Je potřeba vejít, když Bůh otevře dveře – o práci s romskou mládeží a nejen o ní

Boba Havrilová z košického sboru Církve bratské pracuje jedenáct let s lidmi v romské osadě na Spiši. Posledních šest let se práce, vedená pod sborem Spišská Nová Ves s kazatelem Martinem Kačurem stala pro Bobu plnohodnotným zaměstnáním.

Nepracuje pouze s mládeží. V osadě je několik dospělých lidí, kteří jsou obrácenými křesťany. Těm je potřebné se věnovat, aby se mohli rozvíjet a převzít další službu a misii v rámci osady. Boba teda pomáhá a pracuje se skupinou romských žen, které vyučují dětskou besídku. Duchovně je vzdělává a pomáhá jim připravovat programy pro děti. Dále doučuje s pomocí místních žen žáky třetí a čtvrté třídy do školy. A také vedla šest let dívčí skupinku s děvčaty od 13 let. A tady se dostáváme právě k mládeži.

Když se spolu snažíme hledat specifika práce v romské kultuře, postupně jich několik objevujeme. Na východním Slovensku mají zkušeností dost a dost. Práce v osadě začala už dávno a dveře pro Církev bratrskou otevřel sám Bůh neobyčejnou situací. Jedna z rodin, která měla těžké životní trauma, hledala pomoc a modlitby věřících a tehdy jim přišla do cesty žena ze sboru CB v Spišské Nové Vsi. 

Pokusme se tedy najít důležitá specifika této práce:

