Bratr kazatel Miro Toth je zakladatelem sboru Kristus mestu v Apoštolské církvi na Slovensku a tzv. lead pastor tohoto sboru. Kristus mestu je jeden církevní sbor fungující ve čtyřech lokalitách – v Nových Zámcích, v Nitře, ve Zlatých Moravcích a v misijní lokalitě Šaľa. Kromě toho zakládá další sbory v jiných regiónech Slovenska a před třemi lety si troufnul dokonce na Budapešť. Jak se to všechno událo a jaké vize má Miro Toth do budoucnosti se dozvíte v následujícím rozhovoru.

Co to znamená být lead pastorem? Jaká je tvoje odpovědnost, konkrétní aktivity?

M: Nejsem pastorem konkrétní lokality. Byl jsem, nejdřív v Nových Zámcích a potom v Nitře. Ale jako Lead Pastor přináším vizi a směřování a formuluji hlavní tah. V praxi to znamená, že v jednotlivých lokalitách našeho sboru kážu. Každou neděli vždy v jiném. A organizuji setkání s jednotlivými pastory těchto lokalit, které se konají jednou za týden. Věnuji se jim, pomáhám jim se rozvíjet, růst. V našem případě se jedná o pět manželských párů plus Executive Pastor (tj. výkonný pastor, který má na starosti infrastrukturu a rozvoj). 

Jako první vznikla lokalita v Nových Zámcích? Jaký byl její příběh? Zakládali jste ji s cílem pokračovat dál

M: Zakládání sborů v období po revoluci bych mohl komentovat jednak z hlediska církve, jednak z mého osobního hlediska.

Pokud bych to analyzoval z hlediska církve, tak po 89. roce měla Apoštolská církev jen pět sborů a asi pět set lidí. Taková miniaturní církev. A bylo jasné, že velkou potřebou bylo zakládat nové sbory ve městech. Dnes jsou sbory nebo lokality těchto sborů asi v padesáti městech. To znamená, že i z pohledu celé církve to byla silná priorita, veliká poptávka. A 90-tá léta tomu dala podstatný náboj. Řekl bych, že do roku 2007 byla silná dynamika v zakládání sborů ve městech, což je moje srdcovka. V posledních deseti letech je táto dynamika přesunuta do romského prostředí, kde vzniklo minimálně deset romských sborů. Od 2007 roku však celkově registruji spíš letargii. Jako bychom narazili na nějaký růstový strop. 

Myslím, že to je velice podobné i v jiných církvích. Mohl bys nám odhalit i svoji osobní motivaci jak ses dostal k zakládání?

M: Když přišla revoluce, prožil jsem povolání do služby. Studoval jsem gymnázium v Nových Zámcích, byl jsem třeťák. Celé gymnázium šlo na film Ježíš do kina. Bylo to něco neobyčejné, protože do té doby jsme chodili jen na ruské válečné filmy. Když na konci filmu zaznělo evangelium, byl to pro mně silný moment. V té chvíli jsem prožil, že tohle je generace, kterou mi Bůh dává na srdce. Potom jsem začal biblický kroužek na gymnáziu, dělal jsem SOČku o Bohu a další evangelizační aktivity. Rok na to jsem jel do USA na tři roky na biblickou školu a věděl jsem, že když se vrátím, chci v Nových Zámcích založit sbor. Otec byl pastorem v blízkých Nesvadech a v té době v Nových Zámcích neexistoval žádný evangelikální sbor. Během letních prázdnin jsme tam evangelizačně působili a začala tam fungovat malá skupinka. 

V r. 1994 jsem se do Nových Zámků přestěhoval a začal intenzívní misijní práci, evangelizace. To byla ještě éra stanových evangelizací. Porevoluční boom. Mnoho lidí se v té době obrátilo. A tak vznikl první sbor. V roku 1998 byl oficiálně ustanoven jako plnohodnotný sbor. Tento sbor sloužil intenzívně městu. Vytvořili jsme mateřské centrum, které vedla moje manželka. A další projekty jako službu bezdomovcům, tréninkové programy a jiné. Mělo to celkem dobrý tah. Ve mně se začal rodit sen o expanzi do jiných měst. O zakládání sborů v dalších okolních městech. Představoval jsem si to tak, že já zůstanu v Nových Zámcích, ale náš sbor bude vysílat vytrénované služebníky dál. V té době jsme měli takovou malou biblickou školu, takové tréninkové centrum. 

A stalo se tak? Vysílali jste služebníky dál?

