Role kluků a dívek v mládeži

Role kluků a dívek v mládeži.

Otázka, která se na mládeži jen zřídka řeší, jsou naše očekávání a předpoklady ohledně role kluků a dívek v mládeži.

Praxe bývá různá.

Setkal jsem se s mládežemi, kde byli kluci velice pasivní, a většinu zodpovědností včetně hlavního vedení měly dívky. To ne proto, že by chtěly, ale protože byly jediné, komu na tom alespoň trochu záleželo.

Taky jsem viděl mládeže, které vedli kluci a většinu vyučování a hlavních zodpovědností v týmu měli kluci. Ne nutně proto, že by v tom byli nejlepší, ale protože se nějak obecně předpokládalo, že to je role mužů. Když v dané mládeži některá z dívek něco zkoušela vést (s výjimkou občerstvení a úklidu), tak se nedočkala od kluků mnohého respektu.

Horší verze tohoto scénáře byla, když bylo zjevné, že dívka by v roli vedoucího byla lepší, ale dané společenství by to nepřijalo.

V neposlední řadě jsem viděl mládeže, kde by kluci chtěli, aby dívky měly některé hlavní zodpovědnosti v práci s mládeží, ale dívky se na to necítily a svou roli viděly maximálně v pastoraci jiných dívek.

Ani jeden z výše uvedených modelů (a určitě jich existuje více) mi nepřipadá zdravý a hodnotný pro růst Božího království. Jaký model tedy je zdravější?

Jaká je tedy role kluků a dívek v práci s mládeží?

Čím dříve si tuto otázku s vašimi lidmi zodpovíte ve věku mládeže, tím dříve si budou moci toto zdravé nastavení přinést do vaší církve.

Mé přesvědčení, kterým se nijak nechci tajit je, že muži a ženy by měli mít v církve stanovené role na základě svého obdarování (a povolání), a ne na základě svého pohlaví. Jinými slovy, lidé by měli být zapojeni do služby podle toho, kde budou největším přínosem. Ne podle toho, jestli mají, nebo nemají trenky.

U nás v týmu mládeže je obvykle stejně nebo více dívek, než kluků. U rozdělování zodpovědností vůbec nepřemýšlíme nad tím, zda je někdo kluk, nebo dívka.

Pokud má slovo nebo vedení nějaké akce dívka, respektuji to úplně stejně jako od kluka, a nikdy bych si nedovolil cítit se nad ní jakkoli morálně nebo duchovně nadřazený.

Tím rozhodně neříkám, že muži a ženy jsou stejní! Říkám, že jsou si rovni.

Proto myslím, na základě verše níže, že pokud v mládeži máme někoho s obdarováním, nebylo by správné mu nedát prostor tím budovat ostatní.

To on rozdal své dary – apoštoly, proroky, evangelisty, pastýře a učitele – pro přípravu svatých k dílu služby, aby se Kristovo tělo budovalo, abychom nakonec všichni dospěli k jednotě víry a poznání Božího Syna, k dokonalému lidství, k plné míře Kristovy dospělosti. (Efezským 4:11-13, B21)

Domnívám se tedy, že naše nerovnocenné vidění žen a dívek v církvi je často způsobeno chlapskou ješitností, neochotou ženu respektovat a připustit to, že nám má co říci. Protože ve světle Ježíšova učení nejsem schopen zákaz kázání a vedení žen ve svém svědomí obhájit.

Za zmínku stojí nedávný dotazník, který vyplnilo asi 1000 respondentů z řad evangelikálních křesťanů v České Republice. Z něj vyplynulo, že asi dvě třetiny křesťanů jsou toho názoru, že by ženy měly být ve vedoucích pozicích a kázat.

Ačkoli zde nemáme prostor pro biblický rozbor, zmíním pouze několik důvodů, na kterých mé přesvědčení stojí:

1) Ani Ježíš ani ap. Pavel ani nikdo jiný se v Novém Zákoně nevyjadřují nijak negativně o otroctví,

které z dnešního pohledu vnímáme jako jednoznačně negativní a kulturně nezdravou věc. Jak je možné, že jim to bylo jedno? Myslím, že to bylo proto, že ap. Pavel nepřišel místní kulturu předělat, ale přišel do ní přinést evangelium (které je relevantní ve všech kulturách v posledních 2000 letech na celém světě!).

Z toho vychází můj postoj, že zákazy mluvení a vedení žen v Novém Zákoně stojí na reakci na současnou kulturu, kterou ap. Pavel (stejně jako v případě otroctví tak v případě role žen v tehdejší kultuře) nepřišel změnit a předělat ale přišel do ní přinést evangelium, a že dnes by se k dané problematice vyjadřoval jinak.

2) Nenašel jsem zatím církev, která by koherentně obhajovala zákaz kázání a vedení žen a jejíž argumenty by dávaly smysl.

Většinou jsem se setkal s tím, že jim ženy nevadí poslat jako misionářky “jinam”. Nevadí jim „v nouzi“ při nedostatku mužů dovolit ženě vést dorost, a popřípadě mládež (v době Ježíše byla dospělost kluků od 13 let!). Nevadí jim nechat si manželkou diktovat, jaký názor mají prezentovat na staršovstvu. Nevadí jim dovolit svým ženám kázat v jiné církvi (ale ne u nás). Zkrátka nevadí jim nic, kromě toho, aby nějaká žena něco u nás kázala “mně samotnému”. Což může vypadat na první pohled vtipně, ale pokud se už chceme ohánět teologií, tak ji berme doslova 🙂

3) Pokud má muž nad ženou opravdu autoritu, tak tudíž má právo jí tuto autoritu předat.

Protože autorita, která nemá svobodu se vlastního práva vzdát, žádnou opravdovou autoritou není.

Výzvou tedy pro nás zůstává – ve světle faktu, že v dnešní církvi je minimálně 60 % žen, skutečně si obhájíme zakázat těmto 60 % křesťanů vykonávat jedny z nejdůležitějších služeb pro růst církve?

Jak je ve vaší mládeži přirozené zapojovat obě pohlaví do všech služeb a zodpovědností?

Máte u vás dívky, které by mohly vyučovat nebo být v týmu, ale zatím jste nad tím nepřemýšleli?

Máte v mládeži kluky, kteří jsou pasivní, lhostejní, a dívky to nutí stát v rolích, které jim nesedí?

Respektují u vás v mládeži kluci dívku, která má něco na starost, stejně jako by to měl kluk? Pokud ne, z čeho to vyplývá?