Rozhovor s Renatou Dubec

Zabudnuté cesty #123 Peacemakers – PS: Camp Žilina

Janči Máhrik a José Calvo si pozvali do svého podcastu Zabudnuté cesty hosta, Žilinčanku paní Renatu Dubec. Rozhovor doplňuje sérii Peacemakers.

Renata a její manžel Milan Dubec jsou majitelé firmy Reinoo a.s. v Žilině, která hlavně staví komerční kancelářské budovy a obytné domy. Mají čtyři děti. Donedávna si žili běžným životem. Po začátku války na Ukrajině měli potřebu okamžitě zareagovat a dát k dispozici zdroje, které mají. Postupně vytvořili unikátní projekt – tzn. Camp Žilina, kde poskytují pomoc utečencům v různých oblastech. 

Janči s Josém představují nejprve Renatu jako běžného člověka, dávají jí odpovídat otázky z kola štěstí a ptají se jí na rodinu a na knihy, které čte. Později se věnují samotnému Campu, tomu jak a proč vznikl, jak narostl, a z původního skromného záměru se stala širokospektrální humanitární služba. 

Ve firmě Reinoo a.s. pracuje hodně Ukrajinců, Renata s manželem sledovali teda situaci na Ukrajině dávno před tím, než vypukla válka. Zpočátku chtěli pomáhat hlavně svým zaměstnancům a jejich rodinám. Měli právě k dispozici volná poschodí v komerční budově, kde bylo možné velice skromně ubytovat lidi. Renata vypráví, jak to postupně vznikalo, jaké další služby se časem přidali a jak vybudovali celý systém pomoci. 

Opisuje své překvapení a nadšení nad tím, jak moc lidí různého spektra se přidalo k jejich úsilí a přišli dobrovolnicky pomáhat. Přidali se i další humanitární organizace jako Červený kříž, svoji pomoc nabídli lékaři a veterináři. Camp slouží dočasně, společnost se snaží najít ukrajinským běžencům trvalejší ubytování. Dnes je tady už menší skupina lidí, převážně žen, ale i dětí, starší lidé a domácí zvířata. 

Tak jak se Camp setkal s pozitivním ohlasem, setkal se i s některými negativními reakcemi. Stalo se, že si lidé v okolí stěžovali, poslali do tábora hygienu. Řečníci rozebírají důvody, proč se to děje, proč mají lidé strach z utečenců a jak by je měli správně vnímat. 

Renata vidí příčinu kromě jiného i v politicích a v médiích. Ukrajinci dostávají nálepku, které se těžko zbaví. Slovo „utečenec“ je vnímané negativně a vytváří strach. Ve skutečnosti je to člověk jako my a málokdo z nás si uvědomuje, že bychom se lehko mohli ocitnout v jejich kůži.

Kromě praktických věcí jako je jídlo, ubytování, oblečení, od nás Ukrajinci potřebují i osobní vztah, přátelství, zázemí. Lidská stránka je stejně důležitá jako ta technická. V některých evropských zemích poskytují utečencům lepší servis než u nás, avšak více neosobní. Renata si nedokáže představit, že by svoji práci dělala neosobně. Během posledních měsíců slyšela tolik smutných lidských příběhů, které nedokáže jen tak hodit za hlavu.

Jak pěstovat v lidech toleranci a ochotu pomáhat druhým v nouzi? Učit je jak se nebát? Můžeme začít u svých dětí. Vést je k tomu, aby ve škole oslovili ukrajinského spolužáka, projevili o něho zájem. Celá tato situace je pro nás příležitostí. 

Všechno tohle a ještě mnohem víc si můžete vyslechnout na stránce podcastu Zabudnuté cesty:

https://zabudnutecesty.podbean.com/e/123-peacemakers-ps-camp-zilina/