M: V roce 2005 jsem byl kázat v Srbsku a tam jsem měl jednu bezesnou noc, Bůh mi nedal spát a jednoduše řečeno, prožil jsem povolání pro Nitru. Tedy v tom smyslu, že tam nepošlu někoho jiného, ale sám se tam s rodinou přestěhuji a založím tam sbor. Takže r. 2006 jsme se s rodinou přestěhovali do Nitry a začali od začátku. 

Neznali jste tam vůbec nikoho?

M: Ne, neměli jsme tam žádné zázemí, žádné věřící, od kterých bychom začali. Naše výbava od Boha je v tom, že jsme průkopníci, ale v zásadě se takovýto způsob zakládání sborů nedoporučuje. Abych byl přesný, spolu s námi se přistěhovala ještě tři děvčata s tím záměrem, že nám budou pomáhat. A za krátko přišla další rodina. Takže v průběhu roku se vyprofilovala skupina asi 15 lidí jako jádro sboru. 

Rok jsme se setkávali v bytě jako misijní skupina a potom jsme se pokoušeli najít nějaký veřejný prostor. Zažili jsme asi do 50 zamítnutí. I v Nových Zámcích jsem měl takové situace, duchovní boje, ale v Nitře to bylo ještě silnější. Důvodem byla zřejmě nedůvěra institucí k evangelikálnímu společenství v silném katolickém prostředí. V Nových Zámcích byl zase velký vliv New Age a okultismu. Zahájil jsem 40 dnový půst jen s konzumací ovocných šťáv. Až 39. den půstu se nám podařilo pronajmout první veřejný prostor pro sbor. Pro mně tohle byla velice silná část příběhu. Od té doby organizujeme v Nitře veřejné bohoslužby, tj. od roku 2007. 

Vícekrát si zmínil skupinky. Mnohé nové sbory vidí v skupinkách možnost, aby nebyl křesťanský život soustředěný pouze na nedělní bohoslužby, ale aby se lidé scházeli, modlili se a četli Písmo i během týdne. Na jakém principu jste tvořili skupinky?

M: V první lokalitě, v Nových Zámcích to bylo hodně organické, takže nebyl nějaký princip, podle kterého by se lidé zapojovali do skupinek. Ale když se rozběhla mládežnická a dětská služba, skupinky se vyprofilovali generačně. V Nitře, v té době, vznikaly skupinky na základě přirozených vazeb mezi lidmi. Lidé, kteří měli podobné zájmy, byli si něčím blízcí, se společně scházeli. 

A jaké bylo demografické složení lidí v těchto prvních lokalitách? Mladší lidé, starší, rodiny…

M: Mám takovou teorii, že zakladatel sboru do velké míry definuje demografii svého sboru. Takže, když jsem byl v Nových Zámcích ještě „mladé ucho“, tak jsem víc přitahoval mladé a když jsme později v Nitře byli mladá rodina, tak jsme víc oslovovali mladé rodiny. 

Jakým způsobem fungovala lokalita v Nitře? Jakým způsobem jste se orientovali, jaké aktivity jste vyvíjeli?

M: Chtěli jsme vybudovat společenství, které je orientované misijně na město. V prvním období jsme dělali hodně komunitní práce. Například jsme organizovali každoročně velkou kampaň Milujem moje mesto. Připravovali jsme materiální pomoc chudým ve spolupráci s Městským úřadem a primátorem, což bylo velmi pozitivně hodnoceno. Jednoduše jsme hledali způsoby, Jak můžeme sloužit potřebám města. Začali fungovat různé kluby – dětský klub, ze kterého se vyvinul teenagerský klub s dosahem na děti ve městě, práce mezi vysokoškoláky, také formou klubu, ze kterého vznikla mládežnická služba. 

Jak jste se posunuli zase dál, do dalších dvou lokalit? Bol to podobný příběh? 

M: V době, když se rozbíhala lokalita v Nitře, snažili jsme se definovat vizi pro celý región. Naší touhou, záměrem, bylo zasáhnout okresní města v okolí. V té době se k nám přidal jeden manželský pár, který měl břemeno pro Zlaté Moravce a později další pár s touhou přivést evangelium do Šale. Takže v následujících letech jsme začali dělat něco jako „misii v zárodku“ v těchto městech. Ve Zlatých Moravcích z toho vzniklo plnohodnotné společenství (od 2012) a v Šali je to zatím naše misijní lokalita (v r. 2009 začala pravidelná služba – pozn. red.). Takže sbor Kristus městu má tři plnohodnotné lokality a jednu misijní. 