1. Neosvědčilo se pouze někde přijít a začít práci, lépe je, pokud vás oni sami pozvou, pokud sami chtějí. O otevřené dveře je potřeba prosit. A potom vejít tam, kde je Bůh otevře. 
2. Obyčejně se nedá pracovat jen s jednou skupinou, s jednou generací. Nejlépe je, pokud se pracuje s více generacemi současně. Pokud Pán Bůh otevře srdce lidí v osadě a najdou se první, kteří v Něho uvěří, je to velká pomoc pro celou práci. Těm je potřebné se věnovat, ukazovat jim, jak mohou sloužit dále a postupně se stanou vašimi velice cennými spolupracovníky přímo na místě.
3. V mnohých osadách je problémem nedostatečná znalost slovenštiny. I když máme překlady Bible do rómštiny, existují různé dialekty, a tak i romské Bibli ne každý Rom dobře rozumí. Také z jiných důvodů je dobré, pokud si zdokonalují slovenštinu. Duchovní vzdělávání by mělo jít ruku v ruce s doučováním slovenštiny (češtiny). Na Spiši se věnují malým školákům a jejich rodičům. Když přijdou tyto děti do mládeže, umějí už podstatně lépe slovensky mluvit a číst. Na setkáních také pomáhá číst Bibli nahlas a na vedoucím skupiny je, aby věci dobře vysvětlil.
4. Romská mládež v osadách žije úplně jiným způsobem než majoritní mládež. Jsou velice rodinně založení, a když přijdou do určitého věku, prioritou se stane založení rodiny. Potom zase, když už mladé ženy a mladí muži mají svoji rodinu a řeší běžné starosti života, jsou schopni více a lépe poslouchat evangelium a zúčastňovat se na různých setkáních. Ale důležitá je i práce s mladými v tomto kritickém věku. „Naším přáním je, aby se našel někdo, kdo by se, odvážil΄ v tomto kritickém věku spolehnout na Pána Boha a byl by tak vzorem pro ostatní.“ Na Spiši mají dívčí a teď už i chlapeckou skupinku 13 +a fungují dobře dokonce i během pandemie. Je to právě díky tomu, že přímo v osadě jsou už zkušení lídři mezi domácími obyvateli. Boba jim pomáhá připravovat podklady a komunikuje s nimi telefonicky. 
5. S tím souvisí, že při komunikaci a přípravě programů je potřeba počítat s nedostatečným technickým zázemím v osadách. Nejsou tady počítače, pouze mobily. Nejsou možné zoom skupinky. Nemají prostory a skupinky se tísní v domácnostech. S tím je potřeba počítat a najít si jiné prostředky komunikace a fungování. Přizpůsobit se. 
6. Je nutné mít velkou trpělivost. Nečekat velké změny za chvíli. Boba vedla dívčí skupinku šest let. Konala se jednou za měsíc a na programu bolo jednak biblické vyučování a potom ruční práce. V rámci biblického vyučování otevírala různá témata jako např. jaký je Bůh, kdo je Ježíš, jaká je moje hodnota, o přátelství, vztazích apod. Velice vzrušujícím tématem pro děvčata byly vztahy mezi rodiči a dětmi a jejich porovnání se vztahy mezi člověkem a Bohem. Boba měla pocit, že to bylo něco, čemu dobře rozuměli a co je oslovilo. Navzdory tomu se jí mnohokrát zdálo, že tato práce nedává smysl, že se nikam neposouvá a aspoň dvakrát, třikrát uvažovala skončit. Ale vždycky právě tehdy se něco stalo a začalo chodit víc děvčat nebo projevili hlubší zájem. Na děvčata mysleli i věrní modlitební podporovatelé a na její velkou radost se před koronou vytvořila skalní skupina několika děvčat, které se pravidelně setkávají a studují Bibli přímo v osadě.  S vedoucí skupinky je v neustálém kontaktu také s děvčaty si občas telefonují nebo píší přes messenger.
7. Romská kultura a vnímání reality života je úplně jiné než naše. Tím je také ovlivněno jejich vnímání Bible a duchovních skutečností. Většina Romů se hlásí ke křesťanské víře, ale jejich víra je ve skutečnosti velice ovlivněna jejich kulturou, bez poznání Bible. Protože věří, chtějí o Bohu hovořit, ale protože nepoznají Bibli, mají svoje vlastní představy. A tak považují za dobré věci, o kterých Bible hovoří, že jsou hřích (smilstvo se zaměňuje s láskou) a zase za zlé ty věci, které Bible vysloveně doporučuje (přísná výchova dětí je považovaná za „nelásku“). Z toho potom pramení mnoho problémů, ať je to v partnerských vztazích, ve vztazích už dospělých dětí k rodičům nebo s financemi. „Je pro ně těžké pochopit, když jim my něco říkáme, protože, to říká gadžo a gadžo žije ,po gadžovsky΄. Stává se, že ani věřící lidé nepochopí pro nás základní pravidla křesťanského života. Až do momentu, když jim to odhalí sám Bůh. My skutečně nemůžeme měnit srdce a životy lidí. Můžeme jen učit, jak přikázal Pán Ježíš a modlit se a On dává porozumění a mění srdce i životy. To je úžasné sledovat!“  
8. Celkově velmi podceňují vzdělání a mají slabou finanční gramotnost. Pár z nich si aspoň dokončí učiliště a potom mají lepší výhled na dobrou práci, ale všeobecně se školou seknou, protože chtějí jít rychle pracovat. Nenechají si vysvětlit, že bez vzdělání nebude ani práce. Moc neumí hospodařit s penězi a lehko se zadluží. Je za tím možnost rychle a bez námahy přijít k penězům z různých půjček, ale bez vědomí zodpovědnosti za splácení. Tady nepomůže jen tak dávat těmto lidem peníze nebo věci bez toho, aby se nastavila nějaká pravidla. Tady je nutné vést, vyučovat, a také nechat zakusit důsledky svých chyb, aby se neudělaly další dokonce větší chyby. Takže současně s duchovním vyučováním je tady velká příležitost učit mladé praktickým zručnostem jako je hospodaření s penězi, nebezpečí zadlužení a motivovat je, aby se co nejvíc vzdělávali, aby studovali.  Mladí jsou ochotní i schopní rychle se učit a opouštět zvyky, které způsobily problémy předcházejícím generacím.
9. S tím souvisí další rozdíl. Děti jsou od malička zvyklí pobývat stále jen v osadě, odkud se nikde jinde nedostanou a okolitý svět je děsí. Rodiče se o ne bojí a tak i když dostanou příležitost jít studovat nebo jít na zajímavý mládežnický nebo dětský tábor a dostat se z osady, odmítají to. Proto, pokud se dělají akce nebo tábory pro Romy mimo jejich prostředí, je lépe, pokud jich je víc kamarádů spolu nebo dokonce někdo z rodičů. To pomůže. A také velmi pomůže, když mají mladí lidé z osady „bílé přátelé zvenku“, při kterých se mohou cítit rovnocenní a přijímaní, a to i s jejich kulturními odlišnostmi (poslouchají jinou hudbu, líbí se jim jiné věci, zajímají je jiné věci). Také přátelství jim pomáhají vyjít ven z osady a začlenit se do většinové společnosti beze strachu z odlišnosti. V tom může být nápomocná místní mládež, která začlení svoje romské vrstevníky mezi sebe.
10. Důležitou věcí této práce je důvěra. Lidé v osadě velice lehce poznají, jestli vám na nich skutečně záleží, jestli je máte rádi. Jestli máte rádi jejich děti. Tím roste vaše autorita. Vaše láska k nim je projevem Boží lásky, kterou mohou takto poznat a pochopit.