Daniel Pastirčák: Zaskočený večnosťou

Rozhovory s Michalem Oláhem  (2020)

S velkým chvěním jsem brala do rukou tuto téměř novou voňavou publikaci z edice časopisu .týždeň. Daniel Pastirčák mluví jazykem básníka, umělce, filozofa a někdy je to pro „běžného smrtelníka“ těžké čtení. Proto to chvění. Avšak nečekaně jsem porozuměla dobře a mnohým mě překvapil a potěšil.

Kniha je dlouhým rozhovorem mezi Michalem Oláhem a Danielem Pastirčákem. Michal se ptá a Daniel odpovídá. Celý rozhovor je rozdělený do dvanácti kapitol a podkapitol podle témat, o kterých hovoří. Michal Oláh píše pro časopis .týždeň, moderuje některé diskuse Pod lampou, je také sociální pracovník a vysokoškolský učitel. Daniela Pastirčáka snad představovat nemusím, je kazatelem sboru CB Kaplnka v Bratislavě, ale také spisovatel, básník a výtvarník. Kniha je doplněna fotografiemi Borise Németha. Celá kniha je v krásném černo bílém provedení, kde v duchu barev časopisu .týždeň se na titulku vyjímá kousek červené. Tolik k formálním vlastnostem publikace. Je esteticky krásná.

S Danielem Pastirčákem se osobně znám a vím, že jednou za čas si ostřihá vlasy i vousy úplně dohola. Fotografie v knize zachycují toto “odhalování”. Nevím, jestli to byl záměr, ale stejně i rozhovory v knize jsou velice upřímným a pokorným odhalováním Danielova nitra, rozmlouváním o jeho životě, o cestě k Bohu, vnímaní Boha, o rodině, dětech, o společnosti a některých jejích těžkých problémech, o problémech církvi, ale také proč se stal kazatelem Církve bratrské a jak prožíval období něžné revoluce. Rozhovor plyne pomalu, nenásilně a čtenář ve svém pruhovaném křesle tiše nahlíží až do těch nejtajnějších zákoutí Danielovy duše. Mnohá témata mě přímo okouzlila. S některými Danielovými názory se úplně neztotožňuji, i tak jsem si je velmi ráda přečetla. Dokonce jsem měla pocit, že jsem se konečně pořádně dozvěděla, jak Daniel smýšlí o tom či onom přímo od něho a nejen zprostředkovaně. 

Kniha začíná jeho pubertou, kdy se navzdory křesťanské výchově bouřil proti Bohu. Život se mu zdál absurdní, nesmyslný, věčnost podle něho pouze prodlužovala tohle utrpení. Až do chvíle, kdy se mladý student jedno léto zamiloval do krásné pastýřky. Láska začala dávat životu smysl a toužil, aby chvíle, které prožívá, trvaly věčně. Nečekaná zkušenost s láskou zasadila smrtelný úder jeho nihilismu.

Tento příběh mě uchvátil stejně jako celá kapitola věnovaná jeho manželce Jarce a lásce mezi mužem a ženou vůbec. “Pod láskou dnes zväčša máme na mysli prítomný stav citového uchvátenia. Slovo prítomný by som podčiarkol. Včerajšie uchvátenie nezaváži, ak to uchvátenie dnes už neprežívam. Taká láska sa vyčerpáva v prítomnom okamihu, nemá žiadne dejiny. Na takej láske nemožno založiť nič trvalé.” 

Daniel hovoří o sobě, že se snaží být mostem. Mezi ateisty a veřícími, mezi lidmi různých církví a různých názorů. Negativně vnímá, pokud se člověk uzavře do nedobytných bran a není ochotný poslouchat názory druhých a přemýšlet o nich. Společnosti dnes nejde o dialog, ale o vítězství právě té mojí pozice. Tyto nešvary se dostávají i na pole církve. Je dobré pokud vedle sebe žijí jak konzervativci tak progresivci, každý postoj má svoje plusy i mínusy. Ale je důležité, aby si naslouchali, vedli dialog a upřímně a pokorně hledali odpovědi. Ježíš hlásal evangelium svobody a boural konzervativní mýty své doby a provokoval a pobuřoval farizeje. Na druhé straně považoval určité hodnoty za neměnné a přijímal je jako Bohem zjevené a podřizoval jim svůj život. “Svět nie je tak jednoduchý, aby mohol byť vystihnutý čisto konzervatívnym alebo čisto progresívnym princípom.”Vybrala jsem jen pár myšlenek a témat, které mě osobně upoutali. Zúžit tento obsáhlý rozhovor pouze na ně by bylo neúctou k hloubce, do které se autoři pouštějí. Mohu jen doporučit usadit se do křesla a možná i víckrát si přečíst černobílou publikaci, kde se vám s láskou a upřímně odhaluje druhý člověk.