Lukáš Bužo z kapely F6: Mnozí chtějí měnit Romy zvenku, ale víra je mění zevnitř

Rozhovor s křesťanským lídrem a zpěvákem Lukášem Bužem i o tom, jestli na Slovensku vyrůstá nová romská generace.

Na Romy se velká část lidí dívá jako na ty, kteří nestudují, nepracují a žijí na úkor většinové společnosti. Vy jste čtyři bratři, všichni máte středoškolské vzdělání, vy osobně i vysokoškolské, vaši rodiče celý život pracovali. Dá se říct, že jste důkazem toho, že když se chce, tak se to dá?

Jako děti jsme každý den viděly, že otec ráno vstává a jde do práce. Někteří sousedi se mu proto i smáli. V 90. letech byly dávky v nezaměstnanosti vyšší než mzda, kterou on vydělal v práci. Otec nám však zdůrazňoval, že tady jde o princip – nebýt líný, umět si vydělat na chleba, být pro společnost přínosem. I když tím nechci říct, že všichni, kteří nepracují, si za to mohou sami. Někteří si neumí najít zaměstnání z objektivních důvodů.

A co vaše maminka?

Ona měla skončenou učňovku, byla švadlena. Když jsme vyrůstali, udělala si maturitu a dnes je asistentkou terénní sociální pracovnice na obecním úřadu. Jelikož jsme neměli sestru, nejednou jsme jí pomáhali s domácími pracemi. Včetně otce. A to není běžné nejen v romských, ale často ani v slovenských rodinách. Od malička jsme tak doma měli vzor pracovní disciplíny a morálního chování.

Čím si vysvětlujete, že vaši rodiče si razili životem vlastní cestu a nenechali se komunitou strhnout negativním směrem?

Důležité bylo, že stejně jako my i oni měli pozitivní rodičovské vzory. Dědeček z matčiny strany byl známý elektrikář, druhý dědeček až do důchodu pracoval na železnici. Stejně byly zaměstnané i obě babičky. Když se v rodině cosi dobré zaseje, přechází to z generace na generaci.

Rodiče byli věřící?

Ano, ale do kostela moc nechodili. Vnitřně se obrátili, až když jsem začal chodit do společenství, které vedl otec Martin Mekel. Můj otec však denně četl Bibli. Dodnes si pamatuji na obrázky, které v ní byly. I to, že byla tak opotřebovaná, že už neměla obal. Stejně i maminka moc ráda četla. Díky tomu jsme později neměli problémy se školou a učivem.

Kamarádi z ulice se na vás nedívali přes prsty jako na ty, kteří se tváří, že jsou jiní, lepší než ostatní?

Ne, já jsem byl vždycky člověkem do party. Mamka mi říká, že jsem si vždycky uměl získat druhé lidi. Nikdy jsem neměl ze sebe pocit, že jsem jiný než ostatní. I když jsem věci viděl jinak než oni.     

Parta vás nestrhla na špatné cesty? 

Jasné, že strhla, mockrát. Mezi dobrem a zlem je dost tenká hrana. Děti si přirozeně chtějí všechno vyzkoušet, zažít na vlastní kůži. Puberta je zase obdobím vzdoru vůči rodičům a autoritám, tím jsem si taky prošel. Ale když mi bylo 13-14 let a poznal jsem otce Martina, všechno se změnilo. Začal jsem se naplno věnovat věcem, které nám nabízel a které mě moc bavily. Byl jsem do toho úplně ponořený a nezůstával mi čas na hlouposti.

Čemu jste se věnoval?

Skautingu, zpěvu, kapele… Ta se ještě nejmenovala F6, ale Chválící tým.

Řeckokatolického kněze Martina Mekela, který sehrává důležitou úlohu v evangelizaci Romů na východním Slovensku, jste zmínil už víckrát. Jak jste se seznámili?

