Zabudnuté cesty s hostem Jankem Markošem

Moderátoři podcastu Zabudnuté cesty Janči Máhrik a José Calvo si v epizodách 113-117 pozvali k mikrofonu zajímavého hosta, Jána Markoša, šachového velmistra Slovenska. Janko Markoš studoval filosofii a evangelickou teologii a svého času vedl Sokratův institut, doplňkové vzdělávání pro nadané vysokoškoláky. Momentálně je na volné noze, píše knihy, přednáší na téma kritického myšlení a etických hodnot.  

Chlapci ze Zabudnutých cest četli jeho knihy, a proto už dávno měli touhu Janka pozvat jako hosta, jelikož témata jeho knih jsou jim blízké. To se podařilo (v podcastu vysvětlují zajímavé cesty, jak) a všichni tři se v pěti epizodách vracejí k tématům obsažených v jeho poslední knize Blížšie k sebe, kterou Janko vydal v roce 2021. 

Epizoda 113 – O světě ve stínu

V roce 2021 napsal J. Markoš knihu Bližšie k sebe. Je inspirovaná částečně i pandemií. Všiml si, jak vědecký pohled na svět, data, fakta, snaha uchopit co nejvěrněji svět, naráží na lidské prožívání. O tomto napětí, mezi tím jak člověk prožívá svět okolo sebe, jak ho vnímá, jak se v něm cítí, jak si vytváří pocit domova a blízkosti na jedné straně a na druhé straně mezi vědeckým poznáním, které se snaží až o nelidskou míru jistoty, o tom vypráví kniha Bližšie k sebe, ale také vytváří rámec pro celou sérii těchto epizod. 

Jedním ze základních problémů lidí v dnešní době je, že i když jsme materiálně dobře zabezpečení a nežije se nám špatně, necítíme se ve světě až tak doma z různých důvodů. Velkou častí toho problému je, že si s námi nikdo nepovídá a že my si nepovídáme o lidském světě lidskou řečí, ale spíš řečí vědy, řečí nových technologií, médií. Kniha je o hledaní toho, jak si o klíčových lidských tématech povídat lidským způsobem. Pokud se nebudeme věnovat tomuto tématu, pokud se nebudeme snažit vidět náš svět i lidskýma očima a nějak si ho zútulnit, tak se budeme cítit odcizeně ve světě, který sice funguje výborně, ale my jsme tam navíc.

Ve světe, kde žijeme, jsou jednak věci, které máme každý den na očích – data, statistiky, čísla, např. i v souvislosti s koronou (křivky růstu apod.) a potom je celá část života, která se nedostane do novin, která je jakoby ve stínu. Není jednoduché o ní informovat, ale navzdory tomu tady je. A této oblasti života se dotýkají kazatelé, faráři. Otevírají staré moudré texty, Bibli, sdílejí se s lidmi. Protože pokud by tuto část člověk odignoroval, tak mu uniká obrovský kus života. 

Epizoda 114 – O vztazích a zranitelnosti

Člověk jako sociální tvor. Pro Jančiho a Josého je to jedno z nejoblíbenějších témat. Dnešní společnost hraje proti tomu. Pandemie v celé nahotě ukázala, že lidé na celém světě musí fungovat jako komunita. Jeden nemocný člověk nakazil celou planetu, ale svět jako společenství uměl virusu vzdorovat.

Co je to empatie? Jak je možné, že si jako lidé sedneme, že máme pocit, jako bychom se znali odjakživa? Anebo také ne?

Novověká představa byla, že člověk může poznat sám sebe, ale dále už je to jen nejistota.

Empatie vzniká už naším narozením. Dítě se narodí rodičům, do nějakého příběhu, do komunity. Rodiče jsou také součástí příběhu komunity. Všichni jsme kdysi měli společné předky. Jsme si mnohem blíž, než si myslíme. I náš jazyk, náš rozvoj, probíhá uprostřed společnosti. Ti, co s námi komunikují, nás zároveň formují, od nich se učíme. Jsem člověkem proto, že jsme my. Komunita je extrémně důležitá. Člověk je jednak samostatná svobodná bytost, ale zároveň je jen jednou částí tkaniva celého lidstva. I když je dnes častý takový přístup, že máme rozvíjet jen samého sebe. Starat se sám o sebe. Ale my JSME společenství a ono JE námi. Což neznamená, že nemáme vlastní osobní zodpovědnost a že se máme schovávat za komunitu. 

Na základě toho hovoří Ján Markoš o dvou druzích poznání: dobyvatelském (vědecké poznání, vyžadující jednoznačné výsledky) a empatickém (zranitelné poznávání).

Dobyvatelské poznávání představuje zrak, který se dívá z dálky. Empatie představuje dotyk, který je osobní, zranitelnější.

V knize Janko Markoš říká, že i Bůh chce, abychom ho empaticky poznávali. Není tedy jen Bůh doktrinální, ale i Bůh, který je zranitelný. Bůh, který se dotýká ran. To je velký prvek empatie. 

V životě potřebujeme obě formy poznání – i empatii, i vědeckou metodu. Potřebujeme obě ve vzájemné propojenosti. Do oblasti empatického poznávání světa patří krása a umění. 

Být empatický, poznávat empaticky, znamená být zranitelný. Ale bez zranitelnosti nedokážeme mít skutečné vztahy. Evangelium nás volá, abychom byli otevření ke každému, nastavili druhou tvář. 

Epizoda 115: O duši a věčnosti

V této epizodě otevírají řečníci vážné téma, téma duše a smrti, pozůstalosti. Téma duše Janko Markoš otevírá i ve své knize, i když jinak než se ho obyčejně dotýkají křesťané. Hovoří tady o duši spíše jako o identitě člověka. Jako lidé jsme velmi nestálé bytosti. Já před hodinou jsem jiný než já před týdnem, před rokem. Já v různých náladách a já ve spánku. Spánek je zvláštní věc, chvíle slabosti, nevědomí, ve spánku ztrácíme samých sebe.

Jankovi Markošovi se zdá, že otázka identity člověka není vědecky ani filosoficky vyřešená. V knize rozebírá několik slepých cest, které mohou být lidskou identitou jako mozek nebo tělo, nebo vědomí. Ale vždycky naráží na překážky. Dochází k tomu, že tento kořen člověka je neznámý. A společně řečníci diskutují, že jakékoliv dělení člověka jinak než na celistvou bytost, není použitelné. Tyto modely fungují pouze částečně, aby posloužily v konkrétních situacích.

Proč bylo téma duše důležité pro Janka Markoše, že se mu věnoval ve své knize? Protože kniha je vedená osobní zkušeností. A Janko chtěl psát o věcech, které ho fascinují, jsou mu blízké, jsou obyčejné, ale zároveň nádherné. 

A jak je to s tím spánkem? V jednom biblickém Žalmu se říká, že člověk může zaspat v pokoji protože ví, že Bůh nad ním bdí. Vždycky existovala kategorie nějakého nočního hlídače. Někdo hlídá při ohni, na různých táborech apod. Spánek znamená zranitelnost. A tím pádem zakládá i společenství. Díky tomu, že spíme, máme tendenci vytvářet větší společenské celky. Je to každodenní příjemná facka naší pýše, když usínáme, dostáváme se do stavu zranitelnosti a musíme důvěřovat světu okolo nás.

I když se ve společnosti dějí zlé věci, jako společnost si v principu musíme důvěřovat. Jinak bychom spolu nemohli žít. V noci bychom neusnuli, nevyšli na ulici. Je to jako kyslík. Společnost by bez důvěry vůbec nemohla fungovat a mělo by to hodně různých důsledků. 

Téma pozůstalosti, smrti. Janko zpracovával toto téma na základě zkušenosti jiných. Jak se vyrovnat se smrtí ve své blízkosti? Když člověk zemře, zůstane po něm nějaké místo, jizva, vzpomínka, zůstane určitým způsobem přítomný ve svém společenství. Tento člověk tady už není, ale je v přítomný v nepřítomnosti. V tom, co udělal v minulosti. Pozůstalí si s tímto člověkem ještě nějaký čas povídají, cítí bolest. A tato „pozůstalost“ člověka na tomto světě poskytuje určitý druh útěchy. Pokud dobře žiji, jizva, útěcha, to místo, co po mne zůstane, bude také dobré. 

Tato perspektiva, perspektiva toho, co po mne zůstane, když zemřu, má úplně jiný vliv na moje každodenní rozhodnutí. Mohu být o mnoho odvážnější, méně sobecký. A na to je potřeba myslet. 

Je potřebné otočit svůj pohled od časných nablýskaných věcí (úspěch, peníze,…) právě k této perspektivě. A takový je i pohled evangelií. Všímejme si tyto těžké věci v životě (smrt, utrpení), protože tady se skrývá tajemství života. 

Klíčové při smrti je odpuštění. Člověk existuje jako organismus, ale také jako osoba. Organizmus je srdce, které bije, cévy, mozek. Na začátku se narodí, na konci přestane bít, fungovat.  Ale osoba je něco víc. Je to ten, kdo vstupuje do vztahů, kdo dělá druhým radost, nebo může někoho zradit, je manželkou, otcem, bratrem. Na začátku se narodí pouze organismus, miminko, které ještě není členem společenství, ale postupně do něho vstupuje a stává se osobou. A na konci života, stařeček, který už má silnou demenci, znovu se z něho vytrácí osoba a zůstává organismus. Organismus umírá, ale osoba tady zůstává ještě i po naší smrti.

Člověka můžeme zabít jako organismus, ale také jako osobu. Když ho např. společenství vyčlení. Na evangeliu je vzácné, že Ježíš přináší odpuštění, což je důležité z hlediska vzkříšení osoby. Tedy, když někoho nenávidím, zabil jsem ho jako osobu, ale odpuštěním ho vzkřísím. Znovu pro mně existuje v rámci vztahu. 

Z biblického pohledu znamená vzkříšení obnovu všech oblastí člověka. Nejen tělo, organismus, ale i osobu. Tak teda křesťané by měli být už teď lidmi smíření, odpuštění, lidmi, kteří bojují o bližší vztahy. 

Ve starověkém Řecku se vyhnání ze společnosti rovnalo smrti. Nenávist je teda závažná věc a odpuštění také. Ježíš dal do stejné kategorie vraždu a nenávist k člověku.

Epizoda 116: O posvátném a lehkosti

Příroda nepotřebuje hierarchii. Vesmír nemá střed. Vztahy tam jsou relativní, žádné centrum. Ale lidé takto nedokážeme žít. Máme centrum, hierarchii, klasifikujeme si svět. Moje tělo, moje rodina…. Hierarchie sociálního postavení – lidé na vyšším stupni hierarchie, autority, hierarchie peněz – bohatší, méně bohatí.

Bez toho nedokážeme být, ale zároveň nás to ničí. Ti, co jsou naspodu hierarchie, ti mohou trpět. A v tom, jak tyto hierarchie světa porazit, pomůže hierarchie posvátného. Jiná hierarchie, která ukazuje, co je cenné, co je bezcenné, co je škodlivé… jiným způsobem, která je osvobozená od egocentrismu. 

To cítíme také v evangeliích. Pán Ježíš nešel k těm bohatším, nestaral se o sebe. Hierarchie posvátného je zajímavé téma, absolutně nevědecké, ale reálné, součástí života. 

Většina lidí tak, jak zažijí krásu, pokoj, lásku, tak dříve nebo později zažijí pocit, že tady někde blízko je něco vznešeného posvátného. 

Co lidé považují za to posvátné? 

Rudolf Otto (německý filosof a teolog) napsal před 100 roky knížku o posvátném. Snažil se opsat takovouto zkušenost. To, co je posvátné se ukazuje v „mystériu tremendu“, to je něco, když cítím, že v blízkosti je něco hluboké, co mě přesahuje a zároveň je to i trochu magické a je přítomna až posvátná hrůza. Např., když se podíváte na hvězdy a cítíte se velmi maličcí. 

Zážitek posvátného může mít bezprostřední formu kontaktu, nemusíme čekat, až se nám to zjeví, nebo až nám to pan farář řekne. Tak jak můžeme zkoumat krásu, tak můžeme zkoumat sami i posvátno. 

Potřebujeme se v tomto rozvíjet. Janči Máhrik jako kazatel věří, že jsou dva způsoby, jak můžeme poznat posvátné, způsoby jak se dotýkáme toho, co nás přesahuje. Jednak speciální zjevení (to za čím jdeš do kostela, čteš Bibli, když nasloucháš Duchu svatému) a potom to všeobecné zjevení (to, čeho se můžeš dotknout hned teď každý den – např. dívat se na hvězdy). Ale pokud věřím, že hvězdy stvořil Stvořitel, tak zároveň věřím, že se dotýkám Jeho, stejně jako věřím, že se dotýkám Moneta, když se dívám na jeho obraz nebo jak obdivuji a dotýkám se Beethovena, když slyším jeho hudbu. 

V Genezis Bůh tvoří svět jako chrám, kde všechno, co je v tomto světě, nám ukazuje Jeho velikost. Někdy chceme vtěsnat všechno to, co souvisí s Bohem do jednoho kamenného kostela, ale jako křesťané můžeme vidět, že všechno, co se tady děje na světě, to, jak vítr zvětrává skály, jak voda pulzuje v koloběhu, že to všechno je součástí velkého Božího obrazu. Mělo by nás to fascinovat a vést k Němu. 

Jak rozlišit posvátné od všedního? 

Na základě dobyvatelského nebo empatického poznání. Čím je ta zkoumaná entita slabší, méně mocná, méně živá, tím se k ní dostaneme jednodušeji. Kameny dokážeme poznávat jednodušeji než zvířata, úplně nejnáročnější jsou lidé. A Boha můžeme vědecky zkoumat kolik chceme a nezjistíme nic. Bůh z pohledu vědeckého zkoumání je prázdnotou. Nedá se najít.

Takže nám zůstává Jeho empatické poznávání. A to tak, že se snažím sehnat co nejvíc poznatků, nástrojů a dostat se co nejblíže, nebo naopak. Snažíme se odstranit překážky, bez kterých by se mohl Hospodin přiblížit ke mně. Tady používá Janko ve své knize metaforu lehkosti.

Čím lehčí člověk je, čím méně vážně se bere, čím méně má představ sám o sobě, tím jednodušší je pro něho vnímat kategorii posvátného

José také hovoří o apofatickej teologii – negativní teologii, kde můžeme poznávat Boha přes negativa. Neřekneme, že Bůh je takovýto, ale řekneme, že Bůh takovýto není. Boha se nedokážeme dotknout naší lidskou řečí, lidským intelektem. Jakub v Bibli hovoří: Přibliž se k Bohu, on se přiblíží k tobě. Na dotyk s posvátným je důležitý náš krok. Na to často zapomínáme. Čekáme, že nás to potká jen tak. Je potřeba si vytvářet prostor pro to posvátné. Snažit se porozumět životu, přemýšlet, meditovat. 

Podcasteri hovoří s Jánem Markošem i o jiných tématech. O tom, jak píše Janko svoje knihy, proč se dal v dětství na šach, jestli viděl Queen´s Gambit a také o jídle a bratislavských restauracích. V poslední 117. epizodě odpovídá Ján Markoš na otázky posluchačů.