Skála

Rybář, který obrátil svět vzhůru nohama. Jeho život je plný bolesti a pádů. Připomínka jeho selhání, kohout, se stal symbolem na věžích kalvínských kostelů po celém světě. Navzdory tomu napsal 2 epištoly, které se dostaly do Bible, stal se vedoucím apoštolů a pilířem rané církve. Je pochovaný v největším kostele na světě, který nese jeho jméno. 

Jeho příběh se začíná při Galilejském jezeře, kde se setkal s Ježíšem a rozhodl se ho následovat. Původně se jmenoval Simeon, řecky Šimon a byl rodák z Betsaidy, kde žil se svým bratrem Ondřejem. Byl ženatý (měl tchýni, kterou Ježíš uzdravil), byl to rybář a byl pravděpodobně nejstarší z apoštolů. Je to dominantní postava 12 učedníků, vždycky je jmenován jako první a často mluvil za celou skupinu. 

Šimon dostal od Krista nové jméno, Petr, což znamená skála. Pokud je nějaké slovo, které však nejméně vystihovalo tohoto muže v momentu setkání s Ježíšem, je to právě slovo „skála.“ Ježíš, který mu to jméno dal, si musel zakousnout do jazyka, když mu to říkal.

Jeden psycholog popsal povahu apoštola Petra takhle: „Komicky impulzivní osobnost s vysokou mentální energií, nerozvážný, necitlivý, prchlivý, nevyzrálý, nemající v zálibě disciplínu, netrpělivý sangvinik, pravděpodobně s poruchou pozornosti.“ Byl to on, který Ježíše zapřel. Byl to on, který odťal ucho vojákovi, který zatkl Ježíše (kdoví kam mířil). 

Tenhle muž byl vším, jen ne skálou. V evangeliu podle Marka vidím jeho impulzivní charakter, když je u jeho jména použito slovo „hned“ gr. eitheos až 42x. Byl to nejméně pravděpodobný kandidát na vedoucího hnutí, které má obrátit svět k Bohu.

Po setkání se vzkříšeným Kristem, pravděpodobně po jejich společné procházce zaznamenané v Janovi 21:15-19, se takovým ale skutečně stal. Petr v knize Skutků apoštolů a Petr evangelií jsou dvě úplně odlišné osobnosti. Kristova trpělivá láska ho přivedla do bodu, kdy celého sebe Kristovi skutečně odevzdal a stal se novým stvořením, lídrem hodným následování a nakonec i mučedníkem pro víru. 

Jeho poslední minuty života zaznamenává Caravaggio na tomhle obraze, ze kterého jde husí kůže. 

Ukřižování Petra už před Caravaggiem namaloval Michelangelo. Na pestrobarevném obraze měl kromě Petra až 50 různých lidí. Caravaggio má čtyři. 

Tři z nich se z celé síly namáhají, aby dokončili popravu odsouzeného. Petr naopak v tichosti přijímá svůj úděl. Tváře třech uskutečňovatelů popravy jsou skryté; jsou neznámí a nevědomí. V jejich tvářích můžeme vidět kohokoliv, kdo se snaží zničit víru. Celý proces se zdá být neorganizovaný a chaotický, jakoby tíha kříže realizátory popravy překvapila. Vojáci však netuší, s kým mají dočinění. Právě zabíjejí, toho, kterému Kristus dal klíče od nebeského království (Mt 16:19). 

Mučednická smrt apoštolů Církev nezastavila. Naopak, jejich vytrvalost a přesvědčení poháněly další k odvaze vytrvat ve chvílích nevýslovné fyzické bolesti. Za 150 let později Tertulián napsal, že krev mučedníků je semenem církve. Historicky je to nepopíratelný fakt: krev Kristových následovníků vždycky zavlažila srdce jejich potomků. 

Tento Petr se už nebojí jako kdysi, když zapřel, že Krista zná. V posledních chvílích svého života je osvětlen paprskem. Není překvapen. Plně si je vědom své misie a přijímá ji.

Jeho výraz tváře je vrcholem celého obrazu. V posledních minutách svého života se dívá na hřebík přibitý v jeho ruce, který ho tlačí, jakoby se snažil uchopit ho ještě víc. Možno právě vzpomíná na chvíle, kdy Krista zapřel, ale tentokrát už ne. Možná myslí na to, jak tohle stejné zažil Jeho Král. Kristovi tentokrát úplně patří. 

Připomíná to hlavně velký kámen, který je na zemi. Kristova předpověď se naplnila.  Petr je skutečně skála.  

Své rybářské řemeslo musel zanechat. Zapomněl i na své dětské sny, představy o kariéře a pohodlném životě. Kdoví jestli občas přemýšlel nad tím, jak by se měl dobře, kdyby na dávném rybaření odmítl Ježíšovo pozvání. Mohl by teď sedět s udicí a dýmkou u jezera a luštit křížovky. Teď je prakticky nahý. Nemá nic. Nebo jinak: Má všechno, protože pokud máš Boha a všechno ostatní, nemáš víc než ten, který má Boha a nic jiné, nebo, jak řekl Augustin, ten, kdo má Boha, má všechno a ten, kdo má všechno kromě Boha, nemá nic.  

Podle starověké tradice byl Petr ukřižován dole hlavou, protože řekl, že není hoden zemřít, jako jeho pán. Teď, v posledních chvílích života ho vidíme takového, jakého ho viděl Kristus, když se s ním setkal poprvé na rybách. Ne jako zapomenutého rybáře a nestabilního sangvinika, ale jako pilíř Církve, který je pevný jako skála.

Podívej se teď na obraz znova. Tohle je ten nestabilní rybář, ve kterém Ježíš viděl skálu. Dívej se okolo sebe na lidi stejně jako on: ne na takové, jací jsou, ale jací by mohli být.