Rozhovor s Maruškou Skonc o tvoření, její nové knize a vůbec o životě

Maruška Skonc vystudovala slovenský jazyk a literaturu v kombinaci s estetikou na univerzitě v Prešově, dlouhou dobu pracuje profesionálně pro TC Kompas s mladými lidmi, ale zároveň se vždy různým způsobem věnovala i mladým lidem ve svém vlastním společenství, v blízkém i vzdáleném okolí. Kromě toho je velmi aktivní na poli literární tvorby. V těchto dnech vychází její třetí kniha ze „žitné“ série s názvem Dožaté. 

Pojďme si popovídat o tvé nové knize s názvem Dožaté, která vyjde 26. listopadu 2021. Je to samostatná, nezávislá část jakési „trilogie“. První kniha, vydaná v roce 2009 se jmenovala Ako chytať v žite a druhá z r. 2017 Nažité v žite. Všechny tyto knihy jsou autobiografické. Nebo vlastně jsou víc než autobiografické. Jsou jakýmsi „svědectvím života“. Zachycuješ v nich svoji službu, práci s lidmi, osobní zkušenosti, problémy, kterým si čelila, požehnání, která jsi přijala. A každá z nich pokrývá jinou fázi života. Jakému období se věnuje tato poslední? Kam bys ji časově zařadila k těm předcházejícím knihám?

MV první knize se věnuji období, když jsem v sedmnácti letech začala pracovat s mládeží u nás ve sboru, roku stráveném na brigádě v Cambridge a následujícímu období, kdy jsem znovu pokračovala ve studiu na vysoké škole. To je dohromady asi nějakých deset let. Ve druhé části je zachyceno období po skončení studia. Hovořím o tom, jak mě Pán Bůh povolal do plné profesionální služby pro TC Kompas, učednictví, cestovaní, vztahům s lidmi, prohrách aj výhrách, církvi. A tato třetí a zatím poslední část, pokrývá posledních sedm let života a služby. 

V první knize píšeš o dorostu nebo mládeži, lidech, kterým ses věnovala jako sedmnáctiletá. Tito lidé už mezitím zestárli nebo dozráli, změnil se jim život. Můžeme tedy očekávat, že píšeš o této generaci v jejich nových podmínkách nebo se znovu vracíš k mládežníkům a dorostu?

M: Myslím si, že jsou dva typy lidí. Jednak takoví „věční“ pracovníci s mládeží, kteří se pořád věnují stejné generaci. I když budou mít šedesát let, pořád budou pracovat s dorostem, protože je to jejich srdcová kategorie. A potom jsou lidé, jako já, kteří tak, jak stárnou, posouvá se věkově i skupina lidí, o které se starají. Věřím v to, že člověk má činit učedníky celý život. A myslím si, že já sama budu činit učedníky i když budu mít sedmdesát. Jen už nemám ve skupince sedmnáctiletá děvčata, ale třicetileté ženy, což je normální a přirozený vývoj věcí. Lidé, mezi kterými se teď pohybuji, jsou o trochu mladší než já. Jsou to dospělí lidé. Jsou vdané a ženatí, mají děti a práci. A od toho se odvíjejí témata, kterým se v knize věnuji.

Jaká jsou to témata?

M: Píši o manželství, o práci, o určitém náběhu na vyhoření, o únavě, o zklamání z církve, o znovu nalezené lásce k církvi, o tom, jak si člověk hledá svoje místo, i když už není mládežník. Taková témata jsou zhruba pokryta v této třetí části. Byla jsem zvědavá, jestli je kniha zajímavá i pro mládežníky, jestli je to ještě pro ně „cool“ nebo je to už irelevantní. Byl to pro mně takový experiment. Na knize jsem spolupracovala s mnoha lidmi ve věku pod dvacet let (pomáhali mi s propagací na sociálních sítích) a tak jsem mohla vidět, jak ji přijali, protože měli možnost se seznámit s jejími příběhy. A viděla jsem, že i oni si našli místa a části, které se jich dotkli. Nejvíc je asi bavili cestovatelské části. V této poslední knize hovořím o dlouhé cestě spolu s manželem Danielem, kterou jsme absolvovali po Indii, Indonésii a Singapuru. Věnovala jsem jí asi třetinu knihy, celých patnáct kapitol. A viděla jsem, že se těmto mladým líbily nejvíc. 

