Zuzka Ivanecká: „Máme být zodpovědnými správci svých zdrojů“

Zuzka Ivanecká pochází z vesničky u Prešova. Psychologii studovala jako jedno obor na univerzitě v Košicích. Momentálně pracuje v ambulanci klinické psychologie v Trebišově. Svoje znalosti se rozhodla rozšířit v psychoterapeutickém výcviku, což je celkem 5-leté postgraduální studium. Prakticky to znamená, že už dnes se může věnovat klientům v ambulanci, ale pod dohledem zkušeného psychologa. Do ambulance přicházejí děti i dospělí, takže má široké spektrum zkušeností. 

Setkala jsem se s ní na poslední konferenci KPM, kde společně s Katkou Pončákovou vedly seminář o duševním zdraví. Zuzka navštěvuje ECAV v Prešově. Nevyrůstala tam od malička, ale Pán Bůh ji tam přivedl na začátku střední školy. Od té doby je tady víceméně aktivní až do okamžiku, kdy začala pracovat. Teď většinou pomáhá, pokud je oslovená k přípravě tématu, nebo při jiných událostech nebo při letním táborování. 

Zuzko, častokrát se mezi křesťany objevuje otázka: máme se v časech duševních krizí obracet na psychologa nebo psychiatra? Můžeme přece přijít v modlitbě za Pánem Ježíšem, hledat pomoc na stránkách Písma nebo vyhledat pastorační rozhovor. Není to selhání naší křesťanské víry?

Nemyslím si, že by to bylo selháním víry. Když máme nějaké fyzické těžkosti, stejně tak jdeme za klasickým lékařem, když mám horečku, podám si paralen. Podobně i v oblasti duševního zdraví je dobré vyhledat odborníka, pokud je to potřebné. Myslím si, že tato cesta může být také Božím nástrojem ke zlepšení nebo uzdravení. Věřím v moc modlitby a věřím tomu, že Pán Bůh může člověka i okamžitě uzdravit, ale zároveň si myslím, že samotný proces uzdravování prostřednictvím vyhledaného odborníka v oblasti duše – i když může být zdlouhavý, může být smysluplná cesta. Vysvětlím: dvě moje klientky mi na konci léčby vyjádřily vděčnost za to, že je v životě potkala panická porucha nebo deprese a to právě proto, že si skrze to mohly uvědomit, co v jejich vnitřní dynamice nebo nahlížení na sebe, na svět, na Boha, nebylo správné. Do té doby si to vůbec neuvědomovaly. Bolest duše na něco poukazuje. Podobně jako fyzická bolest je signálem, že v organismu něco nefunguje, stejně tak i bolest duše plní tuto funkci. A pomoct může psycholog nebo také lékař psychiatr. Psychiatr může předepsat léky, které člověku přinesou úlevu a pomohou, aby byl vůbec schopný v psychoterapii nějakého vnitřního nadhledu.

Každý z nás má někdy „špatný den“. Někdo nás naštve, zraní, venku celý den prší, dostaneme špatnou známku ve škole…. Říkáme, že máme „depku“. Ale potom se stačí dobře vyspat, dát si něco dobrého na zub, popovídat si s kamarádem a je to pryč. Kde je ta hranice, kdy už se jedná o vážnější stav a je to potřeba konzultovat s odborníkem?

Dá se to poměrně jednoduše definovat. Je to tehdy, když všechny ty naše přirozené zdroje, které si vyjmenovala, už nestačí. Například spánek, otevřená komunikace, kdy se člověk vypovídá, modlitba…. Ale pokud můj stav přetrvává nějaký čas, i když se s tím snažím něco udělat, tak tehdy je to signál, že se jedná o vážnější problém. A tehdy mohu začít uvažovat, jestli se neobrátit na odborníka. Nebo tehdy, když mi tento nepříznivý stav, ve kterém se nacházím, brání dlouhodobě normálně fungovat. Ať už ve vztazích v rodině, v práci apod. 

Pokud se setkáme s člověkem, který má duševní problémy, často si nevíme rady, jak to vyhodnotit, jak reagovat. Náš portál je určen pro pracovníky s mládeží. Co by si doporučila jim, pokud by se v jejich mládeži ocitl takový člověk? Jak se k němu chovat?

Poradila bych princip, který my odborně nazýváme „aktivní naslouchání“. Je to princip, založený na lidskosti, na což nepotřebujeme mít vzdělání. Od běžného poslouchání se to liší tím, že se při něm snažíme být emočně a empaticky zaangažovaní. U duševních problémů je nepříjemné, že nejsou na první pohled vidět. Když si člověk zlomí nohu, je to hned jasné. Má na noze sádru, obvaz, potvrdí to rentgen. Nikdo ho neposílá skákat. Ale když má duševní poruchu, tehdy to není hned zřetelné. V mnoha případech ani nemusí mít nemoc nějaký důvod, jednoznačnou příčinu. Je nám nepochopitelné, proč je ten druhý smutný, když se mu nic nestalo. A tak máme tendenci moralizovat, nebo říkat: „Vzchop se, nevymýšlej…“ Tomu je potřeba se vyhnout. Ani bychom se neměli pokoušet podávat nevyžádané rady: „To bude v pohodě! Běž si zaběhat! Však na to nemysli. Co se bojíš? Zkus se potěšit!“ Nebo problém bagatelizovat. Jsem si jistá, že za tím může být dobrý úmysl upřímně pomoct, ale když se člověk nachází v těžším duševním stavu, nemá všechny emoce a myšlenky nevyhnutně pod kontrolou. Probíhají zautomatizovaně a přestat na ně myslet, je téměř nemožné. Takový člověk se potom cítí na všechno sám, klade si za vinu, že se právě on tak cítí, což situaci zhoršuje. U principu aktívního naslouchání můžeme například celkem otevřeně říct, že tomu nerozumíme a neumíme si představit, co ten druhý prožívá, ale chápeme, že je to náročné. Dáme mu najevo, že ho skutečně posloucháme, co nám říká a zároveň jsme zaangažovaní – bez moralizování a nevyžádaných rad – a empatičtí, protože se snažíme chápat, že je to asi náročné. Takto se člověk trpící cítí viděný a vyslechnutý, což už samo o sobě může přinést mírnou úlevu. A také se ho mohu zeptat: „Jak ti mohu pomoct?“ Tím mu dám možnost volby bez toho, abych mu například vlastními radami dával doporučení a strefoval se vedle.