V roce 2003 se stal farářem ve farnosti Hlinné, pod kterou jsme patřili. Po prázdninách jsme s ním měli mít první hodinu náboženství a se spolužáky jsme si připravili nějaké schválnosti, které mu vyvedeme. Ale nedopadlo to tak, jak jsme plánovali. Na hodinu přišel vysoký kněz s kytarou na zádech a s flipchartovým papírem v ruce, zavěsil ho na tabuli, byly na něm napsané slova písně. Začal hrát, zpívat a úplně nás tím strhl. Na tu hodinu nepřišel jen obyčejný kněz, ale přišel s ním Bůh, který se dotkl našich srdcí. 

Po hodině se mě zeptal, jak se jmenuji, odkud jsem a jestli nechci chodit na skauting. Podíval jsem se na něho, že co to je, do té doby jsem to slovo neslyšel. On mi to v krátkosti vysvětlil s tím, že odpoledne se za mnou zastaví doma. Pustil jsem to hned z hlavy, protože k nám do osady chodili faráři jen na pohřby a požehnat domy na Tři krále.

A přišel?

Běhal jsem venku s kamarády, hráli jsme fotbal, když před domem zastavila bílá Toyota. Otec Martin vypil s mamkou kávu, otec byl ještě v práci, vysvětlil jí, co je skauting, a řekl, že by byl rád, kdybychom já a moje dvojče Matúš začali do něho chodit. Tak podchytil i další kluky. Patřili jsme pod romský skautský sbor v Prešově. Skauting však byl jen odrazovým bodem pro podchycení našich talentů a budování společenství, ze kterého by vzešli romští lídři evangelizující ostatní Romy. 

Tak jste se dostali i k hudbě?

Jsem jediný z rodiny, který neumí na nic hrát. Například starší bratr Paľo nebyl přes víkendy nikdy doma, protože s kapelou hráli na zábavách, plesech, oslavách… Vždycky jsem to teda bral tak, že bratři jsou hudebníci, jen já nejsem. Na to, že mám zpěvácký hlas, jsem nikdy nepomyslel.

Až jednou otec Martin přišel za mnou po chválách a zeptal se mě, jestli bych nechtěl zpívat v Chválícím týmu. Řekl jsem mu, že neumím zpívat, na což on reagoval, že mě slyšel, nebylo to dokonalé, ale určitě zpívat umím. Potom se mi začal víc věnovat, stejně jako pan učitel Baran na základní škole, a díky těmto dvěma mužům jsem objevil dar zpěvu, který mám.

Jak se z Chválícího týmu stala kapela F6?

Stano, který hraje na akustické kytaře, dlouho snil o mládežnické kapele, která by hrála na skautských akcích, liturgiích a na dalších akcích. V roce 2007 jsme si řekli, že jdeme do toho, ale nedokázali jsme vymyslet žádný název, se kterým bychom byli spokojeni.

Vzali jsme teda do ruky Svaté písmo, ať k nám promluví Bůh svým slovem. Otevřeli jsme si epištolu Efezským, kde se v 6. kapitole píše o Boží výzbroji v boji s ďáblem. Ale samotná kapitola se začíná Pavlovou výzvou, aby děti poslouchaly a ctily své rodiče, protože to je milé Pánu. Protože v té době jsme ještě byly děti a chtěly jsme zápasit se zlým, tak jsme si řekly, že to je ono, to bude náš název.

Otec Martin se i tehdy ukázal být vizionářem a řekl nám: „Chlapci, vy si myslíte, že budete hrát jen tady pro nás, ale Bůh má s vámi mnohem větší plány pro celý romský národ.“ Moc nám pro to zahořelo srdce, řekli jsme Bohu svoje ano a on to skutečně splnil. Otec Martin nám potom musel dělat šoféra, protože nikdo z nás ještě neměl 18 let, ale už nás zvali hrát po celém Slovensku. Přitom nás učil vystupovat před lidmi, plánovat si věci, strategicky uvažovat, ale hlavně se modlit, abychom poznali, jaké plány má Bůh pro naše životy. Je skutečně skvělým učitelem, který umí nejen hladit, ale ukázat i tvrdou ruku, když je potřeba. Protože u Romů platí, že pokud kněz neumí být rázný, moc toho nedosáhne.

Stejně důležitou je při vzdělávání, výchově a evangelizaci Romů i hudba, že?

