Zlomenina jako příležitost

Mnohokrát jsem se přesvědčila, že i nepříjemné nebo těžké věci dokáže Pán Bůh obrátit na radost a požehnání. Vlastně neexistuje situace v životě, ze které bychom nemohli něco dobrého vytěžit. Ale moje poslední zkušenost byla mimořádná. Proto mi nedá, abych se s ní nepodělila.

V lednu letošního roku jsem si s dětmi vyšla na bruslení na zimní stadión. Trochu jsem podcenila, že už mám svůj věk a aspoň deset let jsem na bruslích nestála. Žel, tato nejistota skončila zlomenou rukou v zápěstí. A zlomenina to byla tak nešikovná, že mi na urgentu hrozili operací. 

Bylo mi nanic. Ještě nikdy jsem neměla nic zlomené, nikdy jsem nepodstoupila operaci. Po doktorech chodím celkově málo a tak jsem si nedokázala představit, co mě čeká. Ale podle různých informací a zkušeností svých známých a blízkých, jen to nejhorší. 

Ruku jsem si zlomila v sobotu. V neděli ráno jsem nejdříve vůbec neplánovala jít na bohoslužby. Všechno mě bolelo, těžko se mi oblékalo, bude lépe, pokud zůstanu doma. Jenže nedělní „shromka“ jsou pro mě vždy obrovskou vzpruhou, dobitím baterek, a tak zůstat doma sama a dumat nad těžkým osudem, byla zlá představa. Nakonec jsem změnila názor, a i když s těžkostmi, nějak jsem se do shromáždění dostala. To, co následovalo, mě dostalo. 

V minutách před a po shromáždění se mi věnovali téměř všichni přítomní. Litovali mě, povzbuzovali, slibovali modlitby a zkrátka reagovali s tím největším zájmem a účastí, takže jsem najednou necítila ani smutek, ani zoufalství, ale obrovský pokoj a radost. Dokonce i malé děti všech výškových kategorií se zapojily.

V pondělí ráno jsem se ocitla v ambulanci chirurgie, kde měli posoudit, jestli půjdu na operaci. Šla jsem tam už s úplně jiným nastavením. V sobotu jsem se ptala Pána Boha: Proč? A měla jsem na mysli spíš „zlomeninu jako trest“. Ale v pondělí ráno jsem to vnímala jako PŘÍLEŽITOST. Příležitost pro mě a příležitost pro lidi okolo mně. 

V chirurgické ambulanci zaujal doktora název mého zaměstnavatele: Církev bratrská. Nejdříve bylo hluboké ticho a potom přišly otázky: „Vy jste farářka? Co je to za církev? V čem se odlišujete od katolíků?“ S tím se setkávám často. Měla bych už zvládnout v pár větách vyslovit to nejdůležitější. Neměla jsem nic připraveno, ale nejlépe, jak se dá, jsem vyslovila fakt, že víra pro mě není jen tradice. Spolu s doktorem byly v ordinaci ještě tři sestry. Jedna z nich mi měřila tlak, ostatní měly jiné povinnosti, které okamžitě přerušily, a poslouchaly, o čem si s doktorem povídáme. Ten týden začínaly Ekumenické modlitby za jednotu křesťanů. V Žilině jednotlivé církve velmi dobře spolupracují. Pozvala jsem teda doktora a sestry, jestli se nechtějí přijít podívat. Následující den budou bohoslužby právě u nás a tam nejlépe uvidí, co jsme zač. 

Pan doktor na modlitby sice nepřišel, zato já ano. Ten týden jsem absolvovala téměř všechny. Bylo to jako droga. Zpívat chvály, modlit se, poslouchat svědectví nejen že odvádělo moji mysl jiným směrem, ale jednoduše dávalo jistotu, že navzdory všemu má Bůh všechno pod kontrolou. Bratři a sestry v rámci celé ekumény byli ke mně stejně laskaví jako moji domácí. Znovu hluboká účast, povzbuzení, příslib modliteb. Jeden bratr ze sousední církve dokonce doběhl ke mě domů a donesl mi speciální kolagenový nápoj, aby se mi ruka rychleji zahojila. Kromě toho mi široké spektrum lidí napříč různými církvemi telefonovalo domů a podobně mi věnovali laskavé slova a povzbuzení. Tak přijatá a milovaná jsem se už dlouho necítila. Když se definitivně rozhodlo, že operace je nevyhnutelná, měla jsem jistotu, že se nemusím bát. Vždyť se za mě modlí tolik dobrých lidí. 

Ještě i ráno před operací v nemocnici mi nabíhaly SMSky: „Evi, neboj se, jsme s tebou! Modlíme se!“ „Mohla byste konečně položit ten mobil, aby vám mohla kapat infuze!“ zlobila se sestra, protože jsem se snažila na SMS odpovědět. A když jsem na malou chvíli podlehla strachu ležící na operačním sále, znovu jsem si připomenula, komu patřím a kolik modliteb se nese teď do nebe.

Dnes už mám sádru pryč z ruky, ruka se krásně zahojila a na rehabilitaci se diví, jakou mám dobrou hybnost. Můj pohár nebyl do poloviny prázdný, naopak přetekl velkým požehnáním. Samozřejmě, nemusel. Mohlo být hůř. Co mám přijímat z Boží ruky jen dobré a těžké nechat jiným? Nevím, jak bych unesla, pokud by nastaly komplikace. Ale o tom teď nechci spekulovat. U Boha není žádné „kdyby“.

Personál nemocnice byl skvělý a laskavý. Mým dvěma spolu pacientkám jsem mohla v rámci možností posloužit, protože ony měly zlomené nohy a nemohly vůbec vstát. Ač nedostatečně, zkusila jsem i jim říct cosi o Boží moci, která mě provází a které důvěřuji. Vždyť v okamžiku slabosti jsou lidé ochotni poslouchat a přemýšlet. 

Je to pro mě silná zkušenost do budoucnosti. 

1. Znovu jsem se přesvědčila, že s Pánem Bohem se ničeho nemusím bát. Každá událost v životě, ačkoliv může být nepříjemná a těžká, může být příležitostí něco se naučit, více poznat Pána Boha a především posloužit jiným. Vždy záleží od úhlu pohledu. 
2. Člověk nemusí být výřečný misionář na to, aby druhým svědčil. Stačí pár vět. Věřím, že si to Pán Bůh použije. 
3. Je skvělé všechny naše obavy, touhy a žádosti přednášet před Pána Boha a přednášet je i našemu společenství. Poprosit o modlitby. Můžete se stydět, mít pocit, že každý má starostí dost. Můžete si myslet, že budou lidé klebetit. A možná že ano. Ale spíš jsou to myšlenky od zlého, který nechce, aby byl Bůh oslaven. Když žádáte druhé o pomoc a o modlitby, dáváte i jim příležitost soustředit se na Boha. Pokud tuto příležitost nevyužijí, nebo ji zneužijí, je to jejich vlastní škoda. 
4. Společenství Božího lidu je velkou silou a Božím nástrojem. Zvlášť pokud se sjednotí a společně se modlí, společně pomáhá, společně povzbuzuje. Pláče s plačícími a raduje se s radujícími. O tom je přece církev. 

Kolik skvělých výstupů z jedné drobné události. A určitě bych jich našla ještě víc. No není život s Bohem úžasný?

Foto od Tom Claes na Unsplash