Většinou víme, jak se starat o svoje fyzické zdraví, jak sportovat, jíst vitamíny, ale ne vždy věnujeme dostatečnou pozornost ochraně psychického zdraví, psychohygieně. Myslím si, že jako křesťané máme mnoho skvělých prostředků. Jak to vidíš ty?

Jako základní věc vidím budování blízkých a důvěrných vztahů. Mít přátele důvěrné, blízké, se kterými se mohu sdílet se svými radostmi i starostmi. Mocným prostředkem pro naši duši je samozřejmě modlitba, ve které můžeme Pánu Bohu všechno říct. Máme zaslíbení, že jsme Pánem Bohem viděni, že máme u Něho soucit s našimi slabostmi, nabízí prostor, kde se s nimi můžeme sdílet. A zároveň nám zaslibuje, že se o nás stará. Ale také jsme správci toho, co nám Pán Bůh dává a měli bychom se učit to rozumně spravovat. A tím je i naše duše. Nesmíme zapomínat na důležitost pěstovat kvalitní sabat – teda čas oddychu. Ten může mít pro každého jinou formu. Každého Pán Bůh jinak stvořil. Někdo má rád pohyb, někdo knihu, někdo přírodu. Nedá se to jednoznačně určit a každý si musí najít to, co u něho funguje. Ani já bych klientovi neříkala, co přesně má dělat. Spíš spolu s ním hledám, co by právě jemu mohlo pomoct, kde si jeho srdce dokáže oddychnout. Proto je tady důležité poznat samého sebe a vědět, co funguje právě pro mně. Líbí se mi, že anglicky hovořící země začínají týden v kalendáři nedělí. To je pěkná symbolika. První den v týdnu je oddychem. Až potom se pouštějí do práce.

Někdy se mi zdá, že si toho lidé v mém okolí berou na ramena příliš mnoho. Už i v církvi zažíváme vyhoření pro mnoho služby. Nemyslím si, že by Pán Bůh tohle po nás chtěl. 

Myslím, že je to dané dobou. Nabízí nám strašně moc možností realizace, což se projevuje nejen v běžném životě, ale i v církvi. Také si nemyslím, že je to Boží vůle, abychom se ve službě úplně zničili. Spíš nás volá do správcovství. Být dobrými a zodpovědnými správci toho, co je nám dané. A to může být náš čas, naše zdroje, talenty, duchovní dary. Správný manažment má svoje hranice, které nejsou ani příliš úzké, ani široké. Nemůžeme jít úplně na hranu. Pán Bůh nás vyzývá i k oddychu. Bible přece jasně hovoří o dni odpočinku. I Pán Ježíš se odděloval a odcházel do samoty. Je těžké přesně stanovit, kolik může kdo z nás pracovat a kolik oddychovat. Protože každý máme jinou kapacitu a jiné zdroje. Proto každý je povolaný moudře manažovat přesně tu svoji kapacitu, kterou má. Takže to, co je vhodné pro jednoho, není vhodné pro druhého. V tom bychom se neměli ohlížet na druhé a porovnávat se. Snažit se druhým vyrovnat. 

Jak si říkala, pracuješ přímo v psychoterapeutické praxi s různými generacemi. Jaké jsou tvoje zkušenosti s mladými? Mají se dobře nebo spíš ne? S jakými problémy přicházejí? A dá se říct i proč? Mohla něco z toho způsobit pandemie covidu?

Teď se objevuje mnohem víc úzkostí, panických poruch a depresí, ale netrápí to jen mladé. Jde to celým spektrem generací. U teenagerú se objevuje sebe poškozování. Celkově přibývají tzv. stresem podmíněné psychické problémy. To všechno může souviset s dobou, ve které žijeme, rychlostí života, množstvím podnětů, které na nás dopadají. A to množství nezvládáme manažovat, takže u někoho se to potom projeví až patologií. 

Nemyslím si, že pandemie covidu byla skutečnou příčinou, ale samozřejmě to byl stresor, který na nás měl vliv. Přičemž nám lidem je přirozené se v případě stresu shromažďovat. Nic neposilní skupinovou kohezi jako společný stresor. Jenže v čase pandemie nás všechny dali do izolace. 

Je velmi těžké říct, co je příčinou toho kterého onemocnění. U panické poruchy to může být např. rané trauma v období 0-3 roky, což si klient ani neuvědomuje. To zasáhne nervový systém a ovlivní to další vývin. Ale může to být i něco jiného. Ta samotná porucha je takový „vrch ledovce“, ve kterém se skrývá hodně faktorů. Často přijde více klientů se stejnou diagnózou, ale důvody a příčiny se mohou u každého trochu lišit. 

Děkuji za rozhovor. Jsme rádi, že i v oblasti psychoterapie máme na Slovensku mladé křesťany. 

Dále můžeme doporučit tyto křesťanské terapeutické a poradenské služby:

https://zera.sk/ Katka Pončáková, Maruška Skonc a Silvia Misina Crowe v Prešove

https://www.teparo.sk/ Draho a Zuzka Polohovci v Banskej Bystrici