V našem slovníku rozlišujeme tři fáze rozvoje lokalit. První je start-up, druhou je misijní lokalita a třetí je řádná lokalita sboru Kristus mestu. 

Do Zlatých Moravec a Šali už nešla vaše rodina osobně, ale předpokládám, že stejně jako před tím se pastýřské páry do těchto měst přestěhovali a budovaly tady sbor od nuly. Mám pravdu?

M: Já razím takovou teorii, že tento náš slovenský kontext je jako Kniha Skutků. Z pohledu probuzeneckého křesťanstva je Slovensko stále ještě do velké míry bíla mapa. Tzn. že do nového místa musí někdo reálně přijít a zasít. Jak to říká Pavel: „Já jsem sadil, Apollo zaléval, ale Bůh dává vzrůst. “ (I. Kor. 3,6) Vždy si to žádá nějaké rozsévače, kteří přijdou a zasejí první semínka. Tzn., že někdo musí dát sebe na oltář a jít se obětovat. V tom lepším případě s ním přijde skupina, ale často je to tak, že někdo musí udělat první krok. A svým krokem víry strhne časem další, které Pán Bůh povolá. Realita je, že nemáme tolik zdrojů, abychom posílali lidi do všech měst. Jsme malé církve a malé sbory. Ale věřím tomu, že když Bůh někoho povolá pro zakládání a sbor si za tím stojí, tak se najdou další lidé, kteří se přidají. To je naše praxe. My vždy potřebujeme slyšet, že někdo hoří vizí, kdo má tu vášeň a v průběhu toho procesu se vyrýsuje tým okolo něho. To je moje osobní zkušenost na každém místě, kde jsem byl. 

Další sbor jste založili úplně mimo tento región, v Banské Bystrici. Jak to bylo?

M: Před čtyřmi lety jsme se stali mateřským sborem pro sbor O nás nejde (ONN) v Banské Bystrici. Ještě stále jsou naší církevní stanicí po formální stránce. Ale záměrem je, aby byli do nejdřív ustanovení jako samostatný církevní sbor. 

Co to znamená, že jste mateřským sborem? Jak konkrétně se zapojujete do jejich fungování?

M: Měli jsme dohodnuty tři roky, během kterých jsme tam velice intenzívně sloužili v takových oblastech jako kázáni a chvály, tzn. takový klasický bohoslužební servis, péče o jejich vedení. Oni byli součástí mnoha našich projektů. Začínalo se s pěti lidmi, v současnosti je jich asi 40. Náš přínos byl velmi osobní, jejich lídři, pastýřský pár chodil každý týden na naše pastýřské setkání. 

Pokud bychom to historicky shrnuli, tak první dekáda naší služby byla zaměřená na jedno místo, druhá na nejbližší región a teď jsme ve fázi služby, když nám Bůh dává geograficky širší zaměření. Prvním místem je Banská Bystrica. A jsme ve fázi založení dalšího sboru v jiném regionu na Slovensku a potom příběh Budapešti.

No a to už je skutečně velká věc, zakládat nový sbor dokonce v sousedním státě. V tom jste určitě jedineční. Kromě toho, že si sám poloviční Maďar po otci, jak k tomu došlo?

M: V Budapešti zakládáme mezinárodní církevní sbor, který se jmenuje Equippers Budapest. Je to znovu dlouhý příběh. Přibližně 7-8 let spět jsme se přes vztahy propojili se sítí sborů, která má svoje kořeny na Novém Zélandu – Equippers Church. A přes toto propojení se v mém životě zrodilo povolání pro službu v Budapešti. Já jsem mezitím intenzívně cestoval a vždycky jeden víkend v měsíci kázal v zahraničí, dohromady asi v 20 zemích. V roce 2019 jsem měl znovu bezesnou noc na jedné služební cestě v Itálii. A tehdy mě Bůh povolal k založení nové práce v Budapešti.

Jak se to prakticky rodilo přímo na místě?

M: Začali jsme působit celý jeden rok v Budapešti jako skupinka v podzemních prostorách jednoho coworkingu v centru města. Konkrétně polovinu týdne jsme tam a polovinu týdne na Slovensku. Od nás z Nitry je to dva a půl hodiny cesty, takže za rohem☺  Opět jsme tady neměli žádné vztahy, žádné zázemí. První rok byl o vytváření nových vztahů a zviditelnění naší přítomnosti ve městě. Po prvním roce jsme oznámili začátek veřejných setkávání. Chtěli jsme začít v neděli večer, i jsme začali, ale po třech nedělích jsme to museli zastavit kvůli lockdownu. Říkávám, že moje dohoda s Bohem nebyla o tom, že budu zakládat sbor během světové pandemii☺  Takže jako všichni ostatní jsme šli do streamování a setkávali se jen v soukromí.

