Jak (ne)rozumět Bibli #6: Kdo hledá, najde (když ví, CO)

Už před tím, než otevřeme Bibli, máme často v hlavě otázku: „Co bych měl dělat?“ V lepším případě její mírnější formu: „Co se dozvím o sobě?“ To proto, že rádi hledáme v Bibli sebe. Nejsou to právě nejlepší otázky. Ne, nejsou katastrofální, protože Bible skutečně hovoří i tom, jací jsme my a také to, co bychom měli dělat. Není to však její primární důraz. 

Pod důrazem myslím to hlavní, o čem se v Bibli hovoří, resp. to hlavní, co nás Pán Bůh chce přes biblické autory naučit. 

Když se na Bibli podíváme jako na celek, tak uvidíme, že to hlavní, co nás bibličtí autoři chtějí naučit je, biblický světonázor. To znamená odpovědi na otázky typu Jaký je Bůh? Jaký je člověk? Jaký je tento svět? Jaké jsou naše největší problémy? Jaká (ne)jsou řešení? Jaký je Bůh ve vztahu k člověku? Jaký je člověk ve vztahu k Bohu? Jaký je Bůh ve vztahu k tomuto světu?

Ano, Bible mluví o tom, jací jsme my, lidé. Ale říká to hlavně v kontextu našeho vztahu k Bohu. Anebo, lépe řečeno, Božího vztahu k nám. Jejím důrazem je Bůh a jeho konání v lidských dějinách, vrcholící prvním a druhým příchodem Ježíše Krista. 

Hledejme teda v Bibli hlavně Boha. Zkoumejme, jaký je a co dělá. 

Ale v Bibli jsou přece oddíly – dá se namítnout – kde se jasně popisuje nějaké lidské konání – není to pro nás pozitivní nebo negativny vzor? A co novozmluvní  oddíly, kde autoři přímo říkají, co máme dělat? 

Na tyto námitky budeme umět dobře odpovědět, když trochu odstoupíme od konkrétních pokynů nebo příkladů a podíváme se na jejich širší kontext. Tím je celá biblická kniha a velký příběh Bible. Bible často uvádí dobré chování jako vzor ideálního Božího člověka. Zlé, hříšné chování nám zase vysvětluje, že Boží soud nad hříšníky je oprávněný a ukazuje, jak a proč potřebujeme od něho být zachráněni. Ve svém velkém příběhu Bible opisem dobrého i zlého chování nakonec poukazuje na Ježíše – ideálního Božího člověka, Krále a Záchrance – protože právě takového potřebujeme.  

Použijme jako příklad knihu Soudců a stručně si shrňme, jak funguje. Její podtitul by mohl být Záchrance, jakého nepotřebujeme. Kniha Soudců nám na začátek přímo řekne, že Boží historický lid, izraelský národ, neplní Boží pokyny a že na Boha zapomněl. Když jim Bůh milostivě poslal soudce, aby je vedli, tak Boha poslouchali jen tehdy, pokud soudce žil. 

Po tomto úvodu sledujeme konkrétní životy soudců. Při tom vidíme, že i když zpočátku jim to šlo dobře, postupně se stávají horšími a horšími. Závěrečná část knihy obsahuje několik brutálních příběhů z období, kdy právě nebyl žádný soudce ve funkci. Na nich sledujeme, jak hrozně bezbožně se izraelský národ choval, když mu nikdo nevládl.

Instinktivně bychom si mohli říct, že hlavní myšlenka knihy Soudců je: Nebuď bezbožný jako Izrael, ber si od „dobrých“ soudců příklad a ber ty „zlé“ soudce jako příklad odstrašující. Kniha Soudců nám však spíše ukazuje, jací jsme (analogicky k izraelskému národu). Izrael neposlouchal a nemiloval Boha. Nezvládal to v období bez soudců, nezvládal to ani se soudci, protože ani ti soudci to nezvládali. Ti, na které se Izraeliti spoléhali, ti, kteří je měli zachránit od Božího trestu a vést v zbožnosti, selhali dvěma způsoby: 

1. Každý soudce spíš nebo později zemřel. Když soudce už nebyl, Izraeliti žili hrozně. 
2. Ani soudci nebyli dost zbožní a osoby ve funkci soudce šli na morální škále od deseti k (mínus) pěti. 

Když knihu Soudců správně vnímáme ve velkém příběhu Bible, učí nás, že Boží lid potřebuje záchrance a vládce, který je věčný a věčně zbožný. Tím nás učí, co pro nás Bůh udělal, když nám poslal Ježíše – že nám dal věčně zbožného a věčného záchrance a vládce, bez kterého jsme katastrofálně bezbožní. Chvála mu za to!!!

Teda i na knize, jako jsou Soudcové, ve které je hodně příkladů dobrého i zlého chování, vidíme, že je hlavně o tom, jaký je Bůh. Nevyhnutelným předpokladem je však správná práce s kontextem – vnímání celé knihy v celé Bibli.

Ke druhé námitce stručněji. Jak číst oddíly, kde autoři přímo říkají, co máme dělat? Musíme postupovat stejně jako při první námitce. Vnímejme dané oddíly v kontextu celé knihy a knihu v kontextu celé Bible. Když se na tyto „počinové“ oddíly podíváme takto, uvidíme, že jsou většinou dost stručné v porovnání s „teoretickou“ častí knihy, ve které jsou, a že jsou napsané jako správná reakce, která má vyplývat z hlubokého pochopení „teoretické“ části knihy. A ta „teoretická“ část bývá často – ano, uhádli jste – o tom, co Bůh vykonal v Kristovi. 

Pavel ve svých listech píše způsobem, že správné chování má vycházet ze správného poznání a myšlení. Příkladem mohou být pokyny v Kolosským 3:5-4:6. Tam opisované chování má vycházet z poznání toho, jaký velký je Kristus a co pro nás udělal, a z pomýšlení na tyto pravdy (1:13-23; 3:1-4).  

Co tohle všechno pro naše nakládání s Biblí znamená? Přistupujme k ní s touhou a modlitbou vidět v ní především Boha a jeho konání a to v ní i hledejme. 

Prakticky stojí za to přečíst si nějakou knihu o biblické teologii/přehledu Bible. V slovenštině nedávno vyšel dost přístupný Boží veľký obraz (V. Roberts).  

P.S. Abych předešel neporozuměním: 
Neříkám, že Bůh od nás nechce změnu chování.
Neříkám, že Bible nemluví o změně chování.
Neříkám, že na chování nezáleží.