Jak si poradit s puzzle týmem – rozhovor s Dagmar Danelovou

Dagmar Danelová jako koordinátorka pro práci s dětmi vedla v letech 2007 – 2019 unikátní projekt celoslovenských dětských táborů CB s názvem VeDeLePoCiBr (Velký dětský letní pobyt Církve bratrské). Měla jsem tu čest, že jsem se zúčastnila na většině z nich a sledovala její líderství v akci. Tábory se konaly každé dva roky. Tím vedoucích tvořilo obyčejně okolo 20 lidí z celého Slovenska, různých generací, z různých sborů od východu po západ a podobně dětí bývalo okolo stovky, také ze všech koutů. Usměrňovat takový dav různorodých lidí, povah, názorů a temperamentu nebylo určitě jednoduché.

Dášo, jak jsi vybírala tím vedoucích? Měla jsi nějaký stabilní tím, který se opakoval na více táborech?

Náš projekt byl od začátku postavený na tom, že jsem si spolupracovníky nikdy nevybírala. V týmu byli všichni, kteří zareagovali na nabídku připojit se. Nikoho jsme neodmítli. Samozřejmě, na začátku jsme se spolehli na sbory, kteří pracovníky vysílaly. Později, když přicházeli do týmu noví lidé, jsme vždy měli nějaké reference, nikdy nešlo o úplně neznámé lidi, protože to byli lidé z našich církevních sborů. Někteří přicházeli opakovaně – někteří jednotlivci byli na každém z našich sedmi táborů, někteří přišli jen jednou. 

Protože vedoucí byli z různých měst, jakým způsobem se tábor připravoval? Jak se vymýšlelo téma? Jakým způsobem si rozdělovali jednotlivé úlohy a zodpovědnosti?

Dalším z principů naší práce bylo, že jsme všechno tvořili společně. Od výběru lokality a tématu, až po samotnou realizaci a závěrečné zhodnocení. Neměli jsme předem určeno, jak bude vypadat program, jaké aktivity budeme dělat, všechno záviselo na tom, jací lidé se sejdou a co budou ochotni a schopni dělat. 

Tábor jsme začali připravovat už rok dopředu. V průběhu roku jsme měli pár setkání – nemohlo jich být moc, protože jsme chtěli, aby se jich zúčastnilo co nejvíc členů týmu a ti byli ze všech krajů Slovenska. První setkání (zhruba v září) jsme začali rozhovorem o tom, jak vidíme současné děti a které jejich potřeby vnímáme jako aktuální. Podle toho jsme vybrali téma tábora a vytipovali si lokality. O několik měsíců (únor – březen) jsme téma rozpracovávali a rozdělili si zodpovědnosti – každou oblast si vzal na starost jeden člen týmu s malou pracovní skupinou (duchovní program, sport, tvořivé dílny a pod., podle toho, co bylo v možnostech konkrétního týmu). To bylo asi nejnáročnější, protože někteří noví členové přicházející do týmu neměli až takovou odvahu převzít tuto zodpovědnost, možná jen proto, že si nedovedli představit, co to obnáší. No a na posledním setkání před táborem (v červnu) jsme už šli do konkrétností – jednotlivé pracovní skupiny představily svoje návrhy, které jsme zesouladili až jsme nakonec společně vytvořili program na každý den tábora. Důležitým principem bylo, že se všechno odvíjelo od tématu tábora a témat na jednotlivé dni. 

Tento způsob práce jsem zvolila hlavně proto, aby byla větší část týmu co nejvíc zapojená do příprav, takže každý jeden mohl lépe rozumět tomu, o co nám jde a jak toho chceme dosáhnout.

Samozřejmě, mezi jednotlivými setkáními bylo mojí úlohou řešit organizační záležitosti, případně komunikovat s jednotlivými členy týmu. Pár týdnů před táborem probíhala zase intenzívní komunikace v rámci jednotlivých pracovních skupin a v rámci celého týmu, společné shánění materiálu, pomůcek a všeho potřebného.  

No a nakonec jsem považovala za důležité setkání týmu po skončení tábora – víkendovky, na kterých jsme si s odstupem času všechno prošli, zhodnotili, pojmenovali jsme problémy, kterých se do budoucna vystříhat a hlavně jsme si zadefinovali dobré zkušenosti a věci, ve kterých má smysl pokračovat.

Jak jsi řídila takový velký kolos v průběhu samotného tábora?

Na prvním táboře bylo v týmu 20 lidí, na dosud posledním – sedmém, nás bylo už 35 vedoucích od 18 do 60 let. Přibývali hlavně mladí, kteří se předtím tábora zúčastnili a jak rostli, měnila se jejich pozice – z dětí se staly „pomocníci“ z pomocníků mladí vedoucí, plnohodnotní členové týmu. Počet lidí v týmu rostl hlavně proto, že jsme nechtěli nikoho odmítnout. Možná by se zdálo, že nás bolo hodně, ale každý měl co dělat, a pokud se cítil málo využitý, práci si určitě našel. I když koordinovat takový velký a pestrý tím bylo už poměrně náročné.

Lidé v týmu pocházeli z různých měst, z různého prostředí. Téměř každý měl nějakou zkušenost z práce s dětmi – delší nebo kratší, ale měl i svůj způsob práce a uvažování A to bylo asi nejnáročnější – spojovat tyto jednotlivé pohledy, různé způsoby práce, dávat prostor všem, ale na druhé straně převzít zodpovědnost za konečné rozhodnutí, když bylo třeba rozhodnout.  

