V praktickém životě se pak ukazují u křesťanů 3 charakteristiky. Jsme svatí, trpící a hříšní. Pokud pozorně nasloucháme tomu, co nám člověk před námi říká, jsme schopní určit, se kterou z těchto charakteristik zrovna bojuje
Minule jsme si dali dohromady, že všichni radíme a všichni rady přijímáme, ať už si to myslíme nebo ne. Chceme, aby v centru našich rozhovorů bylo evangelium. Ale co s tím? Jak se tedy naučit radit? Jak milovat lidi, kteří k nám přicházejí? Jak jim pomoct projít těžkostmi a přitom je přivádět blíž k Bohu?
První krok – pozorně naslouchejte
Ano, zní to jako jasná věc. Samozřejmě, že pokud za mnou někdo přijde se svým problémem, budu ho poslouchat. Musím poslouchat, abych veděl/a, jak nejlíp odpovědět. To ale není tak úplně pravda. Hlavním účelem pozorného naslouchání je především prostě slyšet, co vám daný člověk říká. Nejde primárně o vymyšlení co nejlepší reakce. O tom, jak pořádně naslouchat, si povíme v dalším článku, a tak teď jen stručně k tomu, co je účelem poslouchání. Cílem je na začátku vyslyšet, co je sdělováno, co nejlépe pochytit detaily a souvislosti příběhu. A díky tomu potom co nejvíc porozumět tomu, jak se člověk před vámi cítí. Až potom můžeme reagovat. A může se stát, že nebudeme mít co říct. Ale už i jen prostý fakt, že někdo poslouchá, udělá často obrovský rozdíl v životě člověka, kterého něco trápí. Ideálně pak můžeme používat v našich rozhovorech jako reakci ne naši vlastní moudrost, ale Boží Slovo.
Co ve sdělení hledat – a jak potom reagovat
Většina našich trápení má za sebou nějaký hlubší problém. Sdílená věc sama o sobě nemusí být přímo vlastním kamenem úrazu. Často jde o něco, co sahá mnohem hlouběji, než to na první poslech zní.
Michael R. Emlet ve své knize CrossTalk: Where Life & Scripture Meet (mimochodem, skvělá kniha, určitě to není naposledy, kdy ji zmiňuji) říká, že všichni lidé zápasí více či méně s těmito dvěma věcmi – problémem identity a účelu (kdo jsem a co mám dělat se svým životem tady na světě?) a problémem zla (jak zla pocházejícího „zvenku“, tak zla pocházejícího z nás samotných).
V praktickém životě se pak ukazují u křesťanů 3 charakteristiky. Jsme svatí, trpící a hříšní. Pokud pozorně nasloucháme tomu, co nám člověk před námi říká, jsme schopní určit, se kterou z těchto charakteristik zrovna bojuje. Podle toho potom můžeme na jeho trápení reagovat Písmem. Samozřejmě nejde o nějakou konečnou kategorizaci – spíš jenom o malou pomůcku v našich rozhovorech. 🙂
Jsme svatí
Bůh nám skrze své Slovo na mnohých místech říká, že jsme Jeho vyvolený lid. Že jsme lid, který On sám oddělil pro své účely – abychom mu přinášeli slávu a nalézali v Něm svou radost a naplnění.
Pokud zapomeneme v naší pomoci ostatním na tuto charakteristiku, uchýlíme se k pouhým seznamům ve stylu „tohle dělej, tohle nedělej“.
Jako svatí potřebujeme neustále připomínat vztah Boha k nám. Potřebujeme si připomínat, že naše identita neleží v naší práci, v penězích, ve vztazích s lidmi a dalších věcech, které jsou pro nás důležité. To, co nás definuje, je náš vztah s Bohem. Když přijdou pochybnosti a pokušení, potřebujeme připomenout, že jsme nositeli Božího obrazu a že v Bohu máme jak odpuštění, tak uzdravení.
Pokud zapomeneme v naší pomoci ostatním na tuto charakteristiku, uchýlíme se k pouhým seznamům ve stylu „tohle dělej, tohle nedělej“. Připomínání milosti a povzbuzování evangeliem se nemá stát výmluvou pro nekonfrontování s hříchem. Pokud je ale hlavním problémem daného křesťana v tuto chvíli boj s přijetím své svatosti v Ježíši, pak se to stává naopak motivací a povzbuzením v jeho dalším boji s hříšností.
Jsme trpící
Jako lidé utrpení si potřebujeme připomínat, že žijeme v padlém světě. Často dochází ke zlým věcem „zvenku“, které nemůžeme ovlivnit. Příčiny utrpení bývají většinou komplexní. Často se jedná o kombinaci vnějších okolností, nad kterými nemáme kontrolu, a našeho vlastního hříchu a selhání. Utrpení vlastně ani nemusí souviset s něčím, co jsme udělali my špatně, a přesto je součástí našich životů (stačí se podívat na novozákonní utrpení Petra a Pavla). Utrpení nás mění a může nás přibližovat Bohu způsobem, jakým to nic jiného nedokáže. Přibližuje nás k našemu Zachránci, který sám velmi trpěl, než se dostal do své věčné slávy.
Dovolte lidem, se kterými mluvíte, trpět a prožívat zármutek. V takové chvíli nemusí být moudré hned přejít ke konfrontaci s jejich vlastním hříchem (například hříchem v jejich reakci na dané utrpení). Nejdřív se s trpícím spojte tam, kde je – v jeho utrpení – a naslouchejte mu. Potom bude i on sám ve své bolesti více nakloněn jakékoliv konfrontaci naslouchat. Ignorovat utrpení by znamenalo minimalizovat ten samotný problém, kvůli kterému trpící člověk vaši pomoc a radu vyhledal.
Jsme hříšníci
Jako hříšníci potřebujeme vědět, že s hříchem se budeme potýkat až do dne, kdy se buďto Ježíš sám vrátí na zem anebo budeme stát před Ním v nebi. Válka je už vyhraná a Ježíš hřích porazil – ale protože žijeme v padlém světě, naše boje skončí až s dokončením Boží práce v nás.
Někdy je potřeba lidi milovat tím způsobem, který je nám snad nejméně příjemný – konfrontovat je s jejich hříchem. Ironií je, že někdy je povzbuzování a utěšování v situaci, kde jediným problémem je hřích dané osoby, to nejhorší, co můžeme udělat. Emlet píše, že „neděláme pro lidi nic dobrého, když přehlížíme jejich sebezničující (a ostatní lidi zničující) vzorce chování“ (CrossTalk: Where Life & Scripture Meet; str. 81). Písmo nás vyzývá k tomu, abychom se vzdávali hříchu a žili ve světle spasení, které jsme díky Boží milosti dostali skrze víru.
A co dál?
Veškeré Písmo je vdechnuté Bohem a užitečné pro nás mnoha způsoby (2. Timoteus 3:16-17). Používejme jej proto v radách, které ostatním dáváme!
Když někdo bojuje s přijetím a pochopením své identity jako Božího milovaného a svatého dítěte, dejme mu pasáže z Písma, které potvrzují jejich identitu jako někoho, komu bylo odpuštěno a kdo je více milovaný, než si umí představit.
Pokud jeho největším bojem v tuto chvíli je utrpení, připomínejme mu, že Bůh zaslíbil, že nás nikdy neopustí a i v našich utrpeních je s námi a pracuje. Bůh sám říká, že jednou veškeré trápení ukončí a setře všechny slzy z našich tváří.
V rozhovoru s někým, kdo má v sobě evidentní a zatvrzelý hřích, používejme Písmo k usvědčení a varování před následky nevyznaného hříchu.
Je důležité vidět, že jako křesťané jsme všichni svatí, trpící a hříšní zároveň. Cílem naší snahy v poradenství je potom díky pozornému naslouchání rozpoznat, na kterou oblast zrovna máme dát větší důraz, a tím pádem které části Písma zrovna můžeme v tom kontextu použít. Boží Slovo má ohromnou moc proměňovat životy a je nádherné vidět ho v akci v životech konkrétních lidí okolo nás. Nebojme se ho proto používat a s vírou, modlitbou, vděčností a trpělivostí očekávejme, že Bůh bude ve svém lidu mocně jednat – třeba ve své veliké milosti i skrze nás.
One reply on “Jak jako neprofesionál biblicky radit (II.): Jsme svatí, trpící a hříšní”
Děkuji za výborný praktický článek, 3 charakteristiky křesťanů si budu pamatovat: Jsme svatí, trpící, hříšní. Skvělá pomůcka.