Tím mi odpovídáš i na další otázku: Kdo je cílová skupina knihy? 

M: Řekla bych to takhle: Lidé v mém věku nebo i starší, tj. 30, 40, 50-letí jí budou rozumět. Budou mít pocit, že se i oni takto cítí, že to, o čem píši, je i jejich zápas. Trápí je stejné problémy, přemýšlejí nad stejnými věcmi. Mohou si říct, že je to i jejich příběh a kladou si stejné otázky jako já. Ale v mnoha směrech se příběhy dotýkají i mladých lidí, učednictví, celé misie, tak věřím, že i 15-letí si mohou najít věci, které se jim budou líbit. Možná je to připraví na dobu, kdy budou mít třicet a budou řešit podobné situace, jaké dnes řeším já. 

Zkusme se v rámci omezených možností, které nám tato platforma dovolí, podívat na některé témata, kterým se v knize věnuješ. Říkáš, že se v ní odráží život tvých vrstevníků. Jsou to lidé, kteří mají rodiny, zaměstnání a v životě se nacházejí jinde než kdysi, když byli mládežníci. Bezstarostný studentský život je definitivně pryč. Nevím, jaké jsou tvoje zkušenosti, ale mnoho těchto lidí může dospělý život zasáhnout natolik, že odpadnou od víry, zůstanou zahořknutí nebo prožívají víru jen formálně a zvykově. Ten někdejší mládežnický drive, první láska, se vytrácí. Jak tomu čelíš jako lídr? Co učíš své třicetileté učedníky? Jak tomu vzdoruješ ty sama?

M: Z takového celocírkevního pohledu bych řekla, že čím je církev zdravější, tím je tento problém menší. Přičemž tím nemyslím konkrétní denominaci, ale církev s velkým „C“. A mám pocit, že církev je velmi silně nastavena na extroverty. Na lidi, kteří nemají problém si najít možnosti, jak si popovídat, jak si udržovat komunitní vazby. A taky pro-mládežnicky. To znamená, že když chodíš na besídku, na dorost, na mládež, tak máš víc setkání i přes pracovní týden. Máš nějakou skupinku, která je živá. Ale jakmile vypadneš z těchto skupin, tak se ještě na čas můžeš stát lídrem, ale potom už ti zůstanou jen nedělní bohoslužby. A pokud máš tu smůlu, že jsi ještě i introvert, který si nedokáže po kostele s lidmi popovídat, tak jsi úplně odepsaný. Mne to velmi mrzí, že to tak je. Ale církev je velká a její aktivity jsou pochopitelně stavěné na potřeby většiny, což je logické. Stále však bychom měli myslet na to, že jsou tam i ti druzí lidé. I pro ně by měla fungovat nějaká osobní starostlivost. Anebo zdravá církev by měla nabízet příležitosti i pro lidi, kteří mají 40, 50… Měli by fungovat menší komunity, kde lidé mohou žít osobněji i v třistačlenném sboru. Kde se za ně někdo konkrétně modlí, kde mají konkrétní odpovědnost. 

Řekněme, že Církev jako celek pravděpodobně sami nezměníme, ale můžeme změnit vlastní přístup jak si s tím poradit a pomoci s tím dalším. Jak ty jako lídr vedeš svoje vrstevníky? Jak se mohou tomuto bránit?