V současnosti máme za sebou znovu deset týdnů veřejných bohoslužeb. Chodí mezi nás lidé asi z patnácti národů od Pákistánu, přes Ugandu, Venezuelu až po Rusko, takové různorodé spektrum. Budapešť pokládám za metropoli, která v našem geograficko-demografickém prostoru chybí. Metropolitní Budapešť má okolo třech milionů lidí a z toho okolo čtvrt milionu jsou cizinci. Takže naší cílovou skupinou jsou mladí cizinci a potom také Maďaři, Budapešťané, kteří se cítí pohodlně v mezinárodním prostředí. To je náš záběr. 

Bohoslužby jsou v angličtině?

M: Ano. Teď překládáme do sluchátek do španělštiny a plánujeme v září začít tlumočit ještě do maďarštiny.

Kolik lidí se schází?

M: To je dost těžko říct. Na bohoslužby chodí teď asi 40-50 lidí. Ale celkově se tam vystřídá aspoň dvojnásobek. Moje zkušenost je taková, že čím větší město, tím je větší fluktuace. Proto je důležité dávat důraz na všechny takové procesy integrace jako je např. učednictví. 

V současnosti se soustředíme na budování týmu a skupinek. Nazýváme je e-groups. Jsou čtyři, přes léto se otvírají tři další, do konce roku bychom jich chtěli mít deset. Je to trošku jiný způsob, než jak jsme je dělali doteď. Máme už hotový video obsah, který je formou sérií, ke každé sérii je manuál. Využíváme know how už rozběhnutého sboru Equippers. Materiály jsou v angličtině, pro nás použitelné, což je velká výhoda. V září, devatenáctého máme Launch Sunday, něco jako oficiální spuštění církevního sboru.

Velkou výhodou je také, že momentálně se přestěhoval do Budapešti náš syn s manželkou a „drží tam vlajku“. Také tam vedeme stážový program. Máme 8-9 stážistů, Slováků. Pro mně je tato zkušenost v Budapešti zvlášť důležitá. Kdysi jsem dokončil PhD z misiologie a předmětem mého studia bylo „misio urbi“, misie v urbárním prostředí 21. století v evropském kontextu. Takže to je něco, co je velkým předmětem mého zájmu jak duchovního tak i akademického. Budapešť je pro mně úžasné laboratorium.

A ještě bych se ráda zastavila u biblické školy Gateway Colleage v Nitře, což je také moc zajímavý projekt. Můžeš k němu říct nějaké bližší informace? Jak vznikla, pro koho je určena apod.?

M: Jako 18 letý kluk jsem zažil biblickou školu v Americe. Byl jsem první kluk z našeho prostředí, který šel do zámoří na biblickou školu. A tyto tři roky doslova změnili můj život. Takže jsem vždycky chtěl něco takového začít i tady. Byl to dlouhý příběh, ale když to zjednoduším, tak v r. 2013 jsme spustili denní roční biblické studium pod názvem Gateway Colleage. To slovo Gateway vychází z příběhu Jákoba, který utíká od své rodiny. Uprostřed cesty zaspí s nevyřešenými věcmi, zdá se mu sen, kde vidí otevřené nebe nad sebou. A když se vzbudí, řekne: „This is a gateway to heaven“. (1. Mojž 28,17) Zažil moment osobního proměnění. Na Gateway říkáme, že máme tři hodnoty – hlava, srdce, ruce. Hlava, to je spíš ta akademická část, srdce je ta duchovní, formační část a ruce, to je praktická formace pro službu. Chceme rozvíjet všechny tyto složky. Od roku 2013 máme za sebou osm ročníku a fungujeme tak, že máme denní roční program, tj. že reálně jsou studenti v učebně osmnáct hodin v týdnu a kromě vyučování mají i mentoring a nějakou konkrétní službu buď v našem sboru nebo v spolupracujícím sboru. A potom je tu dálkový program, kde studenti probírají stejné učivo za dva roky. A fungují po sobotách. Zatím máme, okolo 70 absolventů. 

Nejedná se o akreditovaný program, který by byl propojený na státní školství?

