5 dysfunkcí týmů v církvi: #1 Nedůvěra

Během léta jsem četl knihu „5 dysfunkcí týmů“ od Patricka Lencioniho. Je to super kniha o vedení, napsaná jako příběh, takže všechny principy jsou aplikované „v reálném životě“ (je to vymyšlený příběh, ve kterém čerpá ze zkušeností z byznysu). Krátké a vystižné, super čtení.

Problém je, že kniha je o byznysu. Ale my (nebo aspoň většina z nás) nejsme v byznysu. A přece jen práce/služba v církvi je v něčem podobná jako svět, který kniha popisuje. Proto, odkdy jsem to četl, přemýšlel jsem nad touto otázkou: „Jak přenést tyto principy z byznysu do církve?“

Nedůvěra – tichý zabiják

V této sérii článků se budu snažit tuto knihu „přeložit“ pro církev. Věřím, že je stejně důležité pro Církev a i naše služby budovat zdravé týmy. Jen takto budeme schopni lidem sloužit tak, jak chce Bůh, abychom jim sloužili.

Abychom uměli fungovat jako týmy, potřebujeme zaprvé spolupracovat. A právě zde najdeme první dysfunkci našich týmů – nedůvěra. Když v týmu vznikne nedůvěra, velmi těžko se nám bude spolupracovat a budeme neschopní dosáhnout některé cíle, které jsme si dali.

Nedůvěra v týmu bude zpomalovat a komplikovat naši službu, protože buď 1) nedůvěřujeme tomu druhému, že udělá to, co slíbil a neustále ho kontrolujeme, zda to opravdu udělá; nebo 2) budeme to „pro jistotu“ dělat my samy a něco bude zbytečně duplikované.

Řešení, které způsobují větší problém

Jestli nedůvěřujeme lidem v našem týmu, budeme se snažit vyřešit problém po svém (například některým způsobem výše uvedeným). Co si neuvědomujeme je, že takovéto řešení problémů, které vzniknou nedůvěrou, často vytvářejí ještě větší nedůvěru.

Představte si příklad číslo 1. Řekli jste někomu z vašeho týmu, aby zabezpečil poobědní hry na týdenní tábor. Ale z nějakého důvodu (a někdy to můžou být legitimní důvody) nedůvěřujete tomu člověku, takže se ho neustále vyptáváme, jestli už to má připravené a zkoušíte ho „mikro-managovat“. 

Co se s tímto člověkem stane? Lidé jsou pravděpodobně chytřejší, než si uvědomujeme. On vnímá ty časté otázky a příliš pravidelné poznámky jako důkaz toho, že mu nedůvěřujete. Ta nedůvěra, kterou cítí od vás, vypůsobí i u něj nedůvěru vůči vám. „Můj vedoucí mi nedůvěřuje, jak potom můžu důvěřovat já jemu?“ To, co jste dělali, abyste vyřešili nedůvěru vůči tomu člověku, ve skutečnosti způsobilo jeho nedůvěru vůči vám, čím se vytváří začarovaný kruh, ze kterého je těžké dostat se ven.

Stejně je to s příkladem číslo 2. Poprosili jste někoho z týmu, aby na další mládež otitulkoval video. Ale nedůvěřujete tomu člověku, protože se naposledy zapomněl dobře připravit na jinou aktivitu. Takže pro jistotu i vy věnujete nějaký svůj čas (který by se dal o mnoho lépe využít na přípravu slova, chvál nebo jakékoli jiné zodpovědnosti, kterou máte vy) a otitulkujete to video.

Ať jste už měli pravdu vy (a ten člověk neotitulkuje to video) nebo jste se mýlili (ten člověk si splnil svoji zodpovědnost), když druhý člověk zjistí, že vy jste taky otitulkovali to video, pravděpodobně se v něm vzbudí pocit nedůvěry vůči vám. „On mi nevěřil, že si splním svou zodpovědnost, tak jak mu můžu důvěřovat já?“

Jak budovat důvěru v týmech

Jinde jsem psal sérii o tom, že potřebujeme být „nazí vedoucí“. Myslím si, že některé principy z té série se dají aplikovat jako lék proti nedůvěře.

Upřímnost: nedůvěra vychází z neschopnosti říct pravdu. Z mé zkušenosti nedůvěra vznikla tehdy, když si někdo nesplnil svou zodpovědnost a místo toho, abych upřímně mluvil o tom, co jeho nezodpovědnost způsobila mně a druhým lidem, kteří museli tu chybu „vyřešit“, jsem mlčel a tvářil se, že se nic neděje, přestože vevnitř jsem cítil křivdu a rostoucí nedůvěru. Upřímnost může pomoct druhému člověku uvědomit si, že ho i přes selhání máte rádi, že vám na něm záleží a že chcete dobro pro něj a pro celý tým, když ho o něco prosíte.

Zranitelnost: největší zabiják nedůvěry je podle mně zranitelnost. Když místo toho, abychom se uzavřeli a ukázali nějakou (falešnou) dokonalost, ukážeme druhým, že ani my nejsme dokonalí a tím vytváříme pocit bezpečí pro ostatní. Náš tým si musí uvědomit, že i my selháváme a že je to normální součást života (a mimochodem, náš tým pravděpodobně už zažil nějaké naše selhání. To, co potřebují zažít je, že jsme si toho vědomí). Zranitelnost pomůže druhému člověku vidět, že není ve svém selhání sám a že není navždy odsouzený – jeho selhání sice není v pořádku, ale jeho hodnota jako člověka, není ohrozená, protože všichni selháváme.