Pavel pomalu blíží k závěru svého listu, dává svým čtenářům praktický návod, jak dobře pamatovat na to, kdo a jaký je Kristus – Pavlovými slovy, jak má Kristovo slovo v nás bohatě přebývat. A jaká je ta jeho praktická rada? Zpívat Bohu žalmy, hymny a duchovní písně. Z tohoto textu se teda dozvídáme, že křesťané se během bohoslužeb (Pavel píše církvi, ne jednotlivci a všimněte si, že se mají učit navzájem) učí o Bohu a připomínají si, jaký Bůh je a co dělá, písněmi. Funkce zpěvu během bohoslužeb je proto stejná jako funkce kázání – poslouchat Boží slovo, učit se z něho, připomínat si ho navzájem a potom na to reagovat oslavou Boha.   

Představte si, že by kazatel vystoupil na kazatelnu a přečetl by nějaký biblický text, řekněme o tom, jak Ježíš utišil bouřku na moři a jak jeho učedníci byli z toho celí zhrození a nechápali, kdo je Ježíš (Marek 4:35-41). A potom si představte, že by kazatel začal kázat a drtivou část kázání by povídal o tom, jaké pocity učedníci asi měli, jak se mohli nebo měli cítit, co si mysleli, jak na Ježíše reagovali, jak mohli a měli reagovat, a jaké pocity ten text a ta představa bouřky vyvolává v nás, jaké myšlenky nám při tom napadnou a jaké by nám měly napadnout a podobně a jak Bůh chce, abychom se cítili. 

Oprávněně bychom si povídali, že tady něco není v pořádku. Kdyby se kazatel nesoustředil na to, co tenhle text zjevuje o Ježíši (jakou Božskou má moc a jak je navzdory tomu nepochopený), tak bychom si měli myslet, že tady se nekáže Boží slovo a neučíme se o Bohu a nepomáhá nám to poznat ho lépe.

Stejně bychom se měli podívat i na písně, které na bohoslužbách zpíváme. Tak, jak smyslem kázání není v první řadě říct Bohu, nebo sobě, co si o něm myslíme a jaké z něho máme pocity, není to ani smyslem zpěvu. Tak, jak je smyslem kázání učit se o Bohu, je i smyslem zpěvu poslouchat Boží slovo a ne v první řadě hovořit Bohu o svých myšlenkách a pocitech. Zpěv je „jen“ jiným druhem služby slovem a to potřebujeme mít na paměti. Služba slovem je v první řadě o Bohu – tak jak je v první řadě o Bohu (a ne o naší reakci na Něho) celé jeho slovo – Bible. 

Tím nechci říct, že zpívat máme jen Žalmy (jak mylně tvrdil např. Kalvín) a že bychom neměli zpívat křesťanské písně, které nenapsal David nebo Asáf. (Podle této logiky by i každé kázání muselo být jen čtením biblického textu). Taktéž netvrdím, že v životě kresťanú-jednotlivců nebo v životě křesťanského společenství reakce na Boha a vyznávání našeho postoje k Bohu chvalozpěvem nemá místo. Má, ale není tím hlavním. 

Všimněte si, že dokonce i když Boží lid chválí Boha, tak ve svých písních hlavně opisuje Boha (jak jsme to viděli při Mojžíšově písni v Exodu). Další výborné místo, kde se to učíme, , je 1. Kronická 16:7-36. Kontext je takovýto: Král David dobyl Jeruzalém, porazil okolní národy a archu smlouvy dal přenést do Jeruzaléma. V dějinách Izraele je to ohromná událost a politicky i duchovně vrchol jejich starosmluvních dějin. Když spolu za to písněmi chválí Boha, zpívají

1. Bohu o Bohu
2. Božímu lidu (sobě navzájem) o Bohu
3. všem národům (ne-Božímu lidu) o Bohu.

Vidíme tedy, že zpěváci v Bibli zpívají teologii – zpívají pravdu o Bohu. To by mělo platit i o našich sborech. Tolik energie bychom měli věnovat hudbě na bohoslužbách, abychom si zpěvem připomínali, kdo Bůh je. Hudebníci by měli tolik nacvičovat, aby se spolu s celým shromážděním mohli učit o Bohu. Zvukaři by se měli tak trápit se správným nastavením mikrofonů, abychom si hovořili pravdu o Bohu. Všichni ti lidé, co v neděli vstávají dřív, než ostatní, aby všechno nachystali by to měli dělat proto, abychom si písněmi mohli kázat Boží slovo.   

Zapamatujete si to lehko podle formulky ZSS: Zpěv – služba slovem.

Příště uvidíme, jaké praktické dopady má ZSS na písně, které na bohoslužbách zpíváme.