M: My jsme vnímali velkou potřebu takovéhoto mezistupně, mezičlánku pro ty, kteří nechtějí jít do profesionální služby, ale přece chtějí zažít intenzívně učednictví. Na dálkové studium chodí lidé různých věkových skupin. Jde o základní teologicko-formační balíček, který zažijí. Nemáme žádnou akreditaci. Jsme církevní organizací. Mimo školského systému. 

A teď otvíráme 2. ročník, tzv. Leadership academy. To je program, který je vysloveně orientovaný na „leadership“, vůdcovský tréning. 

Kamenem úrazu při zakládání sborů jsou peníze. Sbor potřebuje zaplatit kazatele, případně další lidi, pronájem prostoru. Jak jste to řešili? Měli jste zahraniční partnery nebo jste zvládli financování nových sborů jen z vlastních prostředků anebo z centrálních zdrojů církve?

Věřím, že je zdravé, aby měli pracovníci v duchovní službě kombinovaný příjem. Snažíme se vést náš tým k tomu, aby se jejich příjem skládal ze tří částí: z duchovní služby, ze sekundárního příjmu (např. v sekulární sféře) a ze self-fundraisingu.

Je něco, co by si s odstupem času dělal jinak? 

Byl bych odvážnější vykročit do nových věcí. Nebál bych se víc důvěřovat Bohu ve financích. Rychleji a flexibilněji bych ustanovil lídry. Víc bych experimentoval. Méně bych se obával selhání. 

Všechny tyto věci, o které si se podělil, byly určitě velmi náročné. Jsi ženatý, máš tři děti. Spolu s rodinou jste se vícekrát stěhovali, určitě si často chyběl doma. Nebylo to pro tvoji rodinu, pro tebe příliš? Neměl jsi problémy v manželství, nevyhořel jsi? Je možné tohle všechno zvládnout bez toho, aby to mělo negativní dopad na tvůj život, na tvoji rodinu?

M: Moje největší štěstí je, že moje manželka Marti, je v tom plnohodnotně se mnou. Samozřejmě byla období, kdy byla na vedlejší koleji, když byly děti malé. Ale jinak v tom plnohodnotně slouží se mnou. Organizuje ženskou konferenci, káže. Co se týká dětí, jak jsem řekl, nejstarší už také spolu s námi slouží v Budapešti. Jinak je to asi předčasné říct, jaký vliv to na ně mělo. Prostřední syn je vysokoškolák a nejmladší je osmák, má 13 let. Vždy jsme museli nějak vybalancovat rodinu a službu. Rodina je citlivá záležitost a musí se brát na ni v tom všem ohled. U nás doma vždy bydleli nějací studenti, kteří nám pomáhali tehdy, pokud jsme nebyli s manželkou doma. Teď jsme vždycky pondělí, úterý mimo Nitry, kde bydlíme a kde nejmladší syn chodí do školy. A tehdy víme, že máme vždycky někoho spolehlivého, kdo nás zastoupí. A některé týdny jednoduše manželka zůstává doma. Ve všeobecnosti mohu říct, že naše rodina tento příběh žila plnohodnotně s námi. 

Co se týká vyhoření, když jsme se stěhovali do Nitry v r. 2006 jsem měl sabatikal. Ale později uprostřed doktorandského studia, což bylo dost náročné, jsem zažil jakési vyhoření a dal jsem si na šest měsíců takový lehčí režim. Snažil jsem se znovu načerpat síly a získat nové inspirace a vize. Navštívili jsme pár lídrů hlavně z Europy, kteří hovořili intenzívněji do našeho života. A mohu říct, že Bůh velice obrodil moji duši v té době.  

Ale moje manželka by ti to vykreslila trošku barevněji než já (smích).

Miro Toth má 48 let. Je ženatý, s manželkou Marti má 3 syny – Tobiase (22), Adama (20) a Nátana (13). 

Více informací najdete na:

https://mirototh.com
https://kristusmestu.sk/
https://www.equipperschurch.hu
https://www.gatewaycollege.sk/
https://onasnejde.sk/

Eva Bechná pracuje jako pastorační asistentka ve sboru Církve bratrské v Žilině. Ve sboru se mimo jiné věnuje dlouhodobě práci s dětmi a maminkami a také vydávání sborového newsletteru Fajo.

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Na našem webu používáme soubory cookie

Potvrďte prosím, zda přijímáte naše sledovací soubory cookie: Google Analytics, Facebook Pixel. Sledování můžete také odmítnout, takže můžete nadále navštěvovat naše webové stránky bez odesílání jakýchkoli dat službám třetích stran.