Rozhovor: Zakládání sborů (Mozaika Košice)

Rozhovor s Ervinem Mittelmannem

Pokud se nám podaří, rádi bychom přinesli více rozhovorů s kazateli, kteří se poslední léta pustili do zakládání nových sborů. Prvním statečným, kterého jsme oslovili a který se ochotně nechal vyzpovídat je Ervin Mittelmann, kazatel sboru Církve bratrské Mozaika v Košicích. Ervin byl nejdřív čtyři roky kazatelem v Kalinově u Bratislavy, kvůli zdravotním problémům se v r. 2012 vrátil na Východ a stal se na rok druhým kazatelem prešovského sboru a potom už pomalu začalo zakládání Mozaiky.

Kde se vzala ta první myšlenka založit sbor?

Začalo to už někdy v roku 2002, teda deset let před tím, než jsme se s rodinou vrátili do Košic. Já sám jsem měl takovou vizi ve své hlavě. Vedly mě k tomu tři myšlenky, body nebo náměty.

Jaké?  

Obrátil jsem se z nekřesťanského prostředí. Uvědomil jsem si, že mezi církevními lidmi a lidmi mimo církve jsou obrovské kulturní rozdíly. Teda aspoň v Církvi bratrské, protože tu znám. Úsilí evangelizovat modernistickým způsobem 70-tých let začalo ztrácet smysl a údernost, pokud nedokážeme lidi “zvenku” pochopit a přijmout. Pokud oni přijdou nadšení, že poznali Krista a musí překonávat tyto naše kulturní hradby. To byla první věc.

Potom během studia teologie jsem porozuměl biblické perspektivě, že církev vznikla z misie. Bůh je misijní Bůh a církev má vyjít do světa a činit učedníky. Je to Boží přirozená podstata šířit evangelium a také zakládat nové sbory, což je jedna z jeho přirozených aplikací. Jedná se teda více o biblicko-teologickou vizi a perspektivu, než věc obdarování, nebo pocitů povolání. 

A poslední důležitá věc, která mě ovlivnila, bylo moje působení v Kalinově. Tam jsem se už na zakládání systematicky připravoval, přemýšlel o tom, tvořil si plány. Je to malý sbor, kde jsou velmi silné vztahy a tam jsem si uvědomil, že ne z forem vznikají vztahy. Právě naopak. Z typu vztahů, vznikají formy. Teda vztahy jsou naší mateřskou řečí a ne formy. No a tehdy jsem onemocněl, a Bůh ukázal, že je čas jít dál.

Jak jste začali? Vytvořil jsi nějaký tým?

Myšlenka přerostla v přesvědčení. To přesvědčení bylo tak silné a nezastavitelné, že i kdybychom byli s manželkou sami dva, i kdybych nezískal nikoho jiného pro tuto myšlenku, tak jdeme do toho. Rozhodně jsem nechtěl odebírat lidi z už existujících sborů. Věděl jsem však o některých lidech, kteří jsou z jiných měst, ale funkčně naplno žili v Košicích. Za těmi lidmi jsem šel. Byli to Borošovi – Tomáš, Pavla (v té dobé ještě ne Borošová) a Miška. Takže náš první tým tvořilo pět lidí.

Skvělé. Čím jste začali?

Byly to paralelně dva hlavní směry. Jako takové kolejnice, které současně probíhají. Dvě linie. Na jedné straně jsme budovali tým. Hodně jsme cestovali a vzdělávali se. Vycestovali jsme i do Anglie a získávali jsme informace a zkušenosti o zakládání sborů. Na druhé straně jsme už začali dělat misii. Takhle to vlastně je pořád, jen se trochu změnily detaily. První rok nás bylo jen těchto pět a druhý rok už jsme měli základní tým o dvanácti lidech. Velmi mi záleželo na tom, abychom nejen dělali misii, ale také abychom věděli jak. Určitá kultura komunikace s lidmi se musela stát kulturou celého nového sboru.

Jaké konference nebo vzdělávací aktivity jste navštívili k zakládání sborů?

Konkrétně se jednalo o konference, které organizovalo Acts 29 a Soma Communities. Ve Velké Británii a v USA.

A vaše první misijní aktivity?

