Efektivně o Efezským 9: Vítejte v rodině! Jak pohané mohou žít s výsadou být Božím lidem II (Efezským 5:21-6:9 a Exodus) 

Rodinné vztahy tehdy a dnes

V Efezským 5 vlastně není předěl. Pavel nadále mluví o tom, jak se pohané mohou přidat k privilegovanému způsobu života, který Boží lid zakoušel už století. Zaměření se tady však trochu mění. Až po 5:20 Pavel vysvětluje všeobecnou morálku, která vyplývá z toho, že jsou novým Božím příbytkem. Přibližně od Efezským 5:21 se však Pavel specificky soustředí na rodinné vztahy, které věřící s pohanským původem teď mají (spolu s Božím lidem) a jak mohou ztělesňovat výsadu být Boží rodinou prostřednictvím svých vlastních rodinných vztahů, přesně jak to dělal Boží lid po staletí předtím. Tak jak při předešlém oddílu, i tady se podíváme na konkrétní knihu ze Starého zákona (Exodus), abychom si to ukázali, ale tyto myšlenky se nacházejí napříč všemi prvními pěti knihami Starého zákona, známými jako Zákon.

Pavol se věnuje třem druhům vztahů: manželé-manželky, rodiče-děti; a páni-sluhové. Ve všech případech je dokonalým vzorem pro tyto vztahy Kristův vztah s církví. Ve všech případech jsou křesťané povoláni usilovat se následovat Kristův vzor a jeho vztah s církví. V každém případě je však také to, co Ježíš vykonal, pokračováním vztahu, který má Bůh se svým lidem už od Exodu. To, že Boží lid má vztahy typu manžel-manželka, rodič-dítě nebo pán-sluha, není nic nového. Tohle jen prokázal a rozšířil Ježíš.

Manželé a manželky… a další komplikace

Ohledně manželů a manželek však Pavel neříká jen to, že Boží vztah s jeho lidem je jako manželský vztah. To by bolo příliš jednoduché! Stačilo by, aby šel do Ozeáše, Jeremiáše nebo Ezechiele a našel jeden z mnoha oddílů, které takovým způsobem tento vztah popisují. Mohl jít do Exodus 20:14, kde Bůh v deseti přikázáních zakazuje cizoložství, nebo k jakýmkoliv příkazům týkajícím se manželství z Exodus. Pavel však namísto toho přidává další vztah, který už v Epištole Efezským použil: vztah mezi hlavou a jejím tělem.

V Efezským 4:15 Pavel ukázal, že církev je tělo, kterého je Kristus hlavou. Tady Pavel musel vidět další příležitost přidat odkaz na Genesis. Přesně jako je Kristův vztah s vámi vztahem hlavy a těla, tak je vztah křesťana s jeho nebo jejím manželským partnerem vztah hlavy a těla. To je vlastně součástí Božího záměru od samotného počátku světa: manželé a manželky by měli být ve svém vztahu od sebe tak vzájemně závislí, že budou připomínat spíš jedno tělo než dvě. 

Často se říká, že nejprve je tady Boží vztah s jeho lidem, a naše vztahy se sebou navzájem následují tento vzor; Bůh se rozhodl stvořit manželství tak, aby odráželo vztah, který Bůh bude mít se svým lidem. To může byť pravda, ale velmi se nezdá, že by Pavel v Efezským zdůrazňoval právě tuhle myšlenku. Ano, měli bychom napodobňovat ideální manželský vztah mezi Kristem a jeho lidem, ale z toho nevyhnutně nevyplývá, že samotné lidské manželství je odvoděno od toho vztahu. Může to být tak, že Bůh používá metaforu manželského vztahu jednoduše proto, že je to něco, co jeho lid na základě svého každodenního života pochopí. Je lidské manželství založené na vzoru vztahu Krista a církve, nebo je to užitečná ilustrace na vysvětlení vztahu Krista a církve?

Zdá se, že to, co Pavel říká tady v Efezským, se trochu liší od obou těchto alternativ. Manželský vztah (ať už běžný vztah manžela a manželky nebo manželství Krista a církve) je založeno na něčem jiném: na vztahu hlavy a těla. Dvě odlišné, ale úplně vzájemně závislé části, přičemž žádná z nich by se nedala rozumně popsat jako důležitější než druhá, obě jsou nevyhnutelné pro úspěch, radost a potěšení té druhé a obě jsou vzájemně nezaměnitelné. Když se zamyslíte nad svým vztahem se svým manželským partnerem nebo s Kristem, zamyslete se nad vztahem mezi vaší vlastní hlavou a vaším vlastním tělem. Výrokem „Vždyť nikdy nikdo neměl svoje tělo v nenávisti ” (5:29) se myslí očividně zřejmá věc. Stejným způsobem je úplně a totálně kontraproduktivní snažit se dělat něco proti nejlepším zájmům vašeho manželského partnera. A stejně nedává vůbec žádný smysl pokoušet se ublížit Kristovi nebo odmítat podřídit se mu, když máme výsadu být jeho vlastním tělem! Namísto toho věřící pohanského a židovského původu mají výsadu zacházet se svými manželskými partnery se slavně sebeobětavou láskou, jakou nám prokázal Ježíš. 

Rodiče a děti

Po manželském vztahu se Pavel přesouvá ke vztahu mezi rodiči a dětmi. Vztah rodič-dítě mezi Bohem a jeho lidem je v knize Exodus velmi výrazný, a to už od Exodus 4:22. Přitom je jasné, že Pavel má na mysli Exodus (nebo aspoň Zákon), když dává pokyny křesťanům o tomto vztahu v Efezským 6:1-4. V druhé polovici verše 6:2 používá dvě velké starosmluvní kategorie, aby svoji myšlenku vysvětlil: příkaz a slib. Mohl ten pokyn jen zopakovat a říct: „Cti svého otce a svoji matku.” Namísto toho si dal tu námahu a poznamenal, že tento pokyn byl „přikázání“ – součástí plánu pro rodinu, který dal Bůh svému lidu na celá století, na základě svého vztahu s nimi, do kterého jsou tito pohané teď pozváni. A toto přikázání přišlo s „příslibem“ o životě v dědictví, které je čekalo a tento slib teď platí i pro věřící v Krista pohanského původu.

Pavel ve svých pokynech pro otce používá některé velké starosmluvní myšlenky – „napomenutí a poučení”. To může být odkaz na knihu Přísloví, ve které otec dává svému synovi pokyny, jak žít správně s bázní před Bohem. Celkově tento krátký oddíl v Efezským klade menší důraz na vztah mezi Kristem a jeho lidem, ale nadále používá starosmluvní kategorie. To pomáhá nově začleněným křesťanům pohanského původu vnímat výsadu toho, že jsou pozvaní žít svoje rodinné životy tímto moudrým způsobem, kterého východiskem je Starý zákon. 

Páni a otroci

Nakonec v Efezským 6:5-9 Pavel hovoří o vztahu mezi pány a sluhy anebo přesněji mezi pány a otroky. Tady je důležité říct, že Bible, hlavně Pavel, je hodně proti otroctví. Pavel jasně říká, že křesťané by se neměli věnovat obchodování s otroky (např. 1Tim 1:10 ukazuje, že obchodování s otroky je nepřijatelná činnost) ani vlastnit otroky (Celá epištola Filemonovi prezentuje tuto myšlenku, např. verš 16). Otroctví bylo každodenní realitou starověkého světa a velká část Bible je napsána křesťanům do situací, ve kterých se nacházejí, i když jde o situace, ve kterých velmi trpí.

Tento oddíl Efezským se používal na ospravedlnění otroctví a to je velmi nesprávně. Během atlantického obchodu s otroky se mu věnovali i někteří křesťané a bylo to velmi nesprávně. Když se napříč dějinami dominantní kultura odklonila od Božích ideálů, obyčejně tak udělalo i hodně křesťanů. Lákali je výhody, které mohli získat s tím, že budou jako jiní lidé. Zpočátku ignorováním Bible nebo zpochybňováním její srozumitelnosti, a potom falešně tvrdili, že Bible vlastně podporuje stanovisko světa. Zrušení otroctví v Britském impériu nakonec přišlo díky námaze mnoha lidí, některých slavných, jiných ne. Jedním z klíčových důvodů bylo ustavičné úsilí křesťanů věřících v Bibli v parlamentě. Bible, a hlavně Pavel, jsou proti otroctví. 

Hrůzy otroctví

V souvislosti s Listem Efezským si někteří lidé myslí, že „otrok“ je zlý překlad. V představách většiny lidí na západě je slovo „otrok“ v podstatě totožné s „otrok z atlantického obchodu s otroky“, jenže otroctví v Pavlově době bylo jiné. Je pravda, že otroctví ve starověkém světě bylo velmi odlišné, nezdá se, že slovo „sluha“ nebo „služebník“ dostatečně vystihuje, jaké zlé tehdy otroctví bylo. Ve všeobecnosti nebylo příjemné být otrokem. Bylo to zlé, ale bylo to zlé jinak než atlantický obchod s otroky. 

Milovníci Bible ve starověkém světě by si nepředstavili atlantický obchod s otroky s jeho hrůzami, ale spíš to, co zažíval Izrael v Egypte.

To nás přivádí spět ke knize Exodus, kde Egypťané měli Izraelity za otroky. „Ztrpčovali jim život tvrdou otročinou při výrobě cihel a všelijakou prací na poli.“ (Exodus 1:14). Faraón se pokusil zabít všechny malé chlapce (1:16) a hodit je do Nilu (1:22). Izraeliti dostali velké kvóty na vyrábění, ale nedostali správné materiály (5:17-18). Biblická kategorie otroctví (nebo jak to nazveme) určitě zahrnuje některé hrozné způsoby zacházení, a proto „sluha“ není dostatečně silné slovo. Shodou okolností se příběh o tom, jak Bůh zachránil svůj lid z tohoto otroctví v Egyptě, stal zvěstí úžasné naděje pro mnoho lidí, se kterými bylo během atlantického obchodu s otroky hrozně zacházené. 

Radost z pána, jakým je Pán Ježíš Kristus

I když bývalo otroctví tak hrozné, to stejné slovo se ve starověkých jazycích používalo i na popis krásnější situace. Když myslíme na otroctví, ve všeobecnosti myslíme jen na ten hrozný konec této sémantické škály, ač v biblických jazycích existuje i mnohem pozitivnější konec. Slovo „sloužit“ nebo „uctívat“ v Exodu 3:12 je v podstatě to stejné slovo, které znamená být otrokem. Bůh představuje svojí záchranu nejen jako záchranu z tvrdého otroctví, ale i pro skutečně dobrý druh otroctví. Možné je to jednoduše proto, že to slovo má tak širokou škálu významů, nebo možná Bůh záměrně použil kontrast, aby ukázal, o co lepší je sloužit jemu. Ať už je důvod jakýkoliv, to, že Bůh je „pánem“ nebo „mistrem“ svého lidu, je v Bibli nesmírně pozitivní. Je to úleva, obzvlášť v porovnání s jinými lidmi nebo bohy, kteří jsou takovými nanic pány. 

Boží vláda nad jeho lidem poskytuje vzor pro to, jakými pány by měli být, pokud někdy budou v takové pozici. Hodně konkrétních myšlenek ze Zákona v Exodus 20-24 odporuje způsobem, jakými se věci dělali v Egyptě. Jeden z příkladů je zacházení s velmi malými dětmi. Zatím co pod faraónem byly izraelské děti zabíjené, Bůh velmi jasně hovoří, že mezi jeho lidem nejen novorozenci mají mít maximální ochranu, ale dokonce děti, které se ještě nenarodili (t. j. stále jsou ještě v lůně svých matek), by měly mít mnohem vyšší ochranu a starostlivost než kdy měly v Egyptě (Exodus 21:22-25).

Podobně Boží vláda nad jeho lidem poskytuje vzor, podle kterého by žádný Izraelita neměl být permanentně v postavení otroka proti své vůli (21:2), ale maximálně na šest let. Nikdy by neměli být prodáni jinému národu (21:8). Vizí je, aby se otrok v izraelské domácnosti cítil tak vážený, že řekne: „Oblíbil jsem si svého pána, svoji manželku a svoje děti, nechci odejít na svobodu.”

Teď, když pohané, kterým byla Epištola Efezským napsána, přešli pod Kristovu vládu, taktéž ve vztazích pán-otrok přešli od podobnosti faraónovi k podobnosti Izraelitům. To znamená, že otroci mají povinnost sloužit upřímně a s plným vědomím, že jejich otroctví současnému pozemskému pánovi je dočasné. Podobně páni mají být jako izraelští páni a nenásledovat vzor okolitého pohanského světa jako faraón. Násilné chování už není akceptovatelné, když jsme v domácnosti, kde je naším Pánem Kristus.

Vítejte v rodině

Když pohané skutečně žijí tyto proměněné rodinné vztahy, nakonec si tím každodenně různými způsoby připomínají, jak je Ježíš laskavě provedl do své rodiny. Rodiny, která má velmi dlouhou rodinnou historii a v které pohané nejsou občané druhé kategorie, ale plnohodnotní členové.

Zdroj: WOLSTENHOLME, Barney. 2022. Welcome to the family! How Gentiles can live the privilege of being God’s people II (Ephesians 5:21-6:9). In Authors in tension [online]. Dostupné na: https://authorsintension.blogspot.com/2022/08/EphesiansandExodus.html

Foto od Benjamin Finley na Unsplash