M: Učím svoje děvčata, že je velký problém, pokud se z nás stane takový „rybník“. Když do nás pořád pouze vtéká voda, když jen přijímáme, ale nedáváme dál. Každý týden přijímáme něco na bohoslužbách, kromě toho si vyslechneme dvě nebo tři kázání online, čtyři podcasty a naučíme se za celý týden tolik věcí, že nám může hlava prasknout. V dnešní době to vůbec není problém, abychom se toho učili hodně. Ale zůstane to v nás jako v rybníku, kde stojí voda a kde to po nějaké době začne hnít a není tam život. Protože život může být jen v řece, resp. v jezeru, kde voda vtéká, i odtéká. V čem já vidím řešení pro nás osobně, co já mohu dělat? Musím převzít odpovědnost za to, že to, co se učím, to, co umím, odevzdávám dál, dalším lidem. Ne každý z nás má obdarování evangelisty, což ani já nejsem a je pro mně velmi těžké říkat evangelium cizím lidem. Ale možná si pastýř a záleží ti na nejbližších lidech okolo tebe, na tvoji sestřenici, bratrancovi, spolužačce, kolegyni… Věřím tomu, že každému svěřil Pán Bůh nějakého člověka, který ví méně o Pánu Ježíšovi, než víš ty. A podle mě je v tomto řešení. Když porozumíš, že činit učedníky, je problémem každého jednoho člověka. Není to nějaké speciální obdarování, je to naše základní křesťanská úloha. A neznamená to, že každý je povolaný, aby vedl skupinku patnáctiletých kluků. Ale každý má nějakou kolegyni, sousedku, sestřenici. A ty víš, možná, o tři věci víc o Pánu Ježíši než oni. Když jim tyto tři věci povíš, už je z tebe řeka a ne stojící rybník. A když žijeme takovýto život naplněný misií, přičemž je jedno, jestli jsme misionáři z povolání nebo máme sekulární práci, ale hlavně nám záleží na lidech, kteří jsou okolo nás, aby se o Pánu Ježíši něco nové naučili, tak nám to dává smysl, který není tak zaspaný, usazený, přejedený a unavený. Tehdy, když mám zlomené srdce pro lidi okolo sebe a do konce života jsem na misii, protože mi to nedá, že tito lidé se o Pánu Ježíšovi nedoví nové věci.

Jak můžeš jako lídr motivovat lidi takto žít?

M: Existuje taková publikace Evangelia v harmonii, slovenský překlad, které vydal TC Kompas. A tady se události ze všech čtyřech evangelií uvádějí chronologicky tak, jak se stali. Je na tom lépe vidět, že Pán Ježíš dělal věci velmi strategicky. Za každým jedním setkáním, za každým člověkem měl nějaký záměr. Za každou větou, každou výzvou, kterou řekl. Nic nebylo jen tak mimochodem, náhodně. Když se s někým potkal, viděl, kde se ten člověk nachází, věděl, kam ho může posunout a věděl, kde ho chce vidět na konci. Měl vizi pro Petra, pro Jana… A myslím si, že to je věc, která nám někdy chybí. Nemyslím si, že je něco zlé na modlitební skupince, kde se společně modlíme. Anebo na skupince, kde se studuje kniha Ruth. Ale myslím si, že vždycky by za tím měl být nějaký vyšší záměr. Například když dočteme Ruth, tak každý z ní něco aplikuje a naučí o Ruth někoho dalšího. Nestačí, pokud se my, křesťané, sami něco nové naučíme, povzbudíme se, pomodlíme se, ale zůstaneme uzavřeným klubem. Mělo by to pokračovat misií směrem ven. My tady něco děláme spolu proto, protože tam venku jsou další lidé! A podobně přemýšlel Pán Ježíš. A kdyby neřekl učedníkům: „Běžte do celého světa a čiňte mi učedníky!“, tak my dodnes nic nevíme. Učedníci by měli jen svůj klub dvanácti, kde by se do konce života bavili o tom, co se stalo. Pokud by to tak bylo, tak bychom my dnes nebyli spaseni. A je to velmi důležitá věc, abychom nedělali z církve kluby, které jsou členské a které jsou VIP. I modlitební skupinka může mít misijní záměr, kde se modlíme za ztracené. Nebo se zeptáme lidí okolo: „Za co se za tebe můžeme modlit?“ Všechny takové služby jsou vzácné, jen je mi strašně líto, pokud se to stane uzavřeným klubem. 