Začali jsme tzv. Klubem rváčů. To se stalo určitým prototypem toho, co chceme dělat, a jak to chceme dělat. Chlapi jsme se začali setkávat u piva. Teda, lépe řečeno, byla to pizzerie. Někdo si dal pivo, někdo kávu, někdo jídlo. Sedli jsme si k stolu a bavili se. Setkali jsme se já a Tomáš Boroš a pozvali jsme další muže, přátele. Konalo se to každé úterý, dokonce jsem se na tom dohodl s majitelem pizzerie, že to tady budeme mívat a on souhlasil. Trvalo to sedm let. Od roku 2013 do roku 2020. Časem tito naši hosté pozvali zase své přátele. Ježíš přišel jako člověk mezi nás lidi, do světa a postavil si mezi námi stan. Tak i já jsem chtěl jít mezi muže do světa a tam si postavit stan. Zároveň podobnou skupinu otevřeli Borošovi v jedné čajovně a Miška Borošová se setkávala zase s děvčaty. A ještě jsem dělal kurs posunkové řeči v cukrárně.

Na co si vlastně ty chlapi pozval? Šli jste si jen tak pokecat nebo věděli, že bude nějaké biblické vyučování?

Všichni věděli, kdo jsme. Samozřejmě jsme se bavili o všeličem možném, o životě, ale potom jsem vždycky otevřel nějaké téma z Bible, třeba jen na patnáct minut a otevřel k tomu diskusi. Bývali jsme tam od sedmé večer i do půlnoci. Nebyl to program, bylo to spíš přirozené budování komunity mezi muži.

Nezkoušeli jste také nějaké větší programy nebo evangelizace?

Ano, také. Měli jsme mikulášské bohoslužby, vánoční, valentýnskou party a velikonoční bohoslužby. Ale zpětně hodnotím, že v té době jsme k tomu nedorostli. Objevil se mezi námi strach ze střetu kultur. Najednou se lidé, jakoby změnili na uzavřené „shromkáče“. Ti, co v kavárně nebo čajovně dokázali skvěle fungovat, se najednou úplně změnili. Takové jiné myšlení: my a vy. Naši křesťané se schovali do koutů a chovali se jako takoví pojisťováci, kteří musí někoho získat pro nějaký produkt. Oči plné strachu. Stresy. Plno jiných rozptýlení. Najednou jsem viděl, že jsem tady sám. Trochu se mi otevřely oči. Vůbec jsme neměli sbor připravený na větší misijní aktivity. Velké aktivity mají význam, ale my jsme se museli naučit nejprve myslet jinak.

Měli jste i pravidelné bohoslužby?

Myslím, že někdy koncem 2014 nebo začátkem 2015 jsme začali mít pravidelné nedělní bohoslužby. Pronajímali jsme si místnost v jedné kavárně během otevíracích hodin. Byli jsme separé, ale lidé, co přišli na kávu, nakukovali, co se tam děje. Bylo to v centru města. Měli jsme tam výborné vztahy, majitel kavárny se přitom hlásil k budhismu.

Byli už tehdy nějací noví obrácení lidé? Obyčejně tyto věci nejdou tak rychle, jak by si člověk představoval a může to být frustrující.

Asi v roku 2015 se první lidé obrátili. Ano, byl to dlouhodobý proces. Minimálně rok, dva, ten člověk s námi začal žít v komunitě. Poznával nás, začal více a více chápat evangelium a potom se obrátil.

Tehdy v té kavárně, kolik lidí se vás setkávalo?

Asi patnáct až dvacet lidí.

Měli jste kromě bohoslužeb i jiné aktivity během týdne?

Ano, celou dobu máme tři základní struktury. Jednak bohoslužby v neděli. Potom misijní komunity. To funguje na sídlištích, lidé si vytvářejí skupinky v rámci svého okolí. V takové komunitě je aspoň čtyři – šest věřících, kteří budují komunitu a zvou hosty. Dělají všelico. Chodí spolu na výlety, oslavují narozeniny, tak jak jde přirozeně život. A poslední forma je DNA skupina. To jsou učednické skupiny, kde se studuje Bible, sdílí se a vzájemně se podporují v duchovním růstu.

Jak to vypadalo teď těsně před tím, než vypukl covid?

V současnosti máme 26 členů. Bohoslužby navštěvuje průměrně 25-35 lidí bez dětí. Máme tři misijní komunity na sídlištích, kam chodí asi 40 lidí a do učednických skupin asi 30 lidí. Během covidu to všechno pokračuje přes zoom, jen je to mnohem náročnější.

