Křesťané a hudba #4: Ano, ne, možná – jak uvažovat a co zvažovat při výběru písní

„Už jsem přečetl tři články o křesťanech a hudbě, ale pořád mi není jasné, jaký to má celé dopad v praxi na naše písně na bohoslužbách.“ Pokud si tohle říkáte, pokračujte ve čtení.

V minulých článcích jsme si o společném zpěvu na bohoslužbách řekli více věcí, které je dobře si nejprve připomenout. Naučili jsme se, že společný zpěv na bohoslužbách je „jen“ jedním ze způsobů, jak uctíváme Boha. Boha uctíváme celým životem, přičemž kongregační zpěv je specifický druh uctívání. Ten nám Pán Bůh dal, abychom si navzájem připomínali evangelium a pomáhali si na něj reagovat.  

Proto jsme si také vysvětlili, že zpěv, podobně jako kázání, je služba slovem. Jako celé naše společné setkání při bohoslužbách má i zpěv být zaměřen na evangelium – na Boží dílo záchrany lidí prostřednictvím Ježíše. 

A to děláme ne proto, abychom se nějakým způsobem dostávali do Boží přítomnosti – jako bychom do ní potřebovali vejít víc. Duchovně už máme společenství s Bohem, a to díky Ježíšově smrti za nás a Svatému Duchu, který v nás přebývá. Nezpíváme teda proto, abychom nějak zlepšili naše postavení a vztah k Bohu. Naopak, děláme to, protože Bůh změnil naše postavení před ním a náš vztah k němu. 

Tohle všechno má mít vážný dopad na výběr písní, které zpíváme. Asi pro mnohé bude moje následujíce tvrzení nepříjemné, ale některé písně jsou pro společný zpěv na bohoslužbách hodně nevhodné. Nebudují, v některých případech jsou dokonce škodlivé. Možná to platí i o písních, které máme osobně rádi – protože se nám líbí jejich melodie, protože se nám spojují s dobrými, silnými a duchovními zážitky, protože při nich prožíváme výjimečné pocity, protože patří k prvním křesťanským písním, které jsme se naučili zpívat nebo hrát a pod. Naše osobní preference a sympatie však nesmí mít přednost před tím, jak co nejlépe sloužit evangeliu a evangeliem. Nechci se nikoho dotknout, ani nikoho urazit. Vím, že vést společný zpěv na shromáždění je výzva. Vím, že vybírat dobré písně a dobře je hrát je náročné. Mým cílem není nikoho kritikou udusit, ale pomoct nám všem lépe žít celé naše životy pro Ježíše, a kvůli tomu se potřebujeme nad písněmi vážně i kriticky zamýšlet. 

A jelikož se pouštíme do tak vážné a náročné věci a jdeme stále více do praxe a větších detailů, tento článek na rozdíl od minulých třech bude hustější, ale ať vás to neodradí – bude to stát za to.  

Nesmíme teda zapomínat na to, o co jde při bohoslužbách. Dobrým shrnutím je „aby v nás bohatě přebývalo Kristovo slovo“ (porovnej s Koloským 3:16). Každá část této věty je při výběru písní důležitá a ovlivňuje ho. Podíváme se, jak.  

Aby v nás bohatě přebývalo Kristovo slovo. Písně, které nejsou soustředěny na evangelium, duchovní život nebudují. To neznamená, že součástí písně nemůže být naše reakce – naše vděčnost, radost, pokora, prosby a podobně. Je dobré, když písně odrážejí naši reakci – evangelium nás nemá nechat chladnými. Problém je, když jsou písně na naše reakce soustředěné. Když záměrem písně je vyjádřit, co prožíváme a jak se cítíme. Anebo když se snažíme zpívat takové písně, které nám primárně pomáhají „spojit se se svými pocity“. Tím se nezaměřujeme na Kristovo slovo, ale na sebe. 

Ještě horší případ jsou však písně, které jsou vysloveně nepravdivé a zavádějící. Písně, ve kterých se evangelium a Kristus deformují. To jsou písně, které vycházejí ze slabé a nesprávné znalosti Bible. Může jít o písně, které jsou sice zaměřené na Krista, ale hovoří o něm nesprávně. Může jít o písně, které jsou zaměřené na naši reakci, která je buď nesprávná, nebo má vyplývat z nesprávného pochopení evangelia, nebo oboje. 

V dalších článcích se budeme věnovat konkrétním příkladům, pro ilustraci však jeden vzpomenu. V jisté písni se prosí o to, aby Ježíš seslal „nové Letnice“. Zřejmě se tím myslí, aby Ježíš nanovo nebo nějak víc poslal křesťanům Svatého Ducha, a to zřejmě nějakým neobvyklým způsobem. To je však kolosální nesmysl. Na svátek Letnic, o kterém čteme v knize Skutky apoštolů, Ježíš seslal Svatého Ducha první církvi. Od té doby Svatý Duch přebývá ve všech křesťanech. Pokud se někdo stane křesťanem, má Svatého Ducha. Bez Svatého Ducha se vlastně nikdo křesťanem stát nemůže. Prosit o „nové Letnice“ je proto podobně nesmyslné jako prosit, aby Ježíš nanovo zemřel na kříži. Správněji by bylo děkovat za dar Svatého Ducha a prosit, aby v nás víc působil, abychom ho neuhášeli a abychom byli citliví na jeho vedení. 

Tady by mohl někdo namítat, že prosba o „nové Letnice“ je jen obraz, kterým se myslí prosba o působení Svatého Ducha. Může to tak být, ale jak to máme vědět? Jak to mají vědět lidé na bohoslužbách? Žijeme v padlém světě, kde je prokleté všechno, včetně komunikace a chápání významu slov. Na slovech záleží, proto není jedno, co říkáme a jak. To nás vede k druhému důrazu: Aby v nás bohatě přebývalo Kristovo slovo. Proto je důležité, aby slova, které zpíváme, byla srozumitelná a zapamatovatelná. I když je píseň o evangeliu, co z toho, když je vyjádřené nejednoznačně nebo nesrozumitelně? 

Vrátím se spět k našemu příkladu. Pokud se „novými Letnicemi“ myslí jen působení Ducha, co z toho, když je velká pravděpodobnost, že to tak mnoho lidí nebude vnímat? A tady mě, prosím, nechápejte nesprávně. Nechci říct, že písně mají znít jako seznamy definic z teologického slovníku. Nechci říct, že v písni musí být všechno dopodrobna vysvětlené jako v dizertaci z teologie. Důležitá je, opakuji, pravdivost a srozumitelnost. Přílišná obsáhlost může být také na škodu.  

To také neznamená, že písně nemají využívat básnické tropy a figury – rýmy, přirovnání, metafory a podobně. Mohou a měly by, ale tropy a figury slouží na to, aby přispívaly k pravdivosti, srozumitelnosti a zapamatovatelnosti. Mají nám pomoci lépe vyjádřit to, co „obyčejné“ slova tak dobře nedokážou. Nesmí však být matoucí. Je skvělé zpívat, že Boží láska je silnější než vítr, hlubší než dno oceánů a vyšší než nejvyšší štít. Je to pestřejší, silnější a jistým způsobem pochopitelnější, než zpívat, „jen“ to, že Boží láska je velká. Horší je však zpívat že bychom chtěli „přežít Boží vodopád“. Co to má vůbec být? Pokud někdo chápe, ať se ozve do redakce. 

Specifickou skupinou obrazů jsou vysloveně biblické obrazy. Ty mohou být užitečné, když fungují jako ilustrace nebo významové zkratky pro duchovní pravdy. Lidé je však musí poznat. To se liší od shromáždění k shromáždění a závisí od toho, jak moc lidé znají Bibli. Jiné je zpívat ve zralém sboru s mnohaletými křesťany o putovaní přes poušť do zaslíbené země a jiné je používat tento obraz v mladém, misijním sboru.   

Ke srozumitelnosti a zapamatovatelnosti by také měly přispívat i ty formální nebo polo-formální aspekty písní. Jak dlouhé nebo krátké jsou verše a strofy? Kolik je tam opakování a co se opakuje? Kolik je tam obměn? Kolik myšlenek? Má píseň refrén? Má bridge?  Jak na sebe strofy/refrén/bridge navazují? Jaké je frázování? Při odpovědích na tyto (i další) otázky je potřeba opět pamatovat na to, že píseň má být pro lidi, kteří ji zpívají, jednoduchá. Nemá být těžké ji zpívat. Nemá to být píseň určená pro sólový přednes. Nemá mít náročnost, kterou zvládají jen profesionální zpěváci. Nemají tam být věci, které si vyžadují nadměrné soustředění nebo úsilí a které lidi vyrušují, rozptylují a jinak odvádějí od obsahu, kterým je Kristovo slovo. Tím nechci říct, že písně mají být primitivní a vlastně to má být vždy jen 1-2 dokola se opakující věty (i když jsou případy, kdy i taková píseň je vhodná). Jejich forma však nesmí překážet jejich obsahu. Naopak, má ho vyzdvihovat. 

To mě vede k poslednímu důrazu naší definice funkcí společného zpěvu. Aby v nás bohatě přebývalo Kristovo slovo. Když jsme shromáždění na bohoslužbách, setkáváme se jako Boží lid. Jako společenství, jako komunita, jako domácnost víry, jako rodina, jako Kristovo tělo. Nescházíme se jako ostrovy, jako izolovaní jednotlivci. Proto bychom se měli snažit o písně, které tuto skutečnost odrážejí. Mrzí mě, že příliš často v našich písních zpíváme „já“ a „mě“, jako kdyby naše víra byla soukromá záležitost mezi mnou a Bohem. Jasné, že k našemu křesťanství neodlučitelně patří i velice osobní a individuální rozměr, ale neméně důležitý je rozměr Božího lidu. Právě shromažďováním se při bohoslužbách tento rozměr vyniká. Ať to naše písně zohledňují. Zpívejme víc „my“ a „náš“. 

Tento bod souvisí s už výše uvedeným zaměřením písní a jejich teologií. Pokud je píseň zaměřená příliš na osobní prožívání a reakci, tak nás bude automaticky vést k individualizování. Ještě horší to však bývá, když je píseň napsána jako osobní vyznání autora při nějaké specifické události, která je poměrně vzácná, ojedinělá a nevyjadřuje bezprostřední postoj celého shromáždění. Například píseň „Ztracený ve tmě“ napsaná při příležitosti ztráty dítěte. Nezpochybňuji bolest ani naději a radost z Krista, kterou její autor přežil a kterou písní vyjadřuje. Nemám nic proti autentičnosti ani upřímnosti toho vyznání. Avšak tak velmi osobní píseň je vhodná na sólový přednes nebo koncert a v drtivé většině okolností se nehodí pro zpěv ve společenství.  

Jak je už zřejmé, písně mají hodně aspektů, které potřebujeme důkladně zvažovat, pokud chceme, aby sloužili jako Boží nástroj k tomu, aby v nás bohatě přebývalo Kristovo slovo. A to jsme hovořili hlavně o textu – hodně se toho dá říct také o hudební složce písní. Jako křesťanské shromáždění – a specificky to platí o vedoucích zpěvu – stojíme proto před velkou výzvou. Zároveň je to však skvělá příležitost sloužit Ježíšovi i sobě navzájem. Proto ať nám Pán Bůh dává moudrost a pokoru uctívat ho společným zpěvem, co nejlépe. Příště si ukážeme, jak aplikace těchto principů může vypadat ještě konkrétněji – na dalších příkladech.