Nepochybně. Když jsme nedávno dělali Čeky Point o Romech, Marián Čekovský uvedl, že když chtěl romské děti naučit, kde se píše krátké a kde dlouhé „i“, musel jim to zazpívat. I nás, jak jsem uvedl, si otec Martin získal kytarou. Bůh si ho připravil na to, aby uměl k Romům přistoupit způsobem, který je nám blízký. Nechce nás měnit podle svých představ, ale právě naopak, on sám se proměňuje, aby nám byl co nejbližší. Začal s námi žít, poznal nás a nabídl nám cosi nové.    

Obdiv patří i jeho manželce Majce, která je skutečně velkou služebnicí a věrně slouží romským ženám. A stejně tak i otci arcibiskupovi Janovi, že otce Martina jako prvního kněze vyčlenil pro romskou pastoraci a povolil, aby liturgie mohly být doprovázené kytarami, klavírem i bicími. Přitom je známé, že u řeckokatolických svatých liturgií se nepoužívají ani varhany, jen lidský hlas. 

Postupně jste se stal blízkým spolupracovníkem Martina Mekela při budování Řeckokatolické romské misie, základem které bylo pastorační centrum pro Rómy v Čičavě. Jak vznikl tento projekt?

Otec Martin se jako farář v Hlinném a předtím ve Varhaňovcích věnoval naplno všem věřícím – slovenským i romským. Stále více ho to však tahalo k Romům, cítil, že právě to je Boží vůle. Jednou při modlitbě vnímal, že mu Bůh hovoří, že má pro něho připravený dům s mnoha okny, ve kterém bude moct sloužit Romům. Šel ho teda hledat a našel ho v Čičavě. Byl zchátralý a zarostlý, protože už dlouho v něm nikdo nebydlel. Vyhledal majitele, se kterým se dohodl na pronájmu, a začali jsme ho opravovat.

Nejprve jsme zrekonstruovali jedno poschodí, aby měl kde s rodinou bydlet, a postupně i další prostory. Začali se tam sloužit liturgie, dělat různé akce a kurzy, jediný víkend nebyl volný. Později jsme s pomocí Nadace Pramen dům odkoupili a díky prostředkům z různých projektů a grantů jsme vybudovali přístavbu, ve které dnes sídlí komunitní centrum.

Jak to pokračovalo dál?

Řeckokatolická romská misie se postupně rozšířila i do dalších okresů a k otcovi Martinovi se přidali další kněží. Ve vranovském okrese působí otcové Peter Lazorík, Michal Fedin a Ján Lemeš, v bardejovském otec Igor Čikoš a ve Staré Ľubovni otec Leontín Lizák. Centrum celé misie se nachází na Sigorde u Prešova, kde je hlavním koordinátorem právě otec Martin Mekel. Součástí tohoto centra je i naše kapela, která dělá koncerty a pomáhá s akcemi všude, kde nás zavolají.

Věnujete se kapele a evangelizační činnosti naplno, nebo přitom někde i pracujete?

V určité fázi jsme jen sloužili, pořádali jsme výchovné koncerty ve školách, v dětských domovech, ve věznicích, hráli jsme na křesťanských festivalech. Postupně si však všichni členové kapely založili rodiny, takže se museli zaměstnat, aby je mohli živit.

Já jsem se oženil do Staré Ľubovne, kde jsem pracoval v komunitním centru, a přitom jsem vystudoval sociální práci na Katolické univerzitě v Ružomberku. Před dvěma roky jsme se s manželkou přestěhovali do mé rodné obce Jastrabie nad Topľou, kde bylo zřízeno nové komunitní centrum, kterého jsem ředitelem.

Takže máte asi méně času na aktivity, kterým jste se kdysi mohli věnovat naplno?

V kapele se modlíme, abychom poznali Boží vůli. A vnímáme, že v posledním období je naším posláním zejména pomáhat mladým romským evangelizačním kapelám. Tak jako nám kdysi pomohli chlapci z kapely Timothy, Braňo Letko a Lamačské chvály, otec Peter Milenky, ale i studio Lux a další. Protože kdo se nechce učit, nemůže růst. My jsme chtěli a dnes jsme tady pro ty, kteří chtějí také.