A kde jste se naposledy setkávali?

Teď jsme v takovém městském kulturním centru. Je to tam krásné, čisté, uprostřed sídliště, děti mají venku hřiště. A za pronájem neplatíme moc.

Máte např. i besídku (vyučování pro děti – pozn. red.)?

Teď už máme besídku. Ale první roky jsme neměli. Děti byly s dospělými na bohoslužbách. Lidé sedávali okolo stolů, na stole měli keksy, nápoje, děti si malovaly.

A takový dorost?

Máme jednu dívčí dorostovou skupinu. Chlapeckou nemáme, protože nemáme mužského lídra, který by byl na to vhodný a ochotný to dělat.

A teď jste už i plnohodnotný sbor Církve bratrské, že? Odkdy?

Od 1.9.2020. Vznikli jsme a fungovali, jako nezisková organizace. Potom jsme se přidali k CB Kováčská (sbor Košice) a byli jsme něco, jako kazatelská stanice.

Pokud bys mohl říct, jaké nejlepší věci se vám osvědčili a jaké naopak ne. Jaké chyby jste udělali, před kterými byste varovali ostatní v podobné situaci?

Z těch pozitivních věcí hlavně, že se nám podařilo vytvořit určitou kulturu vztahů, lidskosti, smíchu… Příjemnou lidskou komunitu. Tohle nás drželo a drží celou dobu. Druhá věc, jsou silné vztahy, které fungují. A třetí věc je silné vyučování.  Ne co do kvantity nebo že by všichni perfektně znali Bibli, ale aby věděli, kdo jsou a kam směřují. A dbáme na to, aby každý člen Mozaiky byl systematicky vzdělávaný. Naším snem je, aby každý člen byl schopný činit učedníky. Číst si Bibli a vyučovat další lidi.

A chyby?

My jsme vlastně neměli mateřský sbor, který by nás zakládal. Později jsme si vytvořili partnerství, které nám pomáhaly. V tomto směru chci říct, že jsme si vytvořili později velmi dobré vztahy s košickým sborem CB, s kazatelem Rasťou Betinou, který nám pomohl po všech stránkách a velmi nám fandil. Byla to významná pomoc.

Když jsem začínal, musel jsem si sehnat peníze na plat. Až později jsem získal nějaký plat z ústředí církve. Kdybych znovu začínal, sehnal bych si peníze i na plat pro administrativního pracovníka. Protože to všechno dělám sám. A byl to náročný stres. Teď je to už i těžké odevzdat a vlastně ani sám to úplně neumím a tápu v tom.

Dále jak jsem už říkal, dělali jsme ze začátku některé věci, na které jsme nebyli zralí. Hodně jsme se na tom unavili, vystříleli náboje. To hlavně ty velké evangelizace.

Celou dobu jsme se snažili pracovat systematicky, postupně, pomalu. Některé “zakládání” sborů, nebo pionýrské práce se dělají zkoušením všeličeho, jednou tak, potom jinak. Dlouhodobá práce se však takhle dělat nedá. Je potřeba dát věci na papír a budovat duchovní práci pomalu a dlouhodobě. 

Jak celý ten proces zasáhl tvoji rodinu?

Určitě zasáhl, ale to by bylo na další a širší téma. Prvních pět let zakládání Mozaiky byly moje nejvíc stresující roky v životě. Myslím, že mi to zhoršilo nenávratně moje zdraví. Teď už můžu trochu víc oddychovat. Zápasil jsem a stále zápasím i s pochybnostmi, jestli to stálo za to a jestli to mělo smysl. Mohu však říct, že dnes je Mozaika zdravým misijním sborem. Zatím se nechystám odejít:), ale vypadá to tak, že by sbor mohl přežít i jiného kazatele. Takového, který rozumí misijnímu životnímu stylu a miloval by lidi, možná trochu víc, než svoje kázání 🙂 

Ervin Mittellmann má 40 let. Je ženatý, s manželkou Marikou mají dvě děti, 15 letého Filipa a 12 letou Miriam.

Zůstaň v kontaktu

Přihlas se k odběru našeho info listu a budeme ti posílat nejen informace o novém obsahu na našem webu, ale i zajímavé materiály, které na našem webu nenajdeš.

Tvůj email zůstane u nás, nikomu ho nebudeme dávat.

Související příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..