Musím však říci, že důležitým základem, na kterém jsme mohli stavět je skutečnost, že nás všechny spojoval stejný systém hodnot a měli jsme jasný cíl – přinést dětem zkušenost, zážitek společenství, uprostřed kterého a nad kterým stojí Pán Bůh. 

Organizace tábora byla poměrně komplikovaná, protože jsme zvolili způsob, že děti nebyly rozdělené do stabilních skupin. Chtěli jsme, aby všichni účastníci tvořili jeden celek, abychom trávili čas společně, a na různé tipy aktivit jsme měli různé způsoby dělení do menších skupin.  

Důležitou součástí tábora byly každovečerní setkání celého týmu, kde jsme zhodnotili uplynulý den, vydiskutovali si vzniknuté problémy nebo sladili svoje pohledy a připravili se detailně na další den. 

Pověz něco o tzv. kapitánech, mladých vedoucích? Jak fungovali?

Kromě dospělých členů týmu jsme od začátku zapojovali také starší děti a mladé. Tábor byl určen pro děti od 6 do 12 let, pro ně jsme připravovali program. Starší děti 12 – 15-leté byly „pomocníci“ (na každém táboře jsme je nazývali jinak, podle tématu tábora: kapitáni, tovaryši…). Považuji za důležité, aby děti v tomto veku měly možnost přebírat menší zodpovědnosti a být aktivně zapojené. Naši pomocníci měli zodpovědnost za svoje družstvo – skupinu dětí různého věku, se kterými plnili úlohy, soutěže a pod. Jejich úlohou bylo napomáhat tomu, aby děti v družstvu spolupracovaly, pomáhaly si, společně dosahovaly stanovený cíl. Dospělí byli, samozřejmě, nablízku a  v případě potřeby byli nápomocní. 

Mladí lidé od 15 do 18 let, tzv. mladí vedoucí, byli součástí týmu, mohli se zapojovat do tvorby programu, byli součástí pracovních skupin, plnili konkrétní úlohy. 

Jsem velmi vděčná za tuto spolupráci všech věkových skupin. Považuji za velmi dobré, když se navzájem učíme – mladí od starších a starší od mladých a dětí. Každý jeden přinášel svoje nápady, pozorování, obdarování a schopnosti. Také to bylo velkým přínosem pro děti – každé z nich mělo na táboře vrstevníka, staršího kamaráda nebo kamarádku, „rodiče“ i „starého rodiče“,  a mohli za kýmkoli přijít, podle toho, co v dané chvíli prožívalo a potřebovalo. Tím, že nás bylo dost, měli jsme čas věnovat se dětem osobně, nejen jako skupině.

Bylo velmi milé sledovat, jak se nejstarší děti chtěly stát pomocníky, pomocníci se nemohly dočkat, kdy z nich budou mladí vedoucí. Samozřejmě, ne všichni, ale bylo jich dost. I proto náš tým postupem let narůstal 🙂 

Byla to pro tebe určitě velká výzva a musím ti složit poklonu, že si připravila až sedm podobných táborů. S jakými problémy jsi se jako hlavní kapitánka celého projektu setkávala a co ti naopak dal pozitivního?

Nedá se hovořit o problémech. Ale bylo více věcí, které byly pro mě výzvou.

Vždy byl pro mě napínavý začátek příprav – jestli se najde dostatek lidí ochotných převzít zodpovědnost. Když bylo jasné, že aspoň základ týmu máme, mohli jsme přípravu rozběhnout. Potom už byla radost pracovat. Později se do týmu podařilo zmotivovat dalších, kteří se zapojili do plnění konkrétních úloh. 

Na prvním táboře v r. 2007 jsme se navzájem neznali, ale jako zázrak jsem vnímala fakt, že v náhodně složeném týmu byli zastoupeni všechny typy lidí, kteří jsou na táboře užiteční – „biblisté“, „kreativci“, sportovci, hudebníci, technici (i s aparaturou), všichni s velice dobrým nastavením vůči dětem. 

Každým táborem jsem prožívala silnější pocit zodpovědnosti, stále více jsem si uvědomovala rizika a nebezpečí, která se mohou přihodit. Díky Pánu Bohu jsme však nikdy nemuseli řešit závažné problémy.  

„Naše“ tábory byly pro mě školou práce s dětmi v praxi, školou spolupráce a vzdávání se svých představ jak by měly věci vypadat. Každý z nás je jiný, a právě spolupráce různých typů lidí a různých generací může přinést něco nového a pěkného. Bylo pro mě ctí spolupracovat se všemi.

A hlavně mi daly mnoho nových vztahů. Každý mě něčím obohatil. Ale zvlášť jsem vděčná za ty, které věřím přetrvají, i když se možná při společné práci už nesetkáme. Jsou mi pomocí, povzbuzením a přinášejí mi radost a požehnání.

Zůstaň v kontaktu

Přihlas se k odběru našeho info listu a budeme ti posílat nejen informace o novém obsahu na našem webu, ale i zajímavé materiály, které na našem webu nenajdeš.

Tvůj email zůstane u nás, nikomu ho nebudeme dávat.

Související příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..