Larry Osborne: Kde farizejové udělali chybu/ A jak neskončit stejně

Na tuto knihu mě upozornil Gabriel Hakulin, když jsem s ním dělala rozhovor. Moc se mi líbil už jen název a tak jsem si knihu sehnala a přečetla. 

Není to žádná novinka a možná ji už dávno máte ve svých knihovnách. V roce 2011 ji vydalo vydavatelství Návrat domů. Není tlustá (173 s.), přečtete ji poměrně rychle a je přeložena do češtiny. Je rozdělena do sedmi kapitol a na konci každé kapitoly jsou diskusní otázky, což znamená, že ji můžete použít na skupinové studium. Ale samozřejmě si podobné otázky můžete položit i vy sami při samostudiu. 

Když se řekne farizeus, představíme si pokrytecké, úzkoprsé, nafoukané lidi. V Ježíšově době to tak ale nebylo. Byla to spíš poklona než nadávka. Protože farizeji byli hodně vzdělaní, zapálení pro Boha, dokonale znali biblické texty a teologii měli v malíčku. Ale Ježíš a později Pavel ve svých textech v Bibli ukázali jejich zbožnost v jiném kontextu. Především poukázali na to, že naší skutečnou nadějí je Boží milost, ne naše duchovní dokonalost.

A přestože farizeji žili už hodně dávno, podobný přístup k duchovním otázkám, jaký měli oni, může mít každý z nás. Každý z nás může na své duchovní cestě zabloudit a stát se sebe spravedlivým pokrytcem. „Vždycky se najde nějaké místo, kudy lze z této cesty sejít. Vždycky je příležitost otočit se.“

V jednotlivých kapitolách knihy se autor dotýká různých negativních projevů, kam se naše víra může dostat. Hranice mezi dobrým a zlým je velmi úzká. Stejný projev je za určitých okolností v pořádku, ale stačí málo, abychom se dostali na druhou stranu. Tak například není nic zlé na tom, pokud jsme duchovně hodně zapálení. Problém nastává, pokud se naše horlivost vymyká poselství Bible. Pokud jsme poslušni Bohu, je to správné, ale ne tehdy, pokud se poslušnost promění na duchovní pýchu a máme pocit, že jsme lepší než ostatní. Pokud chceme ve sborech vést lidi k hluboké víře a ne k polovičaté, i to je v pořádku, co však neznamená, že nemáme mít lásku a milost pro ty, kteří tuto představu nesplňují. Autor vyjmenovává skupiny, které představují tzv. „nové zákonictví“. Skupiny křesťanů, kteří považují určitý aspekt křesťanství za důležitější než jiný a podle toho hodnotí naši víru. Ať už je to naše štědrost, zapojenost v službě, míra misie nebo jiné aspekty. A to všechno jsou určitě skvělé věci, jen posuzovat víru někoho jiného na základě jednoho projevu, je zrádné. „Všechny mají v království důležité místo. Všechny ale balancují na hraně nebezpečného útesu.“ 

Někdy se zase díváme na minulost růžovými brýlemi a stává se pro nás modlou. Ať už je to život ve sboru před deseti, dvaceti lety, který byl o moc lepší, kazatel, který nám tehdy úžasně sloužil nebo kultura společnosti, která nebyla tak bezbožná jako dnes. Pokud jsme zažili požehnané časy v minulosti, je to určitě výborné. Můžeme z ní hodně těžit, poučit se z ní, ale neměla by se pro nás stát bariérou, abychom si vychutnávali požehnání přítomnosti a dokázali přijmout nové věci, nové formy práce ve sborech. 

Podobně je zkázou duchovního života touha po uniformitě. Každý jsme jiný, každý máme své typické projevy víry, svůj duchovní temperament. Můžeme mít ve svém okolí přátele, se kterými si skutečně moc dobře rozumíme, protože uvažují a projevují se stejně jako my. A ač je nám to příjemné, měli bychom akceptovat jinakost v našich sborech a vidět ji jako požehnání, ne jako prokletí. 

Autor se velmi podrobně zabývá jednotlivými problémy a rozebírá je do detailů. Uvádí vlastní zkušenosti, praktické příklady. Až se nám to ze začátku nezdá, určitě se v některých z nich najdete. Co je dobré, že vždycky své směřování můžeme napravit. 

Larry Osborne je asi 70 letý zkušený dlouholetý pastor, mentor, řečník a autor množství knih. S manželkou žije ve slunečné Kalifornii.