Moderátoři podcastu Zabudnuté cesty Janči Máhrik a José Calvo Aguilar navštívili v Nitře začátkem října 2021 paní Zuzanu Máhrikovou, která se právě tehdy dožila stých narozenin. Kluci si přišli vyslechnout pár moudrých slov a rad od Jančiho babičky a živým rozhovorem je zprostředkovali i ostatním posluchačům a fanouškům svého podcastu. 

Paní Máhriková byla celý život učitelkou. Pochází z menší obce Mestečko u Púchova na středním Slovensku, ale jako učitelka působila v různých koutech země. Zažila několik režimů. Studovala gymnázium v Banskej Štiavnici ještě za první republiky, novovzniknutého Československa. Svá první učitelská místa absolvovala za války během Slovenského státu, ale zažila i socialismus. Když už byla v důchodu, přišla Něžná revoluce a demokracie. Každé období mělo svoje specifika a těžké chvíle, ale zároveň si vždy našla i příležitost na radost. 

Být učitelkou nebylo v minulosti jednoduché. Dnes si už nedokážeme představit, že po skončení školy dostávali mladí lidé umístěnky, kam mají jít pracovat a nemohli si sami vybrat. Paní Zuzka vzpomíná, že její první učitelská místa byla daleko na Východním Slovensku, ani nevěděla, kde se obce nacházejí. Smlouvu dostala vždy pouze do konce června a přes prázdniny 20 % z platu. Každý rok si znovu musela žádat o další práci. Dekret na nové místo běžně přišel až v říjnu. 

Učitelé byli důležitým elementem každého režimu. Přes ne se dali ovlivňovat nové generace. Během Slovenského státu je nutili vstoupit do Hlinkových gard, za socialismu se museli školit ideologickými Stalinovými a Leninovými spisy, skládat zkoušky. Paní Máhriková a její manžel byli věřící, ale jako učitelé si za socialismu museli vybrat – buď kostel, nebo učitelská existence. Pokud chtěli dělat svou milovanou práci a uživit rodinu, snažili se neprovokovat.

„Ale na Štědrý den jsem vždycky šla do kostela,“ říká paní Zuzka. Bibli dodnes čta každý den, také se pravidelně modlí. Tak to dělala celý život.

Protože si neskutečně mnoho pamatuje a zpaměti recituje verše starých písní, Janči, její vnuk, se ptá, odkud má tak skvělou paměť? Určitě je to geny, ale také mnohým studiem, kterému se celý život věnovala. Měla skvělé a přísné profesory na gymnáziu, i učitelském ústavu. Zapojovala se do ochotnického divadla, recitací, hodně se učila nazpaměť. Doma se stále zpívalo, samozřejmé také množství písní zpaměti. Ale ještě i v důchodu se paní Zuzka věnovala ženám v evangelickém kostele v Nitře, kde se znovu učila nazpaměť mnohé údaje a studovala, vzdělávala se. Vždycky byla mimořádně aktivní. „Lidé se bojí, co budou dělat v důchodu, ale když mám tolik knih, mohu se pořád vzdělávat.“

Kluci se jí také ptají, odkud získávala duchovní povzbuzení pro svoji víru? Nejvíc z domu. Bylo zvykem zpívat duchovní písně při každé práci. Ať už při přádkách nebo na poli. V neděli po obědě se rodina setkala a zpívalo se. Otec paní Máhrikové měl výborný hlas, vedl v obci lidový soubor, ale i další čtyři sourozenci zpívali dobře. Nebyl televizor, rádio, nebyly telefony, písně byly samozřejmou součástí života, práce nebo oddychu. Ve škole se děti modlívaly na začátku vyučování a také na jeho konci. Zdá se, že to, co člověk získá v dětství a především v rodině, je klíčové pro jeho další život.

S manželem se paní Máhriková seznámila také ve škole, v Šulekově, kde byli kolegové. Jedno s prvních společných setkání bylo u ochotnického divadla. Hrála se Maryša bratří Mrštíků. Budoucí manžel v roli sedláka Vávry a paní Zuzka jako jeho zoufalá žena Maryša. Kdo zná tuto starou hru ví, že Maryša nakonec svého muže otrávila jedem, protože ji týral a ubližoval jí. Paní Zuzka dodnes vzpomíná, jak jí kolega Janko na jevišti shodil, až měla odřené kolena a plakala bolestí. Specifický způsob získat si děvče, avšak v tomhle případě z toho bylo krásné manželství na mnoho let. 