Když začnu skupinku s někým novým, tak velmi brzy hovořím s lidmi, kteří v ní jsou, o tomto rozměru. O tom, že toužím, aby činili zase další učedníky. A aby to, co se spolu naučíme, jsme naučili další lidi. Abychom přinášeli hodně ovoce. A to je odpověď na otázku, jak najít smysl v další fázi života. Znamená to, že porozumíme modelu, jaký Pán Ježíš žil, že on měl záměr za každou věcí, kterou dělal, měl vizi pro lidi, když je potkal, věděl, kde je chce vidět dál a že i my bychom měli vidět takovýto potenciál v lidech okolo nás. Takže podle mně je to nikdy nekončící dobrodružství. 

Zmiňovala ses, že v knize mluvíš o vyhoření, anebo náběhu na vyhoření, které si prožila. Mnozí lidé v službě církvi, službě lidem něco podobné zažívají. Dokážeš poradit, jak se před tím chránit? A dá se to vůbec? Anebo je to nutný proces, kterým musí projít každý služebník, každý lídr?

M: Je to takové téma, kterému se teď hodně věnuji a dost si o něm čtu. Ale necítím se být ještě fundovaná o něm povídat. Mohu však říct něco z osobní zkušenosti. V knize se tomu věnuji, protože jsem byla hodně na hraně. A Duch svatý mi ukázal takový hluboký motiv. Jsem přesvědčená, že tím, že žijeme v demokratické krajině a jsme svobodní lidé, tak z vyhoření málokdy můžeme obviňovat vnější okolnosti. Protože vždycky můžeme na cokoliv říct ne. Pokud to neumíme, je tam nějaký důvod. A já jsem zjistila, že u mne to byla kombinace více věcí. Nebyla jsem schopna říct ne, protože jsem se bála, že někoho zklamu, bála jsem se, že mě někdo nebude mít rád, anebo že si bude myslet, že jsem líná a třetí věc byl takový trošku samospasitelský syndrom. Když to já neudělám, tak to nikdo neudělá a Boží království o něco přijde a bude to zlé. Což není pravda. To jsem pochopila, a také se naučila během sabatikalu. Kvůli tomu jsem si sabatikal vybrala. Tři měsíce jsem strávila v úplně jiném prostředí. Nejen v Indii, ale i v Čechách při Davovi Pattym. Zjistila jsem, že si musím uspořádat důvody, proč dělám věci. Musím pochopit, proč říct ne, čeho se bojím, proč si myslím, že jsem já jediná odpověď na různé žádosti. A když nechám Božího ducha, aby mi řekl pravdu o mých vnitřních motivech nebo hlubokém strachu, který mám, mohu se dostat na zdravé duchovní i psychické místo. Tam, kde vím, kdo jsem, nepotřebuji nikomu nic dokazovat a budu říkat ano jen na věci, do kterých mě Pán Bůh volá, ne do kterých mě volají lidé. Já sama bych často řekla ano jen proto, že je nechci zklamat, navzdory tomu, že vůbec nemám povolání tam být, ale chci být všude, protože všichni jsou všude a já nechci být lúzr, který něco nestihne. Pán Bůh nás obyčejně povolává do věcí, o kterých ví, že jsou pro nás zdravé, dobré a které zvládneme. Nemusí být vždy lehké, může to být ta jedna jediná věc, která je těžká, ale je jen jedna. Není to dvacet věcí, které jsou strašně těžké a které dělat neumíme. To nezní jako Pán Bůh. Takže já bych řekla, že je velmi důležité dívat se do svého vlastního nitra na svoje vlastní motivy, strachy, důvody, proč jsem na hraně vyhoření. I o tom je kniha, ale víc než svoji vlastní zkušenost momentálně říct neumím, protože se na to necítím fundovaná. 

Tvoje osobní zkušenost je určitě v mnohém inspirativní. Tak ať se knize daří a ať inspiruje čím dál tím víc lidí k činění učedníků.

Knihu si můžete koupit v předprodeji za zvýhodněnou cenu tady:

Zůstaň v kontaktu

Přihlas se k odběru našeho info listu a budeme ti posílat nejen informace o novém obsahu na našem webu, ale i zajímavé materiály, které na našem webu nenajdeš.

Tvůj email zůstane u nás, nikomu ho nebudeme dávat.

Související příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..