Vy jste na svém vlastním životě i na životech jiných Romů mohli poznat, jak víra v Boha mění lidi k lepšímu. V nové Strategii rovnosti, inkluze a participaci Romů do roku 2030, kterou před časem schválila vláda, se však pastorace Romů vůbec neuvádí. Co na to říkáte?

Mnozí se snaží měnit Romy zvenku, ale víra je mění zevnitř. Nejde přitom o povrchní a dočasnou, ale o dlouhodobou a trvalou změnu. Padesátiletý člověk je po živém setkání s Bohem ochotný a schopný zásadním způsobem změnit svůj životní styl, začít se vzdělávat, vybudovat si hygienické i pracovní návyky.

Dovolím si říct, že organizace, které na Slovensku působí dvacet-třicet let, nedosáhly takové výsledky jako otec Martin a Řeckokatolická romská misie. Přitom ani zdaleka nemá tolik finančních příspěvku. Za málo peněz však dokáže udělat hodně muziky právě proto, že lidem nabízí setkání s Pánem Ježíšem Kristem.

Pokud se ještě vrátím k uvedenému vládnímu dokumentu, ten doporučuje, aby se mateřské školy nestavěly v těsné blízkosti segregovaných osídlení, ale mimo nich a raději se zabezpečilo dobré dopravní spojení. Cílem je dostat romské děti mimo uzavřené komunity a integrovat je do společnosti. Koordinátorka Konference biskupů Slovenska pro romskou pastoraci Renáta Ocilková tento přístup odmítá s tím, že zkušenosti z praxe potvrzují, že pokud je školka přímo nebo v blízkosti marginalizované romské komunity, je mnohem lepší docházka dětí do školky a lepší vztah mezi dětmi, učiteli a rodiči. Co si vy o tom myslíte?

Na tuhle otázku podle mě neexistuje jednoznačná odpověď a je potřeba rozlišovat od případu k případu, od komunity ke komunitě. Jsou osady, kde děti nevidí nic jiného, jen nepořádek a bláto. A proto potřebují zažít jiné prostředí. Pokud má romská osada aspoň základní infrastrukturu, je tam asfaltová cesta, chodníky, lidé mají zděné domy s dvory, tak ať je školka nebo komunitní centrum přímo v osadě. Ale pokud je osada jen jedním velkým smetištěm, je potřeba děti dostat ven, protože jinak se dopředu neposunou. I mně osobně velmi pomohlo, že jsem mohl poznat odlišné životní prostředí.

V rozhovoru jste uvedl, že Romové potřebují své vlastní lídry, kteří ostatním pomohou přetvářet samých sebe i svět okolo. Vidíte po těch letech spolupráce s otcem Martinem Mekelem okolo sebe novou romskou generaci?

Za těch patnáct let jsme toho díky velké Boží milosti dosáhli mnohem víc, než jsem si sám dokázal představit. Je okolo nás množství lidí, o které se můžeme opřít, rozdělit si povinnosti, a tím zvládat mnohem víc věcí. Věřím, že Bůh, který začal dobré dílo, tak ho i dokončí; že si zachováme svoji romskou identitu, romipen, ale ta bude ponořena do Boží dobroty. On nás volá k tomu, aby si romský a slovenský národ odpustily a společně jsme budovali Boží království tady na zemi.  

---

Lukáš Bužo se narodil roku 1991, pochází z Jastrabia nad Topľou (okres Vranov nad Topľou). Spolu s dvojčetem Matúšem mají dva starší bratry. Vystudoval Střední odbornou dřevařskou školu ve Vranově a sociální práci na Pedagogické fakultě Katolické univerzity v Ružomberku. Pracoval v komunitním centru ve Staré Ĺubovni, v současnosti vede komunitní centrum v rodné obci. V roce 2007 stál při vzniku úspěšné gospelové romsko-slovenské kapely F6. 

Rozhovor vyšel v Konzervatívnom denníku Postoj (autor Imrich Gazda), původní rozhovor si můžete přečíst tady: https://svetkrestanstva.postoj.sk/77340/romsky-a-slovensky-narod-si-musia-odpustit