Z dobré skvělá mládež #1 Optimističtí realisti

Před časem jsem četl knihu „Z dobrého skvělé“ od Jima Collinse. Doporučuji! Je to kniha, která se už v prostředí byznysu stala klasikou. Zkoumá příběhy několika amerických firem, které se v jistém momentu staly z průměrných vysoce nadprůměrnými. A to s dlouhodobými výsledky. „Z dobrých skvělé“ firmy prý mají několik společných rysů, které tato kniha analyzuje. Jsem přesvědčený, že tyto poznatky se dají aplikovat do služby v církvi, mládeži nebo práci s dobrovolníky. Proto jsem se rozhodl napsat tento pětidílný seriál. Jak tedy dělat nejen průměrnou, ale přímo skvělou práci s mládeží? Dovolte mi pár postřehů…

Mylný protiklad

„Nesdílím tvůj optimismus, jsem realista.“ Znáš tu větu? Už ti ji někdo někdy řekl? Nebo ty někomu? Poměrně často se setkávám s tím, že optimismus, ve smyslu víry v pozitivní výsledek, a realismus, ve smyslu střízlivého hodnocení současné situace, stavíme do protikladu. Optimisty tehdy chybně označujeme za takové, co nerozumí situaci a naivně očekávají pozitivní výsledek. Vysmáté sluníčka, naivky. Přece kdyby rozuměli celé hloubce, šířce a komplexnosti problematiky, zmizel by jim ten úsměv z tváře… Proti tomu realisti (někdy to jsou jen maskovaní pesimisti) vnímáme jako ty, co na situaci nahlíží pravdivě. Protože nepotřebují projevit nadšení a od budoucnosti neslibují nic sobě ani nikomu jinému. Však se uvidí. Život je přece složitý-přesložitý, plný nepříznivých možností, které se můžou vyskytnout. Přestože existuje i předpoklad, že situace se vyvine příznivě, ale jeden nikdy neví. Náhodou to nevyjde a budeme za hlupáky. Nevidíme do budoucnosti, pozitivní výhlídky by teda byly naivní. Ne? Nebo jo…?

Jako kdyby pozitivní pohled na budoucnost a střízlivé hodnocení současné situace byli v protikladu. Jako kdyby optimista nemohl být realistický a realista optimistický. Je zajímavé, že „z dobrých skvělé“ firmy dokázaly konzistentně sloučit dva přístupy. Konfrontovaly se s krutými fakty a zároveň nikdy neztratily víru. Vytvořily kulturu, kde se pravda nemlží, názory jsou vyslechnuté, průzkumy vykonané, věci pojmenované tak, jaké doopravdy jsou. Ať už jsou jakékoli. Ale zároveň si zachovaly víru, že nakonec, přestože to může trvat celé roky, se jim podaří zvítězit.

Co s tím?

Věřit ve světlou budoucnost a zároveň ignorovat fakta je naivní, slepé, v případě vůdců přímo nezodpovědné. Takovéto vedení lidí většinou skončí vyhořením, skepticizmem, ztrátou kreditu a důvěry. Taktéž motivační řeči bez pevné půdy pod nohama nevydrží dlouho.  Proti tomu, konfrontovat se se skutečností a fakty a zároveň veřejně neprojevit víru v dobrý výsledek, je „zabité“. Dokola analyzovat situaci bez jediného světlého bodu, východiska či nadšeného kroku vpřed, je silně demotivační. Kdo má v takovém prostředí vlastně chuť něco dělat?

Jak by vypadaly naše týmy, mládeže nebo práce s dobrovolníky, kdybychom dokázali v našich rukách udržet pravidelný pohled pravdě do očí s vírou v to, že někde v budoucnosti uspějeme? Kdybychom si tak dokázali „Své ovce znát na první pohled, své srd­ce věnovat své­mu stá­du.“ (Př 27:23). Aspoň jednou za kvartál si sednout a ptát se těžké otázky, ptát se na názor zkušenějších, podívat se jak to dělá „konkurence“, zeptat se na zpětnou vazbu, i když by byla nepříjemná… No zároveň „neochabnou v těžkostech“, aby naše „síla nebyla malá“ (Př 24:10). Neklesat na duchu, nebát se vyplavat do nových vod, vědomě si vybrat světlejší z možností, které budoucnost nabízí a té se držet. A možná, celkem „naivně“, s úsměvem optimisty, svému týmu říct: „Hej, nebude to lehké, ale může se to podařit. Ne náhodou dal Bůh dohromady právě v téhle době právě tento tým. Už teď se těším na další týden! Pojďme na to!“