Čumilové a církevní turisté

Čumilové a církevní turisté.

Jako asi každý vedoucí, který chce dělat zdravou otevřenou církev/mládež, si přeji mít v církvi především dvě skupiny lidí:

1) Ti, kteří táhnou: Vedoucí, dobrovolníky, zapojené lidi, kteří žijí pro Boha a pro ostatní, a dávají kus sebe pro dobro církve.

2) Lidé, kteří hledají: objevují Boha a Ježíše, zjišťují co je církev zač a zda se křesťanům a křesťanství dá doopravdy věřit. Anebo lidé zranění, kteří potřebují péči a pomoc ostatních.

Kromě těchto dvou skupin se však často v církvi objevuje třetí skupina lidí, někdo je trefně nazval čumilové, (často zkombinovaní s církevním turistou) jejichž hlavní náplní je do církve chodit jen konzumovat, nic nedělat, a ideálně kritizovat ty, kdo něco dělají.

Čumilové jsou lidé, kteří v církvi nic nedělají z různých důvodů. Může to být výchova v nezdravé církví, může to být lenost, sobeckost a pohodlnost. Může to být neschopnost mít k něčemu závazek nebo respektovat autority. Může to být navštěvování více církví, což pak logicky ústí v to, že nemají čas být v jedné pořádně zapojeni, a hodnotí své dojmy z církve měřítkem “co to dalo mně” místo “co jsem udělal pro ostatní”. Skutečností je, že tito čumilové, kteří jsou často i církevními turisty, každému vedoucímu dokážou pořádně pocuchat nervy.

Předně chci říci, že každý člověk v církvi je konzument. My lidé jsme konzumenti, a celý život čerpáme a spotřebováváme zdroje kolem sebe. Problém je s tím, když je někdo pouze konzument, a žádnou hodnotu svému okolí nepřidává.

Dále chci říci, že pevně věřím v to, že každý křesťan se má v každé fázi života snažit být a zapojen v jedné místní církví, která je jeho domácím společenstvím, a kam kus sebe podle svých možností dává. Za čumila samozřejmě nepovažuju někoho, kdo je v obtížné fázi života a potřebuje zvláštní péči. Čumilové jsou lidé, kteří nechtějí v církvi ostatním sloužit, i když by dobře mohli.

Jak tedy pomáhat tomu, aby lidé byli zapojení a abychom sami jako vedoucí nevytvářeli a nepodporovali čumily a turisty?

Několik konkrétních principů, které se snažíme aplikovat, abychom této zdravé kultuře pomohli:

1) Snažíme se jako tým vedoucích být vzorem ve štědrosti, obětavosti, dostupnosti, a angažovanosti v místní církvi:
Chceme zkrátka žít to, k čemu vedeme ostatní. Snažíme se pro naši církev dýchat, aby nás lidé viděli a vnímali, že nám na tom záleží.

2) Nezveme ani nevyvěšujeme plakáty na akce jiných církví a křesťanských organizací, pokud opravdu není naším plánem, aby na tuto akci lidé jeli:
Mezi křesťany je takovým neblahým zvykem, že ze vzájemné solidarity se zveme navzájem na všechny akce, které kde jací křesťané pořádají. Výsledkem jsou slabé církve, kde nikdo nemá čas pořádně investovat do vztahů u sebe. (Pro zvědavé – akcemi na které zveme jsou pro nás pravidelně UNITED a GLS).

3) Dávám si pozor na to, abych byl na 90% našich mládeží a 80% nedělních bohoslužeb:
Přestože sám i pro své vedoucí chci, abychom několikrát za rok vyjeli se někam inspirovat, vzdělávat a získat nadhled, být „doma“ je pro mě prioritou. Proto bych dobrovolně nepřijal pozvání někde kázat, kdyby to způsobilo absenci na mé mládeži.

4) „Obyčejní“ lidé od nás, pro mě mají při plánování času prioritu před zajímavými akcemi a vedoucími odjinud
(Mimochodem, Bůh nestvořil žádné obyčejné lidi :))

5) Vytáčí mě, když vedoucí z jiné církve požádá bez mého souhlasu někoho z našich lidí o pravidelnou službu u nich v církvi.
Pravděpodobně jsem to v životě taky párkrát udělal, ale alespoň už vím, jak se cítili tehdy ti druzí vedoucí. Odteď už jenom se souhlasem.

6) Pravidelně přemýšlíme nad oslovováním a zapojováním nových dobrovolníků:
Neustále připomínáme lidem, že církev do jejíž života nejsou zapojeni je brzy přestane bavit. Taky v současnosti pracujeme na dobrovolnickém systému, který lidem pomůže se jednoduše přihlásit do služby, ke které cítí chuť a obdarování, s tím že předem budou vědět míru závazku a časovou náročnost.

7) Názory nechci počítat, ale vážit:
Když někdo z členů mládeže/církve má nějakou zpětnou vazbu na to, co děláme nebo neděláme a jak by věci měly fungovat, snažím se nebrat ohled na to kolik lidí a jak přesvědčivě to říká, ale kdo to říká. Dobrou nápovědou je zeptat se ho, jak se mu daří dávat finance do církve, podívat se, jestli nějak v církvi slouží, popřípadě jak je zapojený do domácích skupin a kdy naposled pozval do církve někoho ze svých přátel, a vcelku brzy vím, jestli mě názor daného člověka zajímá, anebo ne. Nemohu totiž dovolit, aby v církvi měli vliv čumilové, kteří v ní nic nedělají, bez ohledu na to, jak dlouho tam jsou. V žádné jiné organizaci na světě bychom dobrovolně nepřenechali vliv a rozhodování těm, kteří v ní nemají své srdce. Proč to tedy tak často děláme v církví?

PS: Pokud jste čumilové, je pro vás vždy naděje! Prostě zajděte za některým z vašich vedoucích, a nabídněte svou pomoc, kdekoli bude potřeba.