Ústy Josého a Jančiho se mohli posluchači Zabudnutých ciest zeptat paní Zuzany na to, co je zajímá. Co u současných mladých lidí postrádá? „Málo čtou. Když si potřebují odpovědět na otázky, všechno najdou lehce na internetu.“ Za jejích studentských let se hodně četlo, ale nejen to. Učitelé vyžadovali od žáků rozbor knih. Zabývat se přečteným do hloubky. To všechno lidem dalo hodně do života. 

Neudělala paní Zuzka někdy zbytečnou investici? Určitě ne, ať už ve své původní rodině nebo později, když se vdala, nikdy nebylo peněz nazbyt a tak se hodně šetřilo. Dokonce prodávala i drobnou úrodu, co vypěstovala na zahradě, aby za získané peníze mohla přilepšit rodině. A co se týká investice času, paní Zuzka si nevzpomíná, že by se věnovala něčemu, co by později litovala. 

Jak mohou mladí žít spolu se staršími? Není to jednoduché, starého člověka nepředěláš. Paní Zuzka hovoří dost kriticky k vlastní generaci. Starší lidé mají předsudky, rádi se urazí, odsoudí mladé. Ale to není cesta. Nejdříve je potřeba vyslechnout, setkávat se a po vícero takovýchto setkáních je možné najít společnou řeč. Pokud jsou lidé otevření, vždycky je šance si porozumět. 

Jaké jsou oblíbené recepty paní Máhrikové? Janči vzpomíná na výborné lokše (placky z vařených brambor), které si pamatuje z dětství. Babička je pekla na plotýnce, dělali se na nich bubliny. Potom je potírala kachním sádlem. A paní Máhriková dodává, že byly doma tak oblíbené, že je svým dětem v sobotu pekla i 70-80 kusů. 

A co by nakonec vzkázala mladým? Aby dobře zvážili, na co se hodí, co chtějí v životě dělat a dělali to naplno. Mnohé školy chrlí odborníky, například právě učitele, kteří potom své povolání nedělají, nebo nemají svoji práci rádi. Nemají ke svému povolání vztah, zápal. 

K tomu moderátoři dodávají, že na paní Máhrikové je tento zápal, tato vášeň pro vyučování pořád vidět. I jako stoletá důchodkyně, pořád vyučuje. Vším tím, co dělá, co říká. Učitelství bylo její celoživotní poslání. A to je krásné. Je krásné, pokud člověk najde to, pro co může mít vášeň. 

Jako učitelka paní Zuzka vyučovala nejen klasické předměty, ale i mnohé praktické věci. Mnozí její žáci ji po letech vyhledávají a vyznávají, jak dobře je připravila dokonce i pro obyčejný život. Stará paní nezná slovo „influencer“, ale ve skutečnosti byla a je skutečnou influencerkou. Protože zasahovala životy druhých. Vedla je a ovlivňovala, pomáhala. Nejlépe jak se dalo. 

Když už podcast téměř končí, ozývají se poslední slova stoleté influencerky:

„Svět nepředěláš, ale když za života jen jeden dva trošku napravíš z té dlouhé cesty, tak si pěkně život naplnil.“

Pokud si chcete vyslechnout celý rozhovor, najdete ho na: 

https://zabudnutecesty.podbean.com/e/bonus-24-storocna-influencerka/

Eva Bechná pracuje jako pastorační asistentka ve sboru Církve bratrské v Žilině. Ve sboru se mimo jiné věnuje dlouhodobě práci s dětmi a maminkami a také vydávání sborového newsletteru Fajo.

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Na našem webu používáme soubory cookie

Potvrďte prosím, zda přijímáte naše sledovací soubory cookie: Google Analytics, Facebook Pixel. Sledování můžete také odmítnout, takže můžete nadále navštěvovat naše webové stránky bez odesílání jakýchkoli dat službám třetích stran.