Rozhovor s Aaronem Gibbsem o koordinaci pomoci pro Ukrajinu

Aaron Gibbs přicestoval na Slovensko, konkrétně do Žiliny, se svojí rodinou, aby sloužili sborům v rámci Evropy, ale také místní církvi. Přijeli v době začínající pandemie, teď, v okamžiku rozhovoru, zase začala válka na Ukrajině. Jelikož má Aaron bohaté zkušenosti se službou utečencům a jisté „know how“, zapojil se do pomoci a vtáhl do ní přes své kontakty také křesťany z dalších zemí. Místním sborům a pastorům tato zkušenost naopak chybí. A tak Aaron spojuje komunity v rámci Evropy, radí, jak pomáhat co nejlépe, ale i sám přímo poskytuje pomoc utečencům.

Aarone, ty momentálně pomáháš církvi jako jakýsi koordinátor nebo kouč pro ukrajinskou krizi. Jak ses k tomu dostal?

Když jsem přijel na Slovensko, prioritou naší rodiny bylo pomáhat pastorům, sborům a zakladatelům sborů. Nějakou dobu jsme se ohlíželi, jak to tady běží a čím bychom mohli být užiteční. Když začala válka na Ukrajině, téměř každý na to nějak musel zareagovat a snažil se přemýšlet, co udělá. Podobně jsem začal přemýšlet i já, co to znamená pro naši rodinu, jak se můžeme zapojit. Týden nebo dva jsem si nechal, abych rozuměl situaci, a tomu, jaký to má dopad na sbory a službu pastorů, jaká je zkušenost a historie sborů při pomoci utečencům v této části světa. A viděl jsem určitou příležitost v tom, jak doprovázet pastory a sbory přes tuto situaci. Poskytnout jim pomoc, poradit, jak se zapojit a jak to všechno zorganizovat. 

Ty ses doma, v Americe, setkal s podobnou službou?

V mém městě Spokane, ve státu Washington v USA, kde jsem bydlel před tím, jsme běžně měli množství běženců. Ročně až 300-400. Ve městě je hodně organizací, které se jim věnují, některé jsou křesťanské. A ty se snažili do celkové pomoci zapojit sbory. Zapojený jsem byl i já. Ale tady, na Slovensku, není tolik organizací, které by se tomu věnovaly. Když jsem se bavil s místními pastory, říkali, že sbory nemají moc zkušeností s tím, jak pomáhat uprchlíkům a ani neexistuje moc organizací, které by jim pomohly. Řekl jsem, že sice nejsem expert, ale pokud bych mohl pomoci svojí zkušeností, rád to udělám. Kromě toho, když naše rodina přijela na Slovensko, byli jsme podobně ztraceni. Takže mám i osobní zkušenost člověka v jiné zemi, kde je jiná kultura, jazyk, všechno. I nám muselo hodně lidí s celým procesem pomoct. 

A tak moje priorita, zaměření na pomoc pastorům a sborům všeobecným způsobem (jak růst, jak trénovat lídry…) se změnilo na konkrétnější pomoc, a sice, jak mají reagovat, jako se postavit k utečencům, kteří přicházejí do našich měst. A jak s nimi mají pracovat. Mají sdílet své učení, své zdroje? Přičemž jsem vstoupil do partnerství nejen se sbory, které jsou na Slovensku a ve Východní Evropě, které jsou v blízkosti Ukrajiny, ale i v Západní Evropě a v Severní Americe. Protože celý svět se dívá, co se děje teď na Ukrajině. Tato utečenecká krize je v mnohém jiná než ty přecházející. Než utečenci ze Sýrie, Afganistánu… Protože tohle je Europa. Je to pro nás nepředstavitelné, že se něco takové děje v Evropě. Tohle je slovanská krajina, to jsou vlastně naši lidé. Jsou nám mnohem blíž. 

Tví přátelé z USA, z tvého původního sboru, se zajímají o celou situaci?

Ano, od začátku jsme byli kontaktováni našimi přáteli z Ameriky, z domácího sboru a z dalších měst: Jak můžeme pomoct? Co se tam vlastně děje? Skutečně se to děje tak, jak to vidíme v médiích? Od začátku jsme takou spojkou a můžeme je informovat na základě osobních kontaktů s lidmi, kteří přicházejí, s pastory, kteří těmto lidem pomáhají. 

Zároveň, když jsem se bavil s pastory na Slovensku, říkali mi, potřebovali bychom lidi, kteří by se tomuto mohli věnovat. Veškeré té administrativě, komunikaci, dopravě. Protože pastoři mají prioritně jinou práci. Když vojna vypukla, opustili svou vlastní práci a šli pomáhat, ale postupně se ke své službě musí zase vrátit. Mají lidi ve sboru, svoje poslání. A tak se ukázalo a vykrystalizovalo, že je potřeba ustanovit speciální pracovníky, koordinátory, kteří se prioritně budou věnovat válce a utečencům. Budou zjišťovat, co je potřeba, hledat zdroje a spojovat to všechno. Protože každý sbor, rodina, jednotlivci, mají jiné možnosti, jiné zdroje, jiné schopnosti. 

Co přesně děláš, co je tvoje úloha?

Na začátku byla pomoc úplně živelná. Jelikož jsme viděli, že tato válka bude trvat déle, bylo nutné do pomoci vnést určitý systém, a proto např. Církev bratrská na Slovensku vytvořila humanitární odbor a ve sborech se ustanovili koordinátoři – dobrovolníci, kteří se věnují sdílení informací a hledání zdrojů pro uprchlíky. Ze začátku bylo potřeba zabezpečovat především úplně základní věci, tj. potraviny, ubytování apod. Teď po určité době se toho ujali větší organizace a také stát poskytuje nějaké finanční zdroje pro utečence, co však neznamená, že by církve neměly prostor pomáhat. Ale vidíme, že bude potřeba mít placené lidi, kteří budou dělat tyto věci. Nemůžeme se spolehnout pouze na dobrovolníky, kteří to vykonávají při práci po večerech nebo brzy ráno. Protože nemůžeme očekávat, že pastoři nechají své služby ve sborech a budou se věnovat Ukrajině. A v tom chci být nápomocný. Spolupracuji jednak s lidmi z Církve bratrské na Slovensku, ale také jsem v kontaktu se zahraničními sbory, které se zajímají a zapojují do pomoci Ukrajině. 

Jaká je momentální situace? Jak jsi řekl, ze začátku bylo všechno velmi spontánní a pomáhal každý, kdo mohl. Já jsem to vnímala přes média, postupně se do pomoci vnesla jistá organizovanost, na pomoc přišli větší organizace a stát. Vnímáš to podobně? Je to teď lepší?

Ano, určitě se do pomoci vnesl určitý pořádek, organizace, struktura. V tomto ohledu je to lepší. Na druhé straně, jak se vojna prodlužuje, pro lidi z Ukrajiny se situace nijak nemění. Neumíme si představit, jaké to je, být v jejich kůži. Když už jsou v bezpečí, hodně myslí na to, co bude dál. Jak dlouho to takhle bude trvat, jestli se budou moct znova vrátit domů nebo jestli budou muset zůstat za hranicemi? A kde, ve které zemi? Rodiny jsou rozdělené, jakákoliv rozhodnutí se nedělají lehce. Každý týden jsem s vícero lidmi, případ od případu je jiný, ale všechny složité. Ti, co pomáhali, jsou unaveni, přichází i jisté rozčarování. Musíme si vždy uvědomit, že to není o nás a že pokud se utečenci jinak rozhodnou, než jsme očekávali, nesmíme z toho být rozčarováni. Takže situace se neustále mění a my musíme přehodnocovat, jestli to, co jsem dělal před měsícem ještě pořád chci a zvládám dělat. A podobně. 

S jakými zahraničními sbory si v kontaktu ohledně pomoci Ukrajině?

Je to jednak síť Acts 29, která má sbory po celém světě, ale i v Europě a potom síť sborů SOMA, které jsou hlavně v Severní Americe, ale jsou napojeni na některé sbory také ve Východní Evropě, na Slovensku, v Rumunsku, na Ukrajině a v Rusku. A moje pomoc se odehrává na vícero úrovních. Pomáhám sborům, které jsou v první linii, a tedy přímo slouží utečencům, ale informuji a kontaktuji i sbory, které jsou na jiných místech a chtějí pomáhat. Vyhledávám pomoc a vzájemně propojuji lidi a komunity, ale také pomáhám najít optimální systém a organizaci celé té pomoci. Tedy je potřeba nejen pomáhat, ale hledat i optimální způsoby, algoritmy, jak to všechno dělat, jak to zorganizovat.

Určitě sbor od sboru je situace jiná, ale dokázal by si identifikovat nějaké všeobecné rady, jak nejlépe pomáhat a naopak, jakých chyb se můžeme dopouštět v rámci pomoci?

Je potřeba si uvědomit, že běženci jsou úplně normální lidé jako my, jen ve specifické situaci. Jsou nám více podobní, než si dokážeme představit. A potřebují jednak úplně základní věci jako ubytování, jídlo, práci, školu, což jim obyčejně dokážou zabezpečit i státní nebo jiné společenské organizace v zemi, ale oni potřebují víc, což jim ne vždy tyto organizace mohou nebo jsou schopné dát. A to je ten lidský rozměr – společenství, přátelství, duchovní naplnění. A to není o nic méně důležité než ty základní fyzické potřeby. Přičemž sbory v tomto mohou sehrát důležitou úlohu. 

A jinak si každý z nás může představit, jaké by to bylo být v jejich kůži. Za předpokladu, že se ocitnete v cizí zemi, v cizím městě. Co byste potřebovali, pokud byste byli v jejich situaci? Co byste očekávali, že vám lidé okolo poskytnou? 

Jak si s nimi máme, například, povídat? Máš nějaké doporučení?

Měli bychom k nim být citliví. Ptát se jich spíš všeobecné otázky na budování vzájemných vztahů, jako například: Pověz mi svůj příběh? A dát konkrétnímu člověku svobodu, kolik mi toho chce říct a jestli vůbec o tom chce hovořit. Není vhodné se jich ptát mnoho konkrétních otázek na jejich situaci jen proto, že jsme zvědaví. Konverzace s nimi by jim měla dát spíš najevo, že o ně máme zájem, nejsou nám lhostejní. A neočekávejme, že se budou sdílet vždy a každému. 

Když posloucháme příběhy lidí z Ukrajiny, zprávy o událostech např. v Buči, je celkem logické, že se cítíme nahněvaní. Co s tím? Je to v pořádku?

Je to celkem přirozené. Naše emoce nám byly dané a neumíme tomu zabránit, abychom cítili, co cítíme. Pokud se děje nějaká nespravedlivost, nemělo by nám to být jedno. Nakonec ani Bohu se jistě nelíbí tyto věci, to, co se tam dějou. Důležité však je, jak s tím dále naložíme. Naše emoce by nás neměly kontrolovat. A proto bychom tyto svoje pocity měli Bohu vyznat a pozvat Ho, pozvat Ducha svatého, aby nám pomohl s tím správně naložit. Aby naše jednání bylo kristocentrické a poslušné a aby bylo Bohu na chválu. 

Svět je stále padlé místo a potřebuje být vykoupený. Potřebuje Spasitele. A při této příležitosti nesmíme zapomenout na to, že i my sami jsme hříšní a potřebujeme práci Ducha svatého, aby nás proměňoval. 

Určitě máš více zajímavých lidských příběhů, na které jsi narazil během své služby. Tak se mi zdá, že i náročnou a smutnou situaci dokáže Pán Bůh proměnit na něco pěkného a požehnaného. Vnímáš to podobně?

Ano, určitě. Hned první dny vojny jsme přijali do našeho domu tři lidi utíkající z Ukrajiny. Pobyli u nás nějakou dobu, než se podařilo jim sehnat jiné bydlení. A byl to krásný čas. Není jednoduché mít doma cizí lidi, ale zároveň jsme si to velmi užili a bylo nám spolu dobře. Celé naší rodině, mým synům. I když už u nás nebydlí, pořád jsme v kontaktu. A slyšel jsem hodně podobných příkladů, jak rodiny ve sborech pomáhaly a pomáhají. Utečenci jsou zváni do komunit, do sborů. A to je krásny obraz Božího království. 

Když se v rámci mé služby objeví nějaká potřeba, sdílím informace se sbory z celého světa a je úžasné, jak okamžitě někdo zareaguje. Komunikuji také s pastory z Ukrajiny a z Ruska. Slyšel jsem úžasné svědectví o vzájemné křesťanské pomoci. V Rusku jeden můj známý pastor protestoval proti válce navzdory hrozbě pronásledování. I teď se na Ukrajině šíří evangelium a konají se tam svatby a křty. 

Navzdory válce a krizi se v mnoha zemích děje Boží milost a evangelium je zvěstované. Stejně tak moc, jak se rozšířilo zlo, tak moc se i církev zmobilizovala. Nerozumíme tomu, proč se to tak všechno stalo, ale jisté je, že Bůh koná. My milujeme, protože Bůh nás první miloval, sloužíme, protože On první sloužil nám. Pro církev je to příležitost a já se modlím, aby to tak sbory vnímaly. Příležitost sdílet evangelium se světem. 

Aaron Gibbs má 38 let. S manželkou Megan a syny  Asherom (10), Lincolnom (7) a Beckhamom (5) bydlí v Žiline a jsou členy sboru Církve bratrské – Za kostolom.

Eva Bechná pracuje jako pastorační asistentka ve sboru Církve bratrské v Žilině. Ve sboru se mimo jiné věnuje dlouhodobě práci s dětmi a maminkami a také vydávání sborového newsletteru Fajo.

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Na našem webu používáme soubory cookie

Potvrďte prosím, zda přijímáte naše sledovací soubory cookie: Google Analytics, Facebook Pixel. Sledování můžete také odmítnout, takže můžete nadále navštěvovat naše webové stránky bez odesílání jakýchkoli dat službám třetích stran.