Jak navigovat změny

Někdy si říkám proč právě mě Bůh postavil do této role, protože se v tom necítím příliš schopný, ale beru to tak, že chybami se člověk učí a že Bůh může zakrýt naše omyly a nedokonalosti. A přestože se stále učím, jak se změnami v církvi pracovat, chci zde sdílet několik myšlenek a podnětů, které v procesu změn považuji za klíčové a které si potřebuji jako vedoucí neustále připomínat.

1. Při každé změně je důležité mluvit nejprve o vizi, která je příčinou změn, ne o změně samotné. Lidé mnohem lépe snášejí “co” když chápou “proč”. A toto “proč” musíme opakovat jak často to jen jde. Bolest z toho, když se změna neudělá musí převážit bolest ze změny samotné.
2. Velmi mi pomohlo vědět, že různá reakce lidí na změny je přirozená – je to dáno naším temperamentem. Část lidí přijme jakékoli změny hned, část později protože na to potřebují čas a část lidí změny nepřijme nikdy. Toto vědomí mi velmi pomáhá mít pokoj v tom, když lidé i přes mou všelikou snahu na změny nereagují pozitivně.
3. Druzí lidé mi nevidí do hlavy. To o čem jsem už týdny nebo měsíce přemýšlel oni slyší poprvé a jsou často oprávněně v šoku. Je důležité dát lidem dostatek času zpracovat změny, a často i více času, než jak dlouho jsem nad nimi já sám přemýšlel. Nesmíme taky zapomínat na ty nejslabší nebo nejméně viditelné ve společenství a nesmíme se vůči nim chovat bezohledně.
4. Lidé se často bojí věcí, které nás ani nenapadnou a velmi jim pomůže, když mají příležitost ptát se průběžně otázky a vyjádřit svoje obavy. Nejlepší je pro tohle osobní rozhovor. Část lidí nemá se změnami z principu problém, akorát je potřebují pochopit a vstřebat, a potřebují vedoucím věřit, že ví, co dělají.
5. Část lidí má s jakoukoli změnou vždy problém, a při změnách na ně nemůžete brát ohled, protože nikdy nebudou spokojeni a nechtějí si uvědomit, jak moc druhým ubližuje danou změnu neudělat. Statistika říká, že těchto lidí je v průměru 13%.
6. Lidé se chovají na základě rozumu (hlavy), emocí (srdce) a vnějšího prostředí (zvyků). Pokud chceme změnit postoje a chování lidí, musíme je „oslovit“ na všech třech frontách. Lidé musí slyšet informace, proč je daná změna správná (hlava), potřebují být motivovaní vykročit a cítit se v ní dobře (srdce) a často musíme i přizpůsobit prostředí, aby bylo pro lidi snadnější začít fungovat v novém rytmu (zvyk).
7. A poslední rada zní možná nejabsurdněji, ale jedno přísloví říká, že se stane to, o čem se mluví. Pokud chcete nějakou změnu implementovat za rok, začněte o ní mluvit dnes, na každém setkání, v každé vhodné příležitosti v každém rozhovoru a vyvíjejte konstantní nátlak na realitu, tradici a status quo. A potom utrpení lidí z toho, že nedáte pokoj, převáží nad utrpením ze změny, kterou jako advokát změn přinášíte.

Závěrem musím konstatovat, že česká (a pravděpodobně i slovenská:)) církevní kultura je nastavená tak, že pokud něco bylo kdysi správně, tak to nemůže být špatné dělat ani teď, a je to jistější, než dělat nějaké novoty. Smutné je, že na tomto přístupu není nic biblického. Pojďme naše lidi vést k tomu, že je v pořádku udělat změnu, která bude možná chybou, protože hned nato můžeme zkusit zase další a další, protože tam, kde jsme teď, zkrátka nemůžeme zůstat. Pro lidi a pro Něj.