Marek Orko Vácha, Renata Kalenská: Když za nás Bůh netahá kaštany z ohně (ČR 2024)

Marek Orko Vácha je velice moudrý a vzdělaný člověk, pedagog na Karlově univerzitě, přírodovědec a bioetik, spisovatel a mediálně známá osobnost, ale také římskokatolický kněz v malé vesničce Lechovice v pohraničí (okres Znojmo), kde žije sotva pět set obyvatel. 

V tomhle zapadnutém kraji se setkal s novinářkou Renatou Kalenskou a její rodinou, tady putovali, obdivovali místní přírodu a přitom ve společném rozhovoru napsali tuto knihu. Je rozdělena na více kapitol podle témat jako např. příroda, láska, církev, život a jiné. Renata se ptá a Marek odpovídá. Hovoří o všeličem, i o vysloveně nepříjemných tématech jakými je celibát kněží, jejich sexuální prohřešky, církevní restituce, vztahy homosexuálů a novinářka je až úporná jak se k některým tématům neustále vrací. Vácha se poctivě snaží odpovědět na všechno, lépe řečeno hledá férové odpovědi a někdy celkem obyčejně řekne, že si s otázkou neví rady. 

Hned celá první, poměrně dlouhá kapitola se věnuje přírodě a Marek tady rozebírá do nejmenších detailů život ve zvířecí a rostlinné říši. Je sečtělý, vzdělaný a scestovaný a je vidět, že tohle je jeho svět. Při jeho slovech jsem si živě představovala ten kraj, kterým s novinářkou chodili a přírodu nad kterou žasli.

Dost velká část je věnovaná vztahům a lásce a tomu, jak je prožívají faráři. Marek je za dobrovolný celibát, vyjadřuje, že tady nejde jen o sex, ale o samotu, kterou kněží prožívají. O touhu po lásce jako takové. Považuje za nefér zametat pod koberec, pokud kněz chybuje a zplodí dítě. Měl by se poctivě postavit k této situaci a o svoji rodinu se postarat a dítě vychovat.

Hovoří o tom, že kněz je také jen hříšný člověk, ač si lidé namýšlejí, že kněží jsou andělé a nemohou udělat nic špatně. Kněz není všemohoucí, jen Bůh je takový. Nemůže vyřešit všechny problémy lidí okolo sebe. Může jim naslouchat, může je doprovázet a může se za ně modlit. Kněz je pouze prostředník, není psychoterapeut, po rozhovoru se kterým se budou lidé cítit dobře a spokojeně. 

Dalším velmi vážným tématem, kterému je věnován značný prostor je téma: Proč může Bůh dopustit…? Dopustit, že malé děti umírají na těžké choroby nebo že je některým lidem naloženo hodně těžkého. Vácha upřímně konstatuje, že to jsou těžké otázky. Jedna věc je teologicky je analyzovat a zdůvodnit, druhá věc je, jak přistupovat k lidem, kterým se dějí. Je lépe, pokud je obejmeme, pomůžeme něco zařídit a jednoduše s nimi pouze tak jsme.  

Ač se ho v médiích jako známé osobnosti často ptají na všechna možná témata spojená s církví, odmítá mít na všechno názor. Každý ať řeší, co je mu blízké a čemu rozumí. Považuje dokonce za ztrátu času, věnovat se oblastem, které mu nenáleží.

Z celé knihy je cítit obrovskou radost a vděčnost Pánu Bohu. Marek Vácha hovoří, že rád dělá všechna svá povolání, ale nejraději je knězem. Rád vysluhuje mše a je mezi lidmi. Služba v malé vesničce je pro něho určitým vyvážením k hvězdnému světu Prahy a médií. Pomáhá mu udržet si balanc, aby se nebral příliš vážně. 

Hovoří o tom, jak každý den nejdřív žasne. Uvaří si kávu, vyjde z domu, sleduje přírodu okolo a je vděčný. „A pak je pro mně extrémně důležité, jak žije (křesťan) s Bohem. První přikázání, kdo je pro tebe Bůh? Tedy, jestli si ráno udělá čas, aby vyšel na kopec a zazpíval píseň nebo se aspoň nahlas pomodlil. A aby večer poděkoval za to, že žije. A aby poděkoval za všechny lidi, kteří ho mají rádi a které smí mít rád on. Život není biologický fakt, ale dar.“

Kniha rozebírá neuvěřitelně moc témat, Vácha odpovídá upřímně, poctivě a civilním způsobem srozumitelným běžnému člověku. Cituje množství dalších autorů.  Je psaná česky, má víc než tři sta stran, ale přečtete ji s lehkostí. Je rozhodne v